Prezidentův kancléř Vratislav Mynář neobratnou slouhovskou horlivostí v odhalování původce Klausovy amnestie nabudil k sérii veřejných vystoupení Pavla Hasenkopfa, který ve snaze vyvrátit nařčení ze svého spoluautorství začal "odhalovat" jako pravého pachatele Zdeňka Koudelku. Pro smečku lovců samoúčelných senzací to byl popud k zahájení honu na čarodějnice. Přidali se k nim i někteří politici a odpůrci amnestie z řad právníků.

V dané chvíli bylo jasné, že žádné odhalení nepřinese faktickou nepříjemnost Václavu Klausovi, jenž se sice stále hlásí k odpovědnosti, ale má zajištěnu beztrestnost i v případě, že by se mu prokázalo zneužití pravomoci. Na Zdeňku Koudelkovi, stejně jako na Pavlu Hasenkopfovi by si v případě jejich usvědčení "mstitelé" nic moc nevzali. Proto se pozornost obrátila k ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi, o němž například mistr jalových řečí Lubomír Zaorálek prohlásil, že musel o amnestii vědět více, než se myslelo.

Pozornost novinářů je obtěžující. Ministr si nemůže dovolit je beze všeho odmítnout, a tak místo vážné práce musí odpovídat na otázky a chodit do různých pořadů, kde v souladu se skutečností nemůže tvrdit nic než to, že jediným autorem je Václav Klaus. Za těchto okolností mu přirozeně musela vadit Hasenkopfova snaha spustit detektivní seriál na pokračování. Protože je milovníkem přímočarých řešení, uspořádal v úterý 7. května tiskovou konferenci, na které Pavel Hasenkopf mohl doložit svá obvinění proti Zdeňku Koudelkovi, jemuž již sdělil, že sice "sorry", ale dále ho nemůže krýt. Současně mohl Zdeněk Koudelka vysvětlit svou úlohu. Protože se Pavel Hasenkopf otevřenému jednání vyhnul, nic z toho nebylo. Pouze Pavel Blažek potvrdil to, co říká od začátku a co uvedl v Událostech, komentářích dne 6. května: ministerstvo spravedlnosti se na přípravě amnestie nepodílelo, osobně na ní také neměl účas, a za jediného autora považuje Václava Klause. Tímto sdělením pro něj věc končí, nebude se jí dále zabývat a je věcí novinářů, zda se budou chtít dále vodit hrami Pavla Hasenkopfa.

To je racionální stanovisko, protože udělování amnestií jako projevu odpouštění je součástí evropské justiční kultury, prezident při jejím vyhlášení využil svou ústavní pravomoc a účinky amnestie se již nedají zvrátit. Nemá proto smysl se tímto námětem dále zabývat. Blažkovu snahu tuto hysterii zastavit lze jedině uvítat.

Bylo by ovšem účelné bavit se o příčinách vysoké kriminality a recidivity a o tom, jak jim předcházet, ale také o tom, jak zamezit týrání stran řízení nekonečnými trestními procesy, což jsou nežádoucí jevy, na které Václav Klaus amnestií upozornil. Do toho se ovšem nikomu nechce.

Teprve po Blažkově prohlášení o uzavření debaty o autorech amnestie někteří s honců čarodějnic přiznali, o co jim jde: kdyby prý bylo známo, kdo Václavu Klausovi podsunul aboliční článek, dalo by se zjistit, zda nebyla abolice šita na míru konkrétním obžalovaným, a bylo by případně možné trestní stíhání viníků.

Soudím, že ani tyto úvahy neospravedlňují snahy o nalezení domnělých skrytých našeptávačů Václava Klause. Právní odpovědnost za amnestii je jednoznačná a patrně by se jim nepodařilo prokázat úmysl a oklamání prezidenta. Proto je ten hon na čarodějnice jen zbytečným mařením času. Pokud se jím chce někdo zabývat z nedostatku jiného uplatnění, je to jeho věc, ale neměl by s tím obtěžovat ministra spravedlnosti a další činitele, placené z peněz daňových poplatníků za něco úplně jiného.

Důkazem správnosti mé úvahy budiž pátrání po skrytých původcích některých "podivných" milostí, které by mělo být podstatně jednodušší. Policejní vyšetřování podezření na korupční ovlivnění prezidentových rozhodnutí proběhlo na konci mandátu Václava Havla a znova před odchodem Václava Klause z úřadu, vždy bezvýsledně.

Poslední případ, udělení milosti bývalé policistce Radce Kadlecové, se zdál být jednoduchý a průhledný. Omilostnění policistky, která brala úplatky od žadatelů o povolení k pobytu v ČR, vzbudilo nevoli veřejnosti. Sama omilostněná se nechala slyšet, že její milost byla "koupená". Podle mediálních zpráv její strýc měl vyplacení příslušné částky přiznat. Zdánlivě stačilo jen zjistit, kdo úplatek přijal, jak s ním naložil, tedy kam jej zanesl. Výsledek? Z mediálních zpráv víme pouze tolik, že při rozhodování o milosti nedošlo k trestnému činu. A smečka hlídacích podvraťáků demokracie nejeví žádný zájem o kost, která jí byla takto sebrána, a neběží za ní. Když nic jiného, tak na podezření na nepravosti při udělení této milostí se sice pozapomnělo, ale visí stále ve vzduchu. Rozkrytí této záležitosti by prospělo jak veřejnosti, tak i Václavu Klausovi, který si určitě za milosti nenechával platit, ale může být podezírán těmi, kteří by se na jeho místě úplatků neštítili.

V tomto případě byl okruh podezřelých velmi úzký, ale nikdo nebyl usvědčen. O textu amnestie se Václav Klaus patrně radil s větším počtem svých důvěrníků, jejichž případná odpovědnost za špatné rady se tak rozmělnila do ztracena. Tedy ani z hlediska jejich možného stíhání hon na čarodějnice, rozpoutaný Vratislavem Mynářem, nemůže přinést jakýkoli užitek. V odmítavém postoji Pavla Blažka k němu je slyšet hlas zdravého selského rozumu, který je jinak v naší politice vzácným kořením.