Jiří Paroubek je muž přivyklý ostré záři reflektorů. Do loňských voleb byl miláčkem médií, který budil hysterické nadšení jedněch a hysterickou nenávist druhých. Představme si třeba, jak by před rokem a půl vypadaly reakce veřejnosti, kdyby si dovolil nafackovat vulgárně pokřikujícímu občanovi, jak nedávno bez většího pobouření voličů učinil Miroslav Kalousek. Tipuji to přinejmenším na petice a pouliční shromáždění zároveň. Silnou i slabou stránkou Jiřího Paroubka zkrátka byla jeho schopnost polarizovat společnost.

Po odchodu z čela ČSSD se zdá, že mediální výsluní Paroubkovi schází. Kromě toho těžko nese, že vlivné pozice v oranžovém táboře zastávají lidé, k nimž cítí hlubokou nedůvěru. Našel si tedy náhradní projekt a upřímně věří v jeho úspěch. Přesto nepředpokládám, že jeho vztah s Českou stranou národně socialistickou 2005 může mít delšího trvání. A to přesto, že Paroubkova oddanost dědictví Edvarda Beneše je nefalšovaná a že v komunistických časech již v Československé straně socialistické působil.

Už jen otázka, zda se cítí víc být sociálním demokratem nebo národním socialistou, může Paroubka přivést do úzkých. Není to přitom prkotina. Oba proudy si historicky výrazně konkurují, jak v ideové rovině, tak v praktické politice. Zdaleka to tedy není tak, že by národní socialisté byli B-týmem sociální demokracie. Oficiální vznik Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické se datuje rokem 1893. Národní socialisté se ustavili o pouhé čtyři roky později. Program prvních se dá charakterizovat jako sociálně-liberální, program druhých jako sociálně-nacionální.

Po roce 1989 se k národně socialistickému odkazu hlásilo hned několik subjektů. Nejviditelnější proud působil ještě v první půlce devadesátých let v parlamentních lavicích, především v rámci Liberálně-sociální unie. Postupně vliv národních socialistů upadal, strana se štěpila a předsedové se střídali jako svatí na orloji. Na přelomu let 1995 a 1996 se národní socialisté sloučili s Dienstbierovými Svobodnými demokraty, ani jedné skupině to však nepomohlo. Mizivý politický vliv provázel strmý úbytek finančních prostředků. V roce 2003 skončila Česká strana národně sociální v konkursu. Předsedou zbytkové partaje je Jaroslav Rovný. Vedle ní ale skupina bývalých členů vytvořila Českou stranu národně socialistickou 2005, která se z pragmatických důvodů neprohlašuje za přímou pokračovatelku předchozích projektů a do které se čerstvě zakoukal Jiří Paroubek.

Šéfem ČSNS 2005 je Karel Janko. Právě on před časem Lidovým novinám sdělil, že programovou shodu s Paroubkem nachází obtížně. Místopředsedkyně pražské organizace strany Jessica Horváthová rovnou na protest odešla. Větší část partaje si ale od Paroubkova příchodu slibuje světlé zítřky.

Namátkou zalistujme v programových dokumentech a tiskových prohlášeních ČSNS 2005 z posledních let. Straně vadí, že jsme prý jen kolečkem uprostřed Evropské unie. Podle ní "pro peníze dokážeme být i větší lokajové než kdysi". Národní socialisté se hlásí k "nacionalismu bez nenávisti k ostatním národům, v rámci slušných partnerských vztahů a spolupráce, ale přece jen vždy s upřednostněním našich občanů". V říjnu 2009 se ČSNS 2005 ohradila proti Lisabonské smlouvě a plně podpořila postup prezidenta Klause. Doslova uvedla, že "se znepokojením sleduje snahy některých evropských, ale i českých politiků oslabit postavení prezidenta České republiky Václava Klause v souvislosti s jeho stanoviskem k Lisabonské smlouvě." V prosinci téhož roku zase poněkolikáté upozornila na údajné nebezpečí islamizace Evropy. "Žádáme vládu a parlament, aby přijaly rázná opatření a zákony k omezení imigrace občanů z islámských států do České republiky," konstatovali národní socialisté.

Bude zajímavé sledovat, jak mezi ně zapadne Jiří Paroubek, známý podporou evropské integrace i společné evropské měny. Paroubek také prosadil odškodnění sudetoněmeckých antifašistů nebo zákon o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví.

Expředseda ČSSD se snaží pochybnosti o programovém průniku mírnit odkazem na integrační zahraniční politiku Edvarda Beneše. Věří, že národním socialistům může pomoci silou své osobnosti i přípravou čerstvého atraktivního programu.

Tím samým odůvodňovali sloučení s národními socialisty v devadesátých letech Dienstbierovi Svobodní demokraté. Infúze nové krve se však nezdařila. Nezastírám, že o tom vím mnohé: sám jsem tehdy coby student se Svobodnými demokraty spolupracoval. Problém nebyl v kvalitě členské základny. Liberálové nabízeli mladší, moderněji uvažující inteligenci, národní socialisté se zase opírali o poctivé a hodnotově konzervativní starší občany. Vyšlechtit novou úspěšnou stranu se ale z této fúze nepodařilo.

Šance Jiřího Paroubka jsou srovnatelné s těmi Dienstbierovými. Rád by vytvořil středolevou obdobu TOP 09. Ve skutečnosti však pouze dobrovolně sestupuje z pomyslné extraligy do okresního přeboru. Sotva lze předpokládat, že by uspěl ať už v krajských nebo sněmovních volbách. A ačkoli se mnozí sociální demokraté na Paroubkovo definitivní "sbohem" krátkozrace těší, levice jím bude oslabena. Při všech výhradách je Jiří Paroubek politik zanechávající za sebou kus práce a dějinně výraznou stopu. Opustí-li tým ČSSD a odvede-li část jejích voličů, slavit budou moci zejména v konkurenčním pravicovém táboře.

Text byl napsán pro ČRo6 ještě před tím, než se objevily informace, že s předsedou ČSNS 2005 Karlem Jankem už Jiří Paroubek dál jednat nebude a že členové předsednictva ČSNS 2005 chtějí s panem Jankem vést disciplinární řízení. Jinými slovy, Paroubek se buďspojí s ČSNS 2005 bez Janka (z podobných důvodů byl nedávno vyštípán novopečený místopředseda ČSNS 2005 Jiří Vyvadil), anebo vytvoří vlastní stranu, kam část nár.soc. přestoupí. Ukazuje se, že Jiří Paroubek na své marginalizaci dál usilovně pracuje. Bohužel. Noaspoň s ním bude ještě legrace…