Ve svém nedávném článku „Paroubkovy počty“ jsem označil onu stovku poslanců, které dělá Jiří Paroubek mluvčího, stratéga i vůdce v jedné osobě, za komunistický blok. Byl jsem za to v diskusi napaden jedním voličem, kterému se zdálo, že se mu snažím zkazit jeho právo volit politickou stranu nalevo od českého politického středu.

Poněkud mne překvapil. Předvolební vyjádření i parlamentní praxe Jiřího Paroubka jasně proklamovala jeho orientaci na spoluvládnutí s KSČM. Povolební projev byl projevem leninovce připraveného zakroutit buržoazii krkem - než zjistil, že onen stý prvý mandát mu nevyšel. Jak sám sebekriticky přiznal, tato upřímnost byla jeho vážnou chybou, podle jeho skromného mínění chybou první. Kdo volil ČSSD a nechápal, že hlasuje současně i pro KSČM, pravděpodobně příliš českou politiku nesleduje. Volební dvojblok KSČM-ČSSD byl před volbami a i po volbách zůstává realitou české politiky.

Abychom mohli říci, zda onen dvojblok je svojí povahou komunistickým nebo sociálně-demokratickým uskupením, musíme se podívat na obsah, který se za oběma pojmy skrývá. Nejlépe s lupou, protože cíle obou seskupení jsou velice podobné. Obě jsou variantami učení Karla Marxe a obě považují za žádoucí stav společnosti takový, kdy majetkem a vytvořenými hodnotami nedisponuje jejich vlastník a tvůrce, ale ve jménu „sociální spravedlnosti“ si je přivlastňuje a o jejich užití rozhoduje stát. Protože původní radikální Marxova představa o odejmutí veškerého majetku vlastníkům a jeho správě státní mocí se i v praxi prokázala jako recept na hospodářskou katastrofu, komunisté i socialisté dnes svoje úsilí soustřeďují především na odnímání užitku, které plyne ze svobodného nakládání s majetkem, a to jak daňovou politikou, tak restrikcemi, regulacemi a dalšími netarifními opatřeními.

Prostředky, které takto získávají, používají k sociální korupci, vytváření širokých vrstev, které jsou plně nebo částečně závislé na státu. Ani komunisté ani socialisté přitom nijak nedefinují optimální míru přerozdělování, naopak, v představách obou platí: čím větší přerozdělování, tím, lépe.

Protože mezi cíly, které sledují oba marxistické proudy, není dnes kvalitativního rozdílu, je třeba nahlédnout na metody a postupy, kterými jsou ochotny svůj režim bránit. A právě tady leží základní křižovatka marxistického schizmatu. Socialisté na počátku dvacátého století rezignovali na násilnou formu převzetí a udržení politické moci a integrovali se do standardního demokratického politického systému. Leninovi bolševici, kteří se vrátili k původnímu názvu pro socialisty, naopak prohlásili násilí za nejdůležitější prvek získání a hlavně udržení moci. Komunistická strana je revoluční stranou s mocí soustředěnou v rukou stranické věrchušky a také stranou ochotnou opouštět demokratické principy, kdykoli se jí to hodí. Socialista, který začne uvnitř strany potlačovat vnitřní demokracii ve prospěch demokratického centralismu a je ochoten zachraňovat své stranické pozice násilím a represemi politických protivníků, není socialistou, ale komunistou.

Zbývá tedy rozhodnout, zda v ČSSD došlo nebo dochází k vývoji obdobnému, jako byl před osmdesáti lety přerod radikálních socialistů v Gottwaldovy komunisty. Je nepochybné, že vývoj ČSSD v posledním roce a něco je spojen prakticky výhradně s osobou Jiřího Paroubka. Začněme od něho.

Jiří Paroubek zcela jistě není komunistou, dokonce ani socialistou. On nevěří ve světlé zítřky zjevené Marxem, Engelsem a Leninem, jak tomu bylo v případě jeho předchůdce Špidly. On je pragmatikem, který si vybral určitou politickou stranu a tím i její ideologii jako prostředek ke svojí osobní kariéře. V jiných společenských podmínkách mohl být conquistadorem, arizátorem židovského majetku, revolučním gardistou nebo třeba Bobligem z Edelstadtu. Není omezován vírou, přesvědčením o čistotě vlastních myšlenek, nemusí být proto fanatikem, aby mu chyběly skrupule.

Stačilo pár týdnů k tomu, aby celou ČSSD podřídil vlastní vůli. Nic není pravdou, dokud nepromluví Paroubek, a poté je pravdou to, co řekl. Pokud o to projeví zájem, může rozhodovat o každičkém detailu, stranické orgány poslušně realizují jeho direktivy a doporučení. ČSSD se v průběhu několika týdnů stala stranou organizačně velmi podobnou straně komunistické.

V době, kdy byl Paroubek pragmatickým talentem pražské komunální politiky, začal budovat Stanislav Gross stranickou agenturu uvnitř policie a tajných služeb. Tuto agenturu neváhal využívat ve prospěch vlastní strany. Kdo si dá dneska práci najít, že hvězdná kariéra zpravodajce Tomáše Kadlece, budoucího šéfa NBÚ a Čepra, začala pilným donášením služebních tajemství do Lidového domu? Největší aférou této agentury byla její (neúspěšná) snaha kriminalizovat ODS před krajskými volbami 2004 a (úspěšné) nasazení policejních odposlechů na stranické špičky ODS, včetně Topolánka. Opět jde o metody, které jsou běžnými postupy komunistů, ale jsou naprosto neslučitelné s chováním demokratické strany.

No a nakonec, po skončení voleb, ve chvíli, kdy se Paroubek domníval, že ve spojení obou marxistických stran má zajištěnu převahu ve sněmovně, slíbil vendetu všem svým politickým nepřátelům. Poté, co zjistil, že jeho blok nezvítězil, zahájil politiku obstrukcí a brání nalezení jakéhokoli konstruktivního východiska z povolební situace. V tuto chvíli v jednání socialistů a komunistů nejsou zřetelné žádné rozdíly, chovají se jako jedna politická reprezentace.

Lze proto říci, že v ČSSD proběhl proces, při kterém se vnitřně rozhádaná a nejednotná, ale demokratická politická strana proměnila v centralizovanou organizaci pod diktaturou jediného člověka, bolševizovala se. Lze říci, že se stejně jako komunisti neštítí vytvářet a zneužívat politické buňky v orgánech moci výkonné, které mají být a musejí být oddány státu a právu, musejí být výsostně nepolitické. Že s komunisty dodnes věrnými svému názvu a hrdými na svoje zločiny vytváří ve jménu jedné víry jednolitý politický blok. Stěží jej proto nazvat jinak, než blokem komunistickým.