Sotvaže vystoupil z letadla, obvinil vlivové agentury ODS z toho, že rozviřují zájem o jeho cestu. Má to prý odvést zájem médií od Topolánkovy cesty do USA. Tupolánek jeden! Tak proč ten trouba dělá možné i nemožné, aby každý moment své americké tour prodal a olízal smetanu pro sebe? Na rozdíl od prezentačních cest řady pohlavárů do Nového světa, tahle cesta má ambice dělit česko-americké vztahy na éru před ní a po ní. Dá se říci, od návštěv, především Václava Havla, které otevíraly Československu cestu do západního světa a Česku do NATO, tady taková cesta nebyla. Klause možná ocení historie jako prvního státníka, který zvedl hlas proti zelenému strašení a vydírání, ale Topolánek rýsuje mapu bilaterálních vztahů s USA na mnoho let dopředu.

Topolánkova mediální režie není založena na kritice Paroubkových výjezdních školení u panarabských nacistů. Je postavena na pozitivním faktu, že cestování do USA bude levnější a snazší. Že české firmy a školy budou mít snazší přístup ke špičkovým technologiím z amerického výzkumu, včetně výzkumu vojenského. Že nedůvěra USA k ČR jako k postkomunistické zemi, ve které ruské tajné služby budovaly vlastní agentury čtyřicet let se státní podporou, se významně oslabí. K jednání o radaru se dalo čekat, že levicová opozice spustí řev a naplní jím média. Využil proto jiné kontroverzní téma a udělil osobní plaketu bratrům Mašínům. To je pro komunistickou a postkomunistickou levici téma ještě horší. Právo místo radaru řeší vyznamenání pro hrdiny-vrahy a radikalizovaní komunisté se hlásí k odkazu Klementa Gottwalda. Radar odplynul z pořadu dne a za Mašíny a Vítězným únorem je více klidu na práci.

Jakkoli je Topolánek podivným křížencem tupého Valacha s ďábelským čínským doktorem Su-Lan-Chu, jeho schopnosti zdaleka neumožňují přesměrovat Bursíkovy mejly od Katušky k Olince ani přemluvit opozičního bývalého národního socialistu českého nechat si zaplatit výlet od krvavě vládnoucích současných národních socialistů syrských. To by jedině musel být Zaorálek další přeběhlík zakleknutý ve startovním bloku.

Zopakujme si fakta. Paroubek, Zaorálek a tlumočnice odjeli do Sýrie na pozvání a útraty místní státostrany. Tou státostranou je BAAS, její ideologií je zvláštní kombinace nacismu a komunismu v arabském podání. Jde o režim založený na stejné ideologii a straně stejného názvu, jako byl Sadaamův režim v Iráku. Assadovská dynastie v Sýrii trvale podporuje nejhorší teroristická hnutí všemi prostředky.

Paroubkova návštěva v Sýrii nebyla návštěvou státní. Státní návštěvu lze omluvit. I země, které vůči sobě mají výhrady, spolu většinou nějak jednají, protože prostě existují věci, které je nutné řešit bez ohledu na ideologii. Paroubkova cesta byla studijní, on jako předseda jedné strany vyznávající kolektivistickou ideologii se vydal poznávat metody práce jiné strany vyznávající podobnou kolektivistickou ideologii, pravda, v tvrdším vydání. Doma chce Jiří Paroubek úzce spolupracovat s „polepšenými“ komunisty. Na poznávačku jezdí k náckům, kteří vládnou metodami podobnými komunistům a nejrůznějším diktátorům třetího světa. Lze se divit, že je kolem toho poprask? Není v pozici Miroslava Sládka a skutečně existuje šance, že by se po příštích volbách mohl stát premiérem!

