Žijeme si nad poměry. Miroslav Kalousek svého času vyřkl velice tvrdou pravdu, že jsme si doslova prožrali vlastní budoucnost. Jen se při tom tvářil, že za to můžeme my tady dole, ten daně platící a hodnoty tvořící plebs, který má neopodstatněné nároky na stát, zatímco on a jeho parlamentní politické okolí se to snaží svým sociálním inženýrstvím zachraňovat. Nic není tak hodno tvrdého direktu na bradu než takto podané vysvětlení a bláboly o tom, že ještě větší dávkou socialistického experimentování se naše budoucnost přemění v rajskou zahradu.

Každý rozumný člověk, který si umí spočítat dvě plus dvě, dobře ví, že nelze donekonečna utrácet více než vydělám a spoléhat na pofidérní zdroje, které někde prý jsou. Pokud tedy jedinec pobral alespoň tolik rozumu, že si tento fakt dokáže uvědomit, možná dokonce i pochopí, že nelze do budoucna ufinancovat společnost pomocí jedné pětiny okrádaných za svoji produktivní práci oproti čtyřem pětinám krafajících, že ti paraziti platí málo a ještě drze optimalizují, či jinak na státu závislých skupinách. Notabene, když současná křivka společenského vývoje tyto nůžky stále více rozevírá.

V čem je tedy zásadní problém?

Fáze 1: Očekávání
Nějaký magor, řekněme levicový kavárenský intelektuál, vzbudí v lidech pomyšlení, že ti hnusní boháči jsou zbytečně zhýralí a bylo by dobré jim ty prachy sebrat a pomocí sociálních dávek či podobného přerozdělování učinit hnusné boháče i z lumpenproletariátu. A že to jde zařídit i bez toho, aby se člověk celý život snažil, tvrdě pracoval a potil krev i slzy.Všeholid je ve velkém očekávání.

Fáze 2: Rozhazování
Magor vyhraje volby a chce vytvářet iluzi plnění daných slibů. Rozhazuje plnými hrstmi, propaganda pěje oslavné chóry. Sociální síť za zahustí ad absurdum, rozdávají se teplá erární křesla a ještě teplejší státní zakázky. Zdroje ještě pořád jsou. Utahují se daňové šrouby, zvyšuje se represe vůči reálným poplatníkům, tisknou se ničím nekryté peníze a vesele se zadlužuje.

Fáze 3: Danění
Vysoké daně dusí ekonomiku a začíná být „malinko“ problém s dluhy. Státní finanční „experti“ předkládají jeden záchranný balíček za druhým. Koncepce dávno vymizela, čeká se na zázrak, který by zemi vyvedl z krize. Nastupuje vzývání boha Keynese, dle kterého se můžeme ke šťastné a prosperující budoucnosti proinvestovat. Vzhledem k nuzně vzhlížející státní kase to v našem případě znamená prodanit nebo prodlužit, což tak nějak nefunguje (viz. odstavec o větší útratě než je výdělek).

Fáze 4: Předlužení
Splácení dluhu se stává nehnutelným balvanem. Je zadlužené vše. Není na zdravotnickou péči, na vyplácení důchodů, na platy přebujelé státní byrokracie, na školství, na nic. Všude je nedostatek peněz, zdroje docházejí a přicházejí pseudoreformy, které mají ještě chvíli magora udržet v sedle. Daně se zvedají nad únosnou mez, jejich výběr však, dle Lafferovy křivky, klesá. Rapidně ubývá reálných plátců, všichni chtějí raději „státní jistoty“ než otročinu bez výdělku. Magor a jeho politické party panikaří, začnou se rvát o poslední zbytky k možnému „odklánění“.

Fáze 5: Zhroucení
V sociálním očekávání vychované a mediální propadandou zpracované obyvatelstvo, převážně zaměstnané v neefektivních odvětvích hospodářství, za kterými nestojí žádný hmatatelný výkon či práce, profesionální pobírači dávek, stvoření magorem ku volebnímu vítězství a jejich politické ikony přemýšlejí, kde udělali soudruzi chybu. Po nadšeném pochodu k fungujícímu státu, jistotám a prosperitě přichází kocovina. Vyrůstá populace bez pracovních návyků, bez sebereflexe, bez víry v sebe sama. Morálka zdevastovaná, stát v bankrotu, hospodářství na úrovni montoven třetího světa. Došly cizí peníze, došly zdroje.

Co myslíte, v jaké fázi se nacházíme my právě nyní?

Psáno pro pravyprostor.cz

Převzato z Kriz.blog.idnes.cz se svolením autora