23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


POLITIKA: Paroubkova emisní povolenka

29.8.2009

Výzva k uzavření memoranda o slušném vedení kampaně tvoří součást kampaně samotné

Jiří Paroubek vyzval počátkem týdne k uzavření Memoranda o slušném vedení předvolební kampaně mezi jeho stranou a ODS. Mirek Topolánek však nabídku hned odmítl: Memorandum je nepotřebné, neboť se prý již dávno dohodl na pravidlech kampaně s předsedy dalších stran.

Vývoj této přestřelky se dal předem očekávat, a nestalo se nic překvapivého. V učebnicích šachu jsou podobné tahy popsány hned v prvních kapitolách. Proč se tedy tak ostřílený matador, vybavený navíc nadstandardním sexy mozkem, snížil k tak jednoduchému výpadu? Protože, jak známo, v jednoduchosti je síla. Získá sice málo nebo nic, ale nemůže nic ztratit, zvláště tehdy, táhne-li jako první.

Dobře ví, že protivník musí takto formulovanou nabídku odmítnout. Pokud by na ni kývl, připustí, že je vlastně grázl, který musí být ušlechtilým sociálním demokratům vděčný za včasné vykázání do správných mezí. Připustí, že narušování mítinků provokatéry a házení předmětů pochází hlavně z jeho kuchyně. Připustí Paroubkovu morální převahu. Připustí, že je přinejlepším až ten druhý. A to Topolánek nemůže. Ostatně, pokud vedou velmoci válku a chtějí ji ukončit, najdou si nějakého neutrálního prostředníka. Drobná taktická výchova Výzva k uzavření memoranda o slušném vedení kampaně tvoří součást kampaně samotné, a proto s ní Jiří Paroubek vystoupil.

Co z předpokládaného odmítnutí Mirka Topolánka získal?

Něco jako emisní povolenku. Poněvadž pokud nyní zaútočí na protivníka a protivník namítne, že jde o osobní útok, může Jiří Paroubek odvětit: „Navrhoval jsem memorandum, odmítli jste, což jsme si my vyhodnotili jako vaše odhodlání k podpásovkám a špíně typu Kubiceho zpráva. Nechcete hrát férově, proto odmítáte naše návrhy, a když vy takhle, tak my takhle. Máme si snad od vás nechat nabančit a pak fňukat v koutku?“

Jde vlastně o variaci na nechvalně proslulý normalizační šlágr „Když nevlezu do partaje já, vleze tam nějaká daleko horší s...“. Jednoduché, průhledné, ale najdou se lidé, na které to zabírá. Jiří Paroubek tak získal drobnou taktickou výhodu, nic víc, ale dá-li se čekat těsný výsledek zápasu, nutno brát ohled na každé vhazování.

Dalo by se však nějak dosáhnout pozitivnějšího ladění předvolebních kampaní? Přes memoranda a deklarace cesta nevede, vede ale vůbec nějaká cesta ke zlepšení? Sotva, a jednou z příčin je i „drastické omezení ideologické zátěže“, jev, který provází vývoj moderních politických stran už několik desítek let. Politologové ho zatím hodnotili spíše kladně, neboť od něj očekávali věcnost, pragmatičnost, vymizení ideových vášní a nenávistí. Trošku se však přepočítali, neboť boj si zpravidla žádá vášeň a nenávist, a když nemůže být ideová (osobněideová), musí být nějaká jiná, nejlépe přímo osobní. Ostatně, ono omezení ideologické (ideové) zátěže je natolik drastické, že jiné než osobní vášně a nenávisti už snad ani nezbývají.

Často se též uvádí, že politické zápolení v podstatě zdegenerovalo do podoby obyčejného konkurenčního boje mezi firmami na trhu, do zápasu výrobců pracích prášků. Tento příměr však výrobcům pracích prášků v jistém smyslu křivdí. V obchodní reklamě byly donedávna přímé útoky na konkurenci zakázány, a byť je nyní možná tzv. srovnávací reklama, de facto se na konkurenty většinou neútočí. Roli „čerta na zdi“ hraje v reklamách „běžný výrobek“. Někdy mám dokonce nutkání v obchodě „běžný výrobek“ žádat, s argumentem, že ho znám z reklamy. Ale zatím jsem tyto hříšné myšlenky pokaždé zaplašil, neboť vím, že pokud bych se pocintal běžnou polévkou, běžný prací prášek si s tím rozhodně neporadí. Klesnout na „komerční dno“? Ale proč vlastně nenechat politiku klesnout až na samotné „komerční dno“? Třeba by jí to paradoxně prospělo, neboť by se nesměla špinit konkurence. „Běžná strana nabízí zvýšení sociálních dávek o tisícovku, my o dvě“ - hlásaly by billboardy. Anebo také: „Koalice dvou běžných stran by nás uvrhla zpátky před listopad“ či „Běžná strana mínus“.

Výrobci pracích prášků však nechodí do televize diskutovat o nejlepším praní a své recepty na ozdravení prádla pečlivě tají. Média se zmiňují v podstatě jen o tom, jak si jejich firmy stojí na burze či jestli zrovna nepropouštějí, nebo rovnou nekrachují. Jinak se s nimi mediálně setkáme hlavně na inzertních stránkách či v reklamních spotech. Sice takřka výhradně pozitivních a barvitých, ale jinak prázdných a sterilních. Nejsou nakonec i nechutné osobní útoky politiků či házení vajec pořád lepší než toto?

LN, 27.8.2009