Lubomír Zaorálek je politik, který je znám vytrvalou slabostí pro jakoukoli protiamerickou aktivitu. Mnohokrát předvedl, že v jeho očích jakékoli vymezení vůči USA splývá se světovým pokrokem a bojem za globální spravedlnost. Íránský mullah, ruský generál, syrský nacista, islámský terorista, to vše jsou v jeho vidění světa legitimní spojenci proti nebezpečí nejhoršímu. On je nepochybně architektem Paroubkova syrského blobu. Proč však pragmatik Paroubek leze do země, která vytrvale posiluje svoje pozice v „ose zla“? Kdo nebo co ho může přimět k politicky tak riskantnímu kroku?

Předseda ČSSD nepochybně není tak hloupý, aby si toto neuvědomoval. Svědčí o tom i jeho utajený odlet a vzteklá reakce na domácí medializaci. ČSSD je dostatečně finančně zajištěna příjmy z Lidového domu. Každá koruna dobrá, ale takováhle finanční výpomoc by byla příliš riskantní. Stejně tak si nemyslím, že by byl vydírán. Představa osoby, která mu v temném průjezdu předá z novin vystříhaný text: „JYrkA, V četVerK Ty xodYš W Syryju!“ zabalený do černých plavek, je také mnoho. Osobně si myslím, že oním medem na mucholapce byly státnické pocty, kterých se mu v Sýrii dostalo a jimiž Syřané demonstrovali mezinárodní kontakty své země. V absťáku prostě člověk udělá ledacos!

A tak měl Jiří Paroubek po návratu dobrou možnost představit se ve své obvyklé roli. Na ostrém konci vlastních vidlí. A zmítal se ukázkově! Byl zbaběle napaden při pobytu v zemi, kde není internet, nemohl reagovat (celosvětová dostupnost internetu dnes není otázkou peněz, ale cenzury)! Unie poté, co vyšuměl zájem o Sýrií organizované vraždy politiků v Libanonu, chystá se Sýrií asociační dohodu, napomáháme tomuto úsilí. Poté, co Syřané dočasně omezili zásobování teroristů v Libanonu a Iráku zbraněmi, veřejně je pochválila i Condoleezza! Když se to povede, skamarádí se Syřané s Turky a Turci jsou kámoši USA i Izraele! Doplňujeme jednostrannou nevyváženost politiky ODS, když jsme vstupovali do Unie, byli jsme prakticky požádáni, abychom rozvíjeli kontakty s kamarády z mokré čtvrti z Husákových dob! A každého, kdo označil syrského diktátora za teroristu, bude žalovat! A kromě toho, svého hostitele požádal, zda by jednoho z tamních, dosud nezastřelených disidentů nepropustil. Divže to nevypadalo tak, že Sýrie se s íránskými fanatiky kamarádí jen proto, že je nikdo nemá rád, nechce hrát!

Pokud to nemyslel ironicky, znějí slova Zdeňka Škromacha o tom, že doufá ve využití poznatků ze syrské cesty ve stranické práci, poměrně hrozivě a neměla by zapadnout. Pokud to ironicky myslel, neměla by zapadnout taky, hovořit u Paroubka o sklonech k autoritativním stylu je eufemismus, buďme rádi, že má na hraní pouze ČSSD.

Úspěšná americká cesta nepochybně znamená posílení osobní pozice Mirka Topolánka, i když se obávám, že lichotka Jiřího Paroubka, který přirovnal sílu jeho mandátu k pozici amerického presidenta, bude nejspíš přehnaná. Německý tisk jej označil za nejvíce riskujícího premiéra v Evropě, to jej ovšem provází od prvního jmenování.

Vyskakování opozice jej může v zásadě nechávat chladným. Modus vivendi, dokonce ani v mezinárodní politice, mezi vládou a opozicí neexistuje, radikalizace vedení ČSSD, co do názorů i metod se blíží KSČM, každým vystoupením se parta z Lidového domu dále profiluje a odkopává, nemá co získat, nemá co ztratit. Problémem, který musí řešit, jsou vztahy v koalici.

