Miloš Zeman může spor o vliv na diplomacii snadno využít k oslabení Schwarzenberga a tím i celé pravice

Asi žádný politolog neočekával, že by si Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg po druhém kole prezidentských voleb padli kolem krku. Už proto, že ti dva jsou dost odlišní, vyšli z různých táborů a kampaň byla vyostřená, hlavně ze strany pozdějšího vítěze. Málokdo ale mohl předpokládat, že souboj mezi finalisty přímé volby bude znovu eskalovat už pár týdnů po Zemanově inauguraci a vyústí do osobního hubování prezidenta v Poslanecké sněmovně.

Spor kolem jmenování Livie Klausové velvyslankyní na Slovensku se na začátku interpretoval jako přetahovaná o vliv na zahraniční politiku, respektive jako první výpad Zemana v jeho ohlášeném tažení za širšími prezidentskými pravomocemi. Není pochyb, že věcně se opravdu hraje o usazení mantinelů pro sebevědomím nabitý Hrad. Prezidentův výpad před zákonodárci ale potvrdil, že kauza má výrazně osobní rozměr. A bohužel to celé není jenom o uražené ješitnosti dvou starších pánů, kteří si prostě lezou na nervy. Jsme svědky války mezi vůdčími postavami české levice a pravice, jejíž výsledek může předznamenat šance ve sněmovních volbách a rozdělení sil v politice na několik let dopředu.

Topka stojí na knížeti

Vzedmutá podpora "pankáče" Schwarzenberga v lednových prezidentských volbách překvapila nejen autory průzkumů, ale i samotného knížete a jeho okolí. V TOP 09 si nicméně celkem rychle uvědomili, že tuhle vlnu nesmějí propásnout.

Schwarzenbergova popularita retušuje nízkou oblibu prostořekého ministra financí Miroslava Kalouska, nepříliš slavné působení dalších kolegů ve vládě (nucené odchody Jiřího Bessera a Jaromíra Drábka, hodně rozpačité počínání Aleny Hanákové) a také fakt, že strana zrovna neoplývá výraznými osobnostmi. Zkrátka se potvrzuje, že úspěch topky do značné míry stojí a padá na fenoménu Karel.

V čem vlastně tkví jeho kouzlo? Největší devizou knížete je velkorysost voličů. Žádnému jinému českému politikovi nejsou schopni tolik odpouštět bez ohledu na to, jestli zastupuje soláry a biomasou zprofanované zelené, nebo konglomerát odpadlíků z KDU-ČSL a hnutí starostů. Tenhle úkaz v podstatě nemá racionální opodstatnění, o to víc je ale pro Kalouska a ostatní důležitý. I proto vsadili na budování "paralelní struktury" v podobě Fóra Karla Schwarzenberga, jež se má poprvé představit v následujících týdnech. Občanští demokraté, nekončícím vnitřním deliriem odsunutí na druhou příčku na pravici, mohou o takovém potenciálu jen snít. Jenže jakkoli se může kníže spoléhat na nepochybnou "občanskou" podporu (zejména ve větších městech), jeho pozice není vůbec tak silná, jak to na první pohled může vypadat.

Schwarzenberg má svým způsobem smůlu, že vede resort, který se protíná s prezidentovým hřištěm mnohem více než ostatní ministerstva.

Připomeňme, že mezi Hradem a Černínským palácem nebo spíše Strakovou akademií to vícekrát zajiskřilo už v minulosti.

Byl to Zeman coby premiér, který musel na jaře 1999 vysvětlovat nesoulad vlády s tehdejším prezidentem Václavem Havlem v názoru na bombardování NATO v Jugoslávii. Václav Klaus se nejednou poškorpil s vládním kabinetem kvůli svému kritickému postoji k Evropské unii. O skutečné roztržce se dalo hovořit po nástupu Jiřího Paroubka, který v květnu 2005 Klausovi pohrozil, že mu omezí zahraniční cesty. Paroubkovi vadil prezidentův hlasitě projevovaný odpor vůči evropské ústavě, o rok později se znovu střetli kvůli programu návštěvy ruského prezidenta Vladimira Putina v Praze.

Horké posty

Vymezování pozic se už dříve dotklo i jmenování velvyslanců. Václav Havel si vícekrát tak trochu vydupal, aby se na místo vedoucího zastupitelské mise dostali jeho spolupracovníci, například Martin Palouš nebo Pavel Fischer. Svoje lidi dokázal prosadit na posty ambasadorů i Klaus. Existuje rovněž příklad, kdy vláda vyškrtla kandidáta, pod něhož se už prezident podepsal. Stalo se to před pěti lety, kdy měl na velvyslanectví v Uzbekistánu vycestovat bývalý náčelník generálního štábu Pavel Štefka. V Topolánkově vládě se ale proti němu postavil právě Schwarzenberg. Poukázal na podezření, že Štefka mohl být zapleten v aféře vytváření černých fondů v nejvyšším velení armády. Prezident Klaus tehdy neprotestoval (aspoň ne veřejně).

