Je to věc názoru. Po přechodu do opozice zvolila ČSSD program, který ve svém důsledku znamená naprostou změnu zahraničně politické orientace Česka, změnu, která snese srovnání snad jen se škobrtelem, kterou udělala 2. republika směrem k Hitlerovi, Beneš směrem ke Stalinovi nebo polistopadová generace politiků směrem k Západu. Na obranu těch prvních lze říci, že ke svému kroku byli donuceni Mnichovem. Ostatní tak činili svobodně.

V době, kdy se hroutila sovětská říše, měla o osudu kořisti z Jalty rozhodnout dohoda od Malty, která Sovětskému svazu přiznávala určitá práva na osud osvobozených kolonií. Dva roky nato se rozpadl i Sovětský svaz. Rusko, největší z nástupnických zemí bývalého SSSR, se dnes dovolává starých smluv a považuje se za dědice Stalinovy říše. Paroubek a lidé kolem něho si myslí, že jde o dobrý nápad a oprávněný nárok.

Doposud platilo, že rozdíl mezi českými komunisty a socialisty se týká především zahraniční politiky. Zatímco vnitropolitické programy obou levicových stran jsou v zásadě kompatibilní, zahraniční politika ČSSD byla prozápadní, u komunistů převládala proruská nostalgie. Nová zahraniční politika ČSSD, definovaná Zaorálkem a prováděná Paroubkem, činí socialisty a komunisty prakticky nerozlišitelnými.

Zaorálkův chorobný antiamerikanismus je všeobecně a již dlouho znám, Jiří Paroubek je ovšem těžký pragmatik a příklon k proruské zahraniční politice je nepochybně věcí kalkulu. Pokud je nějaké rozhodnutí rozhodnutím pragmatickým, je možno jeho motivy vystopovat. I v kriminalistice se nejhůře předvídá jednání šílence poháněného vnitřními hlasy, racionálně jednající zločinec bývá vypočitatelný.

Strategií jedna může být snaha po vymazání komunistů tím, že s převzetím bolševické rétoriky převezme i její voliče. Komunisté několikrát dali najevo, že nejsou Paroubkovi pohůnci a nejraději sjednocený levicový vůdce jim to nepochybně nezapomněl. Problémem je, že v takovém případě mu mohou přebíhat vyděšení voliči umírněného ražení. Aby neměli kam, vede permanentní kampaň ODS-mínus. Zůstává, co po volbách.

Volič s IQ nad úrovní veverky je zvyklý slibům politiků nevěřit. Pokud Paroubek po volbách udělá ze Zaorálka velvyslance v Mongolsku a bude sledovat dál politickou linii, kterou držel Havel, Klaus, Zeman, Špidla i Topolánek, bude ovšem na mezinárodním poli vnímán jako pan Velká Huba, kterému není možno věřit „dobrý den“. Bude nedůvěryhodný nejen pro voliče, které přebral komunistům, ale pro Rusy, Syřany, Íránce a další kamarády z mokré čtvrti, kterým odmítne splnit dnešní naděje a sliby, a také pro dnešní spojence, kterým sice bude vyhovovat jeho obrat, ale tento obrat pro ně bude současně varováním. Nemluvě o tom, jak mezinárodní pozici Česka poškodí fakt, že takový člověk dokázal vyhrát volby a ještě s jakým programem, jak to poškodí pověst všech, kdo kdy z této země odejdou a budou chtít pracovat na jakémkoli projektu třebas minimálního strategického významu, jak to poškodí ochotu spojenců dělit se s námi o nejnovější vědecké poznatky.

