Bít na poplach? Sice se ještě může objevit leccos, co bude ohrožovat naši budoucnost mnohem bezprostředněji a dramatičtěji, ale přesto by nemělo být jen tak přehlédnuto, jak se vůdce sociální demokracie Jiří Paroubek pokouší stát vůdcem celé české politické levice, komunisty nevyjímaje. Ve svém otevřeném dopisu, v němž minulý týden vybídl komunistické poslance a senátory, aby již znovu nevolili prezidentem republiky Václava Klause, ale pomohli zajistit zvolení profesora Jana Švejnara do tohoto úřadu, povýšil totiž souboj o křeslo hlavy státu do nové, velice politicky vyhraněné roviny. A snaží se volbu příštího prezidenta líčit jako principiální střet levice s pravicí.

Lídr ČSSD vyzývá k postavení hráze, která by zastavila pravicovou totalitu a uskutečňování politického programu, který je „výhodný pouze pro nejbohatší“ a ohrožuje „budoucnost milionů českých voličů“. A žádá komunisty, aby se zamysleli nad tím, co je pro občany „lepší volbou“.

To vlastně znamená být již nikoliv pouze proti Klausovi, ale vytvořit společný blok pro levicovou budoucnost země. Samozřejmě uskutečňovanou při plnohodnotném vlivu komunistů. Profesoru Švejnarovi tím Jiří Paroubek přisuzuje už nikoliv pouze roli nové tváře na prezidentském stolci, nikoliv pouze vůdce antiklausovců, ale staví ho do čela celého společenského proudu, sjednoceného ideovým ukotvením a politickými zájmy. Ideály a cíli v mnohém se nesmiřitelně rozcházejícími se svobodnou realizací lidské osobnosti a demokracie a nejednou již tragicky ztroskotavšími a zprofanovanými. Slova profesora Švejnara a některých jeho sympatizantů, zejména mezi některými stranicky nevyhraněnými senátory, o jednoduchém řešení problému existence komunistické strany jejím přejmenováním a kosmetickou úpravou programu jsou až hloupá. Stejně jako občas se ozývající hlasy z regionů, kde někteří představitelé demokratických politických stran zcela vážně tvrdí, že jejich místní komunisté si své ideály nechávají doma a do práce či do komunální politiky je nepletou. Neuvěřitelně naivní jsou představy profesora Švejnara a některých senátorů z Klubu otevřené demokracie o tom, že komunisté, když jim bude nabídnuta jiná příležitost ke společenské seberealizaci, se snadno vymaní z hodnotového snu, který si dosud hýčkají. Věřit na sebepředělávání komunistů znamená je hluboce podceňovat.

Logika rozložení levice a pravice v Poslanecké sněmovně a v Senátu je samozřejmě jasná. Proto v přetahované před volbou prezidenta budou také sympatizanti Václava Klause muset kroužit kolem komunistů. Ale budou to dělat jeho emisaři u jednotlivců, a pokud na to přijde řeč, budou se omlouvat tím, že prezident je přece hlavou všech občanů, ergo také komunistů. Profesor Švejnar se však nijak netají snahou získat oficiálně deklarovanou podporu komunistů a intenzívně o ní vyjednává.

Neměli bychom přeslechnout předsedu komunistů Vojtěcha Filipa, který v reakci na výzvu sociálnědemokratického lídra ke společné podpoře Švejnara řekl: „S panem profesorem Janem Švejnarem jsme jednali na poslaneckém klubu KSČM, pan profesor mi volal v sobotu i v neděli a shodli jsme se ještě na jednom setkání na našem klubu. On s námi chce hovořit ještě před svým rozhodnutím, zda bude na prezidenta republiky kandidovat. Jde mu o to, aby si ověřil stanovisko našich zákonodárců - jak poslanců, tak senátorů.“ Profesor Švejnar a Jiří Paroubek prostě vědí, že bez komunistů nemají šanci uspět, a proto sociálnědemokratický vůdce hodil na misku vah představu o vůbec levicovém směřování naší společnosti v budoucnosti. Ale každá karta má svůj líc a rub, a stejně tak politická. Kdyby při volbě prezidenta stanuli proti sobě kandidát Občanské demokratické strany Václav Klaus a kandidát sjednocené levice Jan Švejnar a na stolec usedl tento nový muž, bude totiž celý národ vědět, že to bylo proto, že se spojil s komunisty, zatímco jeho protivník nikoliv. Naopak Václav Klaus by vyšel z tohoto souboje jako bělostný demokrat a stal by se symbolem „s komunisty ne“, což při jeho známé dlouholeté velké podpoře veřejností by levici mohlo přijít ještě velice draho, víc než by získala svým mužem na hradním stolci. Jiří Paroubek jako samozvaný vůdce všeho levého v naší politice posunuje význam volby hlavy státu do roviny zásadního střetu trpělivého hledání demokratických konsenzů s primitivním demagogickým populismem sociálního inženýrství. V tomto střetu jsou Klaus a Švejnar už pouze figurky, i když jedna ostřílená a politicky konzistentní a druhá tragikomická a politicky zmatená. Ale tím hlavním, co by česká veřejnost neměla přehlédnout, je Paroubkův hlasitý vzkaz komunistům: ještě jsme tady a řečeno slovy pamětnické písně „společně vpřed půjdeme v boj“.

LN, 7.12.2007

Autor jepublicista