Dřívější případy, kdy to mezi prezidentem a ministrem zahraničí nebo vládou zaskřípalo, se ale od sporu o Klausovou přece jen v něčem lišily. Obě strany především komunikovaly, byť si občas přes média paralelně vyměňovaly ostré vzkazy (zejména při třenicích mezi Klausem a Paroubkem). Nepoužívala se také taktika, že jeden ze soupeřů hned na začátku zveřejní jméno, o kterém se diskutuje. Podobná faux pas byla zkrátka tabu. Je také pravda, že hádky mezi prezidentem a vládou nemívaly tak hluboký osobní rozměr (snad jen s výjimkou animozity Klaus–Topolánek).

Nevýznamná mise?

Samotná nominace Klausové namísto už schváleného kariérního diplomata Jaromíra Plíška se samozřejmě nedá označit jako něco chvályhodného. Nejde ani tak o Schwarzenbergovy argumenty, že už je jemně řečeno za zenitem výkonnosti nebo že nemá letité zkušenosti v diplomacii. Takoví kandidáti čas od časů byli a většinou se svých úkolů zhostili dobře (za všechny jmenujme Jiřího Grušu a jeho působení v Německu a Rakousku). Zeman může uvést také příklad manželky exprezidenta, která nastoupila na dráhu velvyslankyně. I když Margot Klestilová-Löfflerová, vdova po rakouském prezidentovi a někdejší šéfka zastupitelské mise v Praze, pracovala v zahraniční službě už před svatbou s Thomasem Klestilem.

U bývalé české první dámy se však jednoduše nelze zbavit pocitu trapnosti z jiných důvodů. Především z toho, že si nedokázala vysněný post odříci, když už její manžel potvrdil do Bratislavy někoho jiného (anebo paní Livia na přesun na Slovensko tehdy ještě nepomýšlela?). Rozpaky ještě více podtrhuje tichá sveřepost, s jakou na diplomatické funkci trvá. Přitom velvyslancování v Bratislavě nepatří mezi exponované mise. Klíčové politické i obchodní vazby mezi oběma státy, byť samy o sobě logicky velmi intenzivní, probíhají mimo zastupitelský úřad na bratislavském Hviezdoslavově náměstí. Další věc je, zda si Klausová uvědomuje, co velvyslanecká funkce vlastně obnáší. Je připravena na to, že by byla služebně podřízená Schwarzenbergovi a musela mu například na vyžádání vypracovat zprávu na určité téma? Na druhé straně je fakt, že Livii Klausové by na Slovensku asi nikde nezavřeli dveře.

Klaus měl favorita

Jak ale ukázal Zemanův projev minulý týden a potvrzuje i rozhovor s Hynkem Kmoníčkem (Euro 20/2013), o Klausovou ve skutečnosti ani tak nejde. Stručně řečeno, Schwarzenberg se rozhodl hrát vabank o svůj píseček, postupující čas ale nahlodává důvěru jeho kádru, což se ve finále může projevit jako rozhodující. Nervozita, která v těchto dnech panuje v kancelářích Černínského paláce, je z lidského hlediska pochopitelná. Žádný jiný resort není tolik svázán pevným kariérním řádem, jakékoli ohrožení jistoty sjednaného postupu se vnímá velmi citlivě. V nezáviděníhodné pozici se znovu ocitly rodiny diplomatů, kteří se mají chystat na stěhování třeba na druhou stranu zeměkoule. Donedávna čekaly na rozuzlení předešlého personálního sváru, když si Václav Klaus ještě jako prezident snažil protlačit jmenování svého protokoláře Jindřicha Forejta do Vatikánu. Když Schwarzenberg konečně místo u Svatého stolce s Hradem vyhandloval (Forejt nicméně ze svých plánů ustoupil a zůstal ve službách nového prezidenta), za několik týdnů vybublal s nezvyklou razancí svár o Klausovou a Vladimíra Remka. Sbalené kufry zůstaly zase v koutě. Podobně jsou na tom samozřejmě ti, co se měli už dávno ze zahraničí vrátit, případně se přesunout do jiné země. Problém se však týká i těch, kteří se nikam nechystají, ale rádi by měli na kraji Hradčan dál své jisté. Vždyť pokud by kníže naplnil své hrozby a raději by strhl TOP 09 z vlády, než by ustoupil, znamenalo by to hrozbu personálního zemětřesení téměř o rok dříve, než se počítalo, tedy v řádném termínu voleb do Poslanecké sněmovny. "Nástup nového ministra s sebou vždycky nese změny na úřednických postech," zdůrazňuje bývalý lidovecký ministr Cyril Svoboda.

