Loni jsme se s mojí kolegyní blogerkou Janou Kolářovou rozhodli napsat knížku. Prali jsme s tím dlouho, ale je konečně venku.

Dnes jsou například bývalé moravské pohraniční oblasti jako Bruntálsko, Krnovsko či Jesenicko ekonomicky i společensky těžce zkoušenými oblastmi. Důvody jsou známé, leč nikdo jim v této zemi nechce dopřát sluchu.

Vezmeme-li v úvahu postavení žen, těžko najít dobu či místo ženě příznivější než právě tady a právě teď. Přesto se dnes obě pohlaví chovají, jako by stále k boji vyzbrojovala (viz Válka žen proti mužům v sobotní příloze LN Orientace dne 18. 5. 2013). Když ke všem provokacím a závodům ve zbrojení připočteme...

Události, které od roku 2007 následovaly, staly se a stále se ještě dějí, mě přesvědčily, že bez speciálního zákona to na Šumavě dále smysluplně nepůjde. Do budoucna se na Šumavě již nesmějí stávat takové chyby jako například protichůdné rozhodování ve stejných věcech pod vedením různých ministrů.

Čas prchá jak splašená mrcha, říkali naši dědové. On ale utíká i nám. Představte si ten první krásný okamžik. Narodí se malý chlapeček. Nejprve se jen chová u maminky, pak začne lézt po čtyřech - a tak rozkošně šišlá!

Osmnáctého května 1923 začal vysílat Radiojournal, je to už devadesát let! Veřejnoprávní rádio si výročí jaksepatří užívá a náležitě oslavuje. K blahopřání připojím i několik postřehů.

Nadpis tohoto článku je lehkou modifikací názvu glosy Petra Hampla, která vyšla dne 20. 5. 2013 v internetovém deníku Neviditelný pes. Autor ve svém textu implicitně uvádí, že si na případné nejmenování pana docenta Putny profesorem mohou stěžovat pouze levicoví intelektuálové trávící svůj život plkáním...

Při své nedávné návštěvě v londýnském, M. Thatcherovou založeném Centre for Policy Studies jsem mimo jiné dostal jimi vydanou studii Tima Morgana [1] nazvanou "Hledání změny a nového začátku", kterou jsem téměř se zatajeným dechem přečetl při zpátečním letu z Londýna do Prahy.

Nejde mi ani o Martina C. Putnu, ani o Livii Klausovou, ani o bývalého čekatele Petra Langera. Chci vysvětlit, proč prezident republiky nikdy není povinen jmenovat někoho velvyslancem nebo soudcem, ale proč je povinen jmenovat někoho profesorem.

Odpověď je velmi jednoduchá. Stát a jeho byrokratická mašinérie okovaná tunami nesmyslných zákonů, příkazů, vyhlášek a regulací, prosazovaná desítkami tisíc zbytečných úředníků ve zbytečných institucích, násilím ovládající naše životy díky právní a daňové džungli pod kuratelou soudní, policejní či exekutorské...