Počtvrté od roku 1989 nastává situace, kdy se zdánlivě slabší partner vzdává zodpovědnosti za trvání a fungování společného projektu a snaží se maximalizovat vlastní výhody na úkor partnera silnějšího. Poprvé to udělal Vladimír Mečiar a Pithartovu etapu budování dvojdomků utnul až po volbách 1992 Václav Klaus. On sám se stal v roce 1996 obětí stejného postupu od Josefa Luxe a premiérskou kůži mu nezachránilo ani to, že podřídil ODS fungování vládní koalice až do úrovně jejího názorového vymazání. Pithartovy chyby opakoval do puntíku. Dohody z vlády stejně platily pouze do nejbližší lidovecké tiskovky. Postupnou emancipaci lidovců v „proevpropské“ Špidlově koalici nakonec vyřešil Jiří Paroubek uzavřením parlamentní koalice s komunisty a fakticky předvedl luxovskou taktiku naruby.

Poté, co presidentská volba a hlavně chování švejnarovské koalice obnažily dělící čáru mezi ODS a zelenými vedoucí skrz lidovce, nastoupilo vedení obou koaličních partnerů na prošlapanou cestu mečiarovsko-luxovské politiky koaliční opozice. Současný spor o nemocniční poplatky novorozenců je ve skutečnosti testem toho, zda si bez „sociálně cítících lidovců a zelených“ Topolánek ruce umeje nebo neumeje. Proto je zde radostná připravenost rudooranžové opozice podpořit jakýkoli návrh ze zelené či lidovecké dílny.

Problémem sociálně cítících koaličníků je, že Topolánek tohle nejspíš ví taky. A nejspíše nehodlá opakovat chyby Petra Pitharta ani Václava Klause. On sice nemá jednoduchou možnost koaliční partnery vyměnit, jak to de facto udělal Paroubek, ale ani milované koaly nemohou s Paroubkem vytvořit koalici bez komunistů. Sázkou Toplánka je, že nikdo z koaličních partnerů nemá žaludek a s ohledem na permanentní krize v obou stranách ani sílu, otočit situaci k vládě se socialistickými ministry, komunistickými náměstky a jakousi zelenou či lidoveckou přízdobou. Zvolením Václava Klause se uklidnila i situace uvnitř ODS do podoby trvalé a v zásadě zdravé a potřebné soutěže o všechny posty – včetně Topolánkova.

Topolánkova strategie udržení koalice se proto nejspíš zaměří na udržování rozporů mezi lidovci a zelenými s premiérem v roli rozhodčího a odmítnutí vlastní a jediné zodpovědnosti za koaliční projekt. Je nejspíš ochoten jít až na hranu – chcete zbourat koalici – zbourejte ji! Na straně druhé však partnerům umožní zachování tváře, především dovnitř vlastních stran. Fakticky jim nabízí za přijatelné chování ve vládní koalici podporu při posilování jejich vlastní pozice v jejich vlastní straně. Zda to bude strategie úspěšná, těžko říci. V každém případě jde o strategii odlišnou od té, která dvakrát neuspěla, a také nejspíš jediná s jakousi šancí na konečný úspěch.

Topolánek nepochybně riskuje. Zatím však vždy prokázal, že zoufalý postup do zdánlivě slepé uličky v sobě skrýval pozitivní řešení, že sehrané zdánlivě nesmyslné gambity mu přinesly poziční výhodu, kterou tvrdě využil.

Ani premiérská plaketa odbojářům ze skupiny bratří Mašínů pravděpodobně nesleduje jediný cíl. Budování „sjednocené levice“ na bázi spolupráce ČSSD – KSČM je problém. Problémem je i sama osoba Jiřího Paroubka a jeho politický styl relativizace zrůdnosti komunistického režimu. To vyžaduje a přímo nabízí, aby se ODS postavila za obsah vlastních stanov a našla vhodný bod, od kterého důsledné odmítnutí marxistického retro odpíchne. Právě vhodné otevření dlouho odsouvané otázky třetího odboje a toho, že ODS bude jasně definovat svoji pozici vůči němu, může pomoci.