Za zdmi Černína

Není tajemstvím, že někteří zaměstnanci ministerstva neponechali nic náhodě. Kmoníček se už dříve pochlubil, že po jmenování ředitelem zahraničněpolitické sekce prezidentské kanceláře dostal mnoho gratulací od svých bývalých kolegů. Sám Zeman potom na své první schůzce s velvyslanci prozradil, že někteří z nich se mu přišli pro jistotu připomenout ještě během kampaně. "V Kanceláři prezidenta republiky moc dobře vědí, jak to v Černínu chodí," říká Svoboda. Souběžně se zajišťováním pozic na Hradě pak stoupá nepřímý tlak na Schwarzenberga, aby spor vyřešil. Což v překladu znamená, aby Zemanovi ustoupil a jmenoval Klausovou.

Jinou možnost totiž kníže nemá. Zeman jasně vzkázal, že si na splnění svého požadavku počká klidně až do příštích voleb. Neustoupí už jen proto, že je to první souboj o pravomoce s Nečasovou vládou. Pokud by svůj požadavek stáhl, byl by pro smích. Naopak Schwarzenberg může další zaťatostí jenom ztratit. Čím déle bude neústupný, tím více poroste tlak od jeho kolegů. Navíc už teď není jeho pozice v resortu obzvláště pevná. Relativně vysoká Schwarzenbergova popularita trochu zastírá, že jako ministr nesklízel samé úspěchy. Zmiňme přetahování s Nečasem o státního tajemníka pro evropské záležitosti (tuto funkci stále drží ministerstvo i úřad vlády), dvojkolejnost v zastupování ekonomických zájmů diplomacie (Schwarzenberg nechce ustoupit ministerstvu průmyslu, které tak o to více sází na vlastní síť CzechTradu) nebo už dřívější přesun bezpečnostní politiky pod křídla bývalého ministra obrany Alexandra Vondry.

Důležitá je také soudržnost koalice. Zatím se TOP 09 může opřít o podporu občanských demokratů, jejich zájem na výhře knížete je ale mnohem nižší. Premiér Nečas si spíše snaží udržet tvář, další projev slabosti vůči prezidentovi poté, co poslušně vyhověl Klausovi s podpisem zpackané novoroční amnestie, si nemůže dovolit. Body u voličů mu ale odpor vůči Klausové nevynese. Kromě toho strana prostě nemá proč ještě více komplikovat vztah se svým zakladatelem a bývalým předsedou.

Pravý hák

Vyšší karty tak drží jednoznačně prezident. Zemanovi se nabízí šance rozdat hned několik políčků najednou. Zaprvé si bude moci poprvé opravdu prosadit svou a potvrdit, že vláda, ať už je jakékoli barvy, musí jeho rozmary brát na vědomí. Poukazování Zemanových odpůrců na ústavní právo nezní přesvědčivě.

Ústava říká jasně, že prezident velvyslance jmenuje. Ačkoli tento krok podléhá kontrasignaci premiéra, je zjevné, že prezidentovi dává možnost do nominací nějak zasahovat. Argumentace ve prospěch ústavních zvyklostí, které zdůrazňuje například bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová, se zdá menšinová.

Většina expertů uznává, že přímá volba dává prezidentovi širší možnosti při kolíkování vlastního hřiště. "Jestliže Zeman vyhraje, může být založena nová ústavní zvyklost, čímž se posílí pozice prezidenta," míní například politolog Miloš Brunclík.

Zadruhé si prezident nepochybně rád vychutnává možnost dát svému volebnímu soupeři dodatečnou lekci. Už způsobem, jakým se rozhodl prosadit obsazení diplomatických postů, dal jasně najevo, že nemá sebemenší zájem zakopat válečnou sekeru.

Schwarzenberg prostě není Klaus, s nímž si Zeman udržuje pragmatické soužití navzdory protichůdným ideologickým názorům. Knížete vnímá jako člověka na nepřátelském břehu už jen proto, že se těší podpoře u opovrhovaných médií.

Konečně pak může Zeman zasadit úder někomu, kdo mu byl schopen jako jediný sekundovat na pravé části politického spektra.

Navíc právě v době, kdy se soupeř teprve chystá využít svůj potenciál. Pokud se jasně ukáže, že Schwarzenberg na Zemana nestačí, od knížete, a tím pádem i od topky se mohou začít odlepovat lidé, které pár měsíců bavilo ukazovat, že "volí Karla". Bez reálné protiváhy se pak Zemanovi skutečně otevře cesta k poloprezidentskému systému. V horším případě, a rétorika lidí v prezidentově okolí tomu nasvědčuje, to může být cesta k částečné "putinizaci" české politiky.

Týdeník EURO 20/2013, 13.5.2013