Druhou možností je, že Jiří Paroubek přijal za své přesvědčení, že ruská podoba moderního státu dnešní době vyhovuje lépe než západní demokracie zranitelná kdejakým šikovným demagogem. Komunistické blouznění o všelidovém vlastnictví už opustilo i Rusy, ruský režim nikoho vyvlastňovat nebude. Nejvýše se může stát, že se připletete do cesty někomu, kdo nad zákonem stojí výše než vy, ale tohle riziko platí, třebas v míře různé, i v demokracii. Pokud se ukáže, že západní demokracie na neustálé rozšiřování politické korektnosti zajde, může být výhodné držet se na straně, která se takovými excesy dokáže vypořádat dřív, než jí přerostou přes hlavu. Být gubernátorem formálně samostatné provincie s vysokou mírou autonomie a moci se vždy spolehnout na medvědí zamručení, jak to má Lukašenko, taky není špatný výhled pro dlouhodobé zajištění osobní pozice. Navíc lze očekávat, že v rámci spojených sil všech proti Velkému Satanovi bude Česko ušetřeno asymetrické války explozivních povah muslimského světa. Alespoň na čas.

Ruský sen o návratu do klubu supervelmocí je živen cenami surovin a energií. Evropský sen o ustavení druhého pilíře euroatlantické civilizace statečně přešlapuje. Volba Jiřího Paroubka, který se snaží býti mužem činu za všech okolností, tak snadno může padnout na ono dubisko. Pořád lépe se přidat dobrovolně než čekat, až nás v rámci redukce unie na tvrdé jádro Německo s Francií vyhandlují za plyn. Vždyť podobně to nakonec udělal i president-budovatel a dnešní ruský režim se s obludností stalinismu opravdu nedá srovnat.

Kdyby se paroubkizovaná ČSSD bavila pouze parlamentní estrádou a podstrkáváním chlebů s máslem Tamášovi, dalo by se její chování chápat jako nevkus v rámci možného (asi jako smrkání do rukávu), bohužel, strana se pokouší dělat a také dělá zcela konkrétní kroky, které působí velmi vážně. Uspořádání proíránské konference v parlamentu Zaorálkovi ještě neprošlo, přece jen tenkrát byla oficiální doktrína ČSSD jinde. V době Topolánkovy průlomové návštěvy USA si ovšem Paroubek již vyměňoval zkušenosti ze stranické práce s bratrskými vládnoucími nacisty v Sýrii, v době podpisu smlouvy o radaru byl hvězdou konference konané v Lidovém domě ruský generál a po návratu z Izraele prohlásil Paroubek, že on tam žádné íránské rakety dlouhého doletu neviděl, což je zatím pochopitelné. Proto na ně nevěří, přestože se Írán k jejich vlastnictví hrdě hlásí a také je před očima světové veřejnosti testuje, aby si snad někdo nemyslel, že blafuje.

Bylo by nesmyslem zapírat, že geopolitický význam amerických základen ve střední Evropě daleko přesahuje jejich vojenskou hodnotu. Dělají tečku za procesem ústupu Ruska z hranic na Odře, přičleňují bývalé sovětské satelity k Západu stejně, jako tam jsou Řekové nebo Portugalci, končí s iluzí, že by Rusko mohlo mrtvá ujednání od Malty někdy použít k restauraci svého vlivu. Určitá míra ruského prskání se v takové chvíli dala čekat, ani to bez ní projít nemohlo. Stejně tak Rusko prskalo při rozšiřování EU či NATO, jde o folklór nutný k zachování tváře. Je však nutné souhlasit s Bohumilem Doležalem, že Rusko neudělá to, co bude chtít, ale pouze to, co se mu dovolí.

Jsem si vědom, že svůj článek píši ze subjektivní pozice. Jsem si vědom, že někdo jiný může preferovat kuratelu Ruska, exkluzivní vztahy k Číně nebo třeba islámské obrození evropského nihilismu a dekadence. Jediné, co nejde, je tesknit po tvrdé formě národního socialismu, zatímco ten internacionální je v normě, pokud odpřísáhnete, že Píku ani Horákovou už nebudete popravovat. Také to je demokracie.

Jiří Paroubek a jeho družina chtějí přeměnit krajské a senátní volby v referendum o Topolánkově vládě. To je sice za uši přitažená, ale legitimní snaha, jak si pomoci na volebním výsledku. Každý, kdo přistoupí na tuto hru, měl by uvážit nejen zoufání nad třiceti korunami u doktora, ale také to, zda souhlasí s politikou návratu do ruské sféry vlivu, jak to prosazují Paroubek se Zaorálkem. I to je totiž legitimní názor. Také to je demokracie.