Sociální demokracie pod Jiřím Paroubkem nabývá netušené podoby. Z hlediska sociální i demokratické podstaty její politiky se jedná o popření tradic, k nimž se sociálnědemokratický proud veřejného života v Česku váže a bez nichž se stává jakýmkoli, jen ne sociálnědemokratickým.

Rath a nacista? Nikoli, exhibicionista

Jako symptom nástupu nového směru se dají vyložit nedávné akce v režii ČSSD. Ta nejkřiklavější nese známky vzestupné megalomanie Davida Ratha, který se v rozhovoru Lidových novin vyznal z obdivu k národohospodářským tahům hitlerovského Německa. Protože je vcelku iracionální, že by středočeský hejtman netající svůj židovský původ trpěl upřímnou láskou k Adolfu Hitlerovi, ztělesňujícímu moderní antisemitismus, nabízí se coby vysvětlení pohoršujícího citátu osvědčená Rathova metoda mediálního humbuku, založená na ustavičném poutání široké pozornosti, což v době stále vlivnějšího bulváru lze pouze s pomocí pásové výroby dalších a dalších skandálů s přímou účastí sebe sama. Jednoduše, není důležité, jak se o vás mluví a píše, ale hlavně, že se o vás ví.

Ze samozřejmosti, s jakou spolustraníkovu slovní ventilaci neváhal podpořit předseda, je možné odtušit, v co se před volbami do Evropského parlamentu vyvine politická soutěž, před kterou nebude úniku a která nám nedovolí vteřinu bez němého úžasu. PR poradci z Lidového domu rozmetají zbývající střípky soudnosti a kompetentního přístupu, billboardy poslouží za hlásnou troubu hysterií opepřeného destruujícího populismu.

Neobsahuje-li Rathova pocta nacionálnímu socialismu více než poněkud ubohý záchvat exhibicionismu, neznamená to však, že se totalitarizujících sklonů ČSSD není třeba obávat. Ve stínu „historických exkurzů“ do Třetí říše se dosud s pramalým zájmem setkala kandidátka, již sociální demokraté vysílají právě do evropských voleb. Její čelná místa o povaze tzv. demokratické levice přinášejí alarmující výpověď.

Bolševická třináctá komnata

Do posledních eurovoleb vedl sociální demokraty Libor Rouček, jenž se v 70. letech odhodlal k svobodnému, leč nejistému životu v Rakousku před proklatě jistým, leč nesvobodným vegetováním v normalizačním bezčasí. Rouček v emigraci vystudoval politické vědy na Vídeňské univerzitě, na což si zajistil prostředky v různých dělnických fachách. Později si vydobyl renomé špičkového znalce mezinárodních vztahů. Biografie Libora Roučka zkrátka skýtá prožitou pohádku o člověku, který se nebál vzepřít nástrahám dějin, a přitom si vždy uchovával v paměti stěžejnost významu osobní svobody a odpovědnosti.

Letošní kampaní bude v barvách ČSSD provázet Jiří Havel, stínový ministr školství, jenž se v přehledu o problematice EU Roučkovi nemůže rovnat ani omylem. Avšak pro činnost na půdě Evropského parlamentu platí v Paroubkově stranické stáji nejspíš jiná kritéria. Odhadem kamáračoft a zájem jít do volebního střetu s řádně nabroušenou šavlí laciné (co na tom, že nedůstojné) podbízivosti. Obojí Havel splňuje. S předsedou je jedna ruka a evropské volby se neštítí koncipovat jako referendum o výlučně domácím tématu – o školném. Domnívá se, že s tím uspěje po vzoru protipoplatkovského fanatismu voleb do krajských zastupitelstev.

Závratný výsledek z krajů půjde ovšem zopakovat stěží. Dobrou polovinu z něj tvořila taktika ODS vystupovat v kampani korektně a věnovat se otázkám, které se danými volbami mohou fakticky řešit. To ostatní zařídil svou haiderovskou razancí již zmíněný David Rath.

Při vší úctě, výjimečnosti Rathova zjevu toporně působící Havel nedosahuje. A očekávat, že občanští demokraté zopakují fatální chybu, zavání dětinskostí. Přesně naopak, agresivita a nevybíravost jejich kampaně získá rozměry, před kterými i Václav Klaus, vzpomínaje na mobilizaci proti Miloši Zemanovi, zbledne závistí.

Úsměvné je, že kvalitní střelivo úhlavnímu rivalovi poskytuje sám Jiří Havel, když není s to vyargumentovat, co ho přimělo v roce 1988 k pochvale Josifa Vissarionoviče Stalina ve vysokoškolských skriptech.

Rathův hitlerovský výstřelek je oproti tomu ničím, vždyť šlo jen o spuštění novinářského divadla. Zato Havel po nepříjemném, jím neočekávaném odhalení nesnadno vyvrátí obraz zarytého stalinisty, hájícího nelítostný teror na prahu blížícího se návratu demokracie.

Že to bylo jinak? Na tom médiím a politickým protivníkům už vůbec nezáleží. Pověst o zvláštním ideovém podhoubí ČSSD bude ještě umocněna poukazem na pozitivní lustraci Richarda Falbra, dvojky sociálnědemokratické kandidátky a věrného sympatizanta latinsko-amerických diktátorů Cháveze a Castra.

Po stopách Fierlingera

Jenomže pokud zůstane stranou mediálně-politické pozadí a zachován bude objektivní rámec diskuse, inklinace Paroubkovy ČSSD k extrémní levici se promítne ve zřetelných konturách. Vlády v krajích jsou toho přeci jasným dokladem.

Navíc historicky se sociálnědemokratické a komunistické hnutí k sobě stavělo s neskrývaným odporem. Výstižným příkladem tohoto odvěkého sváru je Vlastimil Tusar, první sociální demokrat na premiérské pozici v Československu, který raději podal roku 1920 demisi, než by sílícímu komunistickému křídlu ve vlastní straně umožnil podílet se na vládě.

Závisí tedy na Jiřím Paroubkovi, zda na Tusarovy zásluhy naváže nebo zda se náhodou nestane druhým Zdeňkem Fierlingerem, manévrujícím sociální demokracii do komunistické náruče a bez rozpaků asistujícím odpisu vlasti ze seznamu nezávislých, demokratických a sociálně odpovědných států.

Jak ukazují pokusy o stažení vojenských misí a blokáda výstavby radarové základny v Brdech, inspirace Fierlingerem je zatím panu předsedovi milejší. Proč?

Autor je člen strany Liberálové.cz a zástupce ředitele Institutu K.H.Borovského