Poslanecká sněmovna svým hlasováním z 6. června 2019 většinově vyhlásila, že privatizaci prý provázely excesy i zločiny se stamiliardovými škodami. Požaduje také, aby tyto zločiny mohly být i nadále vyšetřovány. Novináři ochotně dodávají, že šlo o „divokou privatizaci z 90. let“.

Zločiny mohou nastat i při výstavě psů nebo turistickém pochodu, proč by nemohly nastat i při privatizaci. Ale poslanci, hlasující pro, to asi mysleli jinak. Jako odsouzení polistopadové doby.

Jistě, ať si každý vyšetřuje, co chce, ať věc hodnotí každý, jak chce (pokud možno ale poctivě a analyticky), ale je zrůdné, jak automaticky k tomu používají redakce ono slovo „divoká“. Nic na té české privatizaci divoké nebylo, všechny kroky proběhly podle zákonů. Tak tomu nikde jinde v postkomunistických zemích nebylo. Všude jinde si podniky z velké části rozebraly nomenklaturní managementy a až pak si zpětně vynutily legalizaci svého vlastnictví.

Česká privatizace byla nejúspěšnější na světě. V nejkratším čase se podařilo nalézt reálné vlastníky pro největší část hospodářství ze všech zemí, ve kterých se kdy privatizovalo. Lze to exaktně doložit. Ale exaktní srovnávací studie nikoho nezajímají, všem zalezla pod kůži po léta opakovaná mediální dehonestace. A tehdy? Tehdejší kritici neměli alternativní scénář a vlastně nic privatizovat moc nechtěli. A dnešní kritici jsou na úrovni amatérských fandů historie, kteří vědí, jak měl kdy kterou bitvu vést Napoleon lépe.

Prý při privatizaci vznikla škoda za stamiliardy. To se taky mohli poslanci usnést, že voda teče do kopce. Uměl by někdo z poslanců vysvětlit, jak může při privatizaci vzniknout škoda? Třeba za korunu? Co tím myslí? Rozdíl mezi částkou, kterou stát za firmy dostal, a cenou, kterou si někdo přál? Cílem privatizace přece nebyla maximalizace výnosu pro stát, ale nalezení konkrétního soukromého vlastníka pro obrovský a komunismem zdevastovaný státní majetek.

Nebyl žádný nástroj zjistit, jakou má co cenu, v prostředí neexistujícího trhu. A účelem privatizace v žádném případě nebylo vymačkat z lidí co nejvíc peněz do státní pokladny. Tak tomu je při prodeji jedné státní firmy za fungující tržní ekonomiky a ne při transformaci státního vlastnictví celého hospodářství na vlastnictví soukromé.

Hypotetické škody v řádech bilionů mohly nastat (a v mnoha zemích nastaly) kvůli předprivatizační agonii, kdy firma nemá vlastníka ani perspektivu, kdy vše je všech a na efektivitě nikomu nezáleží. V takové chvíli by bylo lepší vybrat vlastníka raději losem, nežli roky hledat toho, kdo dá nejvíc. Losem se ale u nás vlastníci nevybírali, všechny kroky byly konány podle zákonů schválených demokratickým parlamentem.

Výsledek hlasování je závažným politickým signálem. V roce třicátého výročí Listopadu 1989 nás svým postojem vyjádřeným hlasováním všechny politické subjekty v poslanecké sněmovně informují o tom, že oněch třicet polistopadových let považují za kriminální období, že slova svoboda a svoboda vlastnit či podnikat již pro ně ztratila svoji hodnotu a že ji nemá kdo bránit. Ano, původně šlo o komunistický návrh, ale politickou realitou dneška je skutečnost, že byl tento návrh českými piráty zpřísněn a výsledný text byl drtivě podpořen (až na 12 výjimek z řad poslanců ODS) všemi politickými frakcemi. K dovršení děsivého popisu současné české politické reality je třeba připomenout, že k hlasování nebyl přihlášen ani Petr Fiala – předseda strany, která byla hlavním politickým nositelem úkolu vybudovat u nás kapitalismus a pluralitní demokracii. To vše považujeme za zásadní politickou zprávu o marasmu dnešní české politiky.

Až budou piráti, lidovci, socialisté, členové TOP 09, STAN, ANO, SPD a zřejmě i ODS na podzim padat na Národní na kolena, až budou s Miliony chvilek nábožně uctívat étos listopadové revoluce a Václava Havla, nechť si občané této země vzpomenou, jak se tito politikové svou podporou komunisticko-pirátského výkladu dějin k polistopadovým třiceti letům postavili a co si o nich myslí.

Soudíme, že namísto táborových řečí a proklamací by si privatizace zasloužila nejen věcnou, nepředpojatou, analytickou a klidně i polemickou diskusi, současně však i uvědomění si zcela zásadní proměny české politické scény, pro kterou je dnes slovo svoboda již nepřátelským pojmem.

Institut VK