22.8.2017 | Svátek má Bohuslav


POLITIKA: Paradoxy svátečního piráta

25.11.2016

Dosud formálně úspěšný premiér Sobotka začíná narážet na limity své i limity společnosti

Pokud se Bohuslavu Sobotkovi podaří dokončit čtyřletý mandát jeho vlády neboli vydržet ve funkci až k řádným volbám, zařadí se formálně mezi tři nejúspěšnější české premiéry. Naposledy se totiž něco podobného povedlo Miloši Zemanovi v období 1998–2002, před ním pak, v letech 1992–1996, Václavu Klausovi, který je, připočteme-li zhruba rok a půl trvání jeho druhé vlády, zatímním rekordmanem, pokud jde o celkový čas strávený v premiérském úřadu. A též dosud jediným premiérem, jenž po volbách obhájil mandát – ČSSD sice v roce 2002 rovněž udržela vládu, leč Miloš Zeman místo sebe nasadil Vladimíra Špidlu. Ostatní dosavadní čeští premiéři, počítáno od roku 1990, mají horší bilanci.

Mimochodem, sama skutečnost, že za sedmadvacet let od Listopadu jsme měli už dvanáct českých premiérů, vypovídá o vratkosti této funkce. Průměrná „životnost“ premiéra zatím statisticky vychází na zhruba něco přes dva roky.

Nejmenší společný jmenovatel

Nicméně Bohuslav Sobotka je dnes paradoxně vnímán jako jeden z nejslabších předsedů vlád, jako chabý lídr bez osobního kouzla, jehož drží v úřadu především specifická mocenská konstelace. Ale, jak známo, nejlepším tmelem každé koalice je absence reálných alternativ. A tajemství (relativního) úspěchu Bohuslava Sobotky dosud především spočívalo právě v zákulisním manévrování, v dovednosti stát se nejmenším společným jmenovatelem rýsujícího se či existujícího mocenského uspořádání. Ve straně a následně i ve vládě.

Pro hokejistu snad úplně nejvyšší metu znamená Zlatá trojkoruna (jak se do češtiny volně překládá anglický výraz Triple Gold Club). Nyní do této exkluzivní společnosti patří 27 hráčů, jimž se podařilo zároveň vyhrát mistrovství světa, olympijské hry a Stanleyův pohár. Pokud bychom chtěli analogicky vytvořit českou politickou Zlatou trojkorunu, patřili by do ní nejspíše ti, kdo dokázali zastávat funkci prezidenta, premiéra i předsedy Poslanecké sněmovny. Takové „borce“ máme zatím dva – docela nepřekvapivě Václava Klause a Miloše Zemana. A na skutečnost, že by se mezi tyto „nesmrtelné“ někdy zařadil Bohuslav Sobotka, by si dnes asi nikdo nevsadil. Zvláště když po krajských volbách jako by ztratil hlavu a začal předvádět zdánlivě nepochopitelné veletoče.

Nejprve vyhlásil, že se ČSSD musí ucházet o mladší voliče z měst a nalézat programovou inspiraci například u Pirátů. Posléze však podpořil k Číně servilně úslužné „prohlášení čtyř“ – najednou zapomněl, že u mladších ročníků je nyní tibetská vlajka docela v kurzu. Výměnou dvou ministrů si patrně též moc nepomůže, a odvolání Jiřího Dienstbiera je navíc v protikladu s avizovaným lovem mladých.

Čínská stopa však vede k paralele s jiným premiérem – Petrem Nečasem, jenž v září 2012 pronesl, že s takzvaným dalajlamismem nutno skoncovat, a obořil se i do Putinem pronásledované skupiny Pussy Riot. Tak pravil údajně konzervativní politik, který v roli premiéra oficiálně podporoval působení České republiky v západních strukturách a euroatlantickou spolupráci. Nicméně Nečas tehdy – ve snaze udržet se ve funkci – začal patrně otevřeněji nadbíhat jistým silným ekonomickým subjektům v pozadí politiky. Nechme nyní stranou, jak velkou roli v tom sehrála tehdejší šéfka jeho kabinetu, důležitý je onen vliv ekonomických lobby, jenž činí z politika často jen loutku skrytých zájmů, v Sobotkově případě reprezentovaných především osobou lobbisty Radka Pokorného.

Kdysi dělnická ČSSD neví, koho oslovovat

Ovšem aby mohl advokát Radek Pokorný „vrtěti Sobotkou“, potřebuje, aby jeho klient dokázal nabrat nějaké hlasy ve volbách. V tom jsou Sobotkovi kamenem úrazu nejen jeho osobnostní profil, ale i proměny sociální struktury české společnosti, s nimiž se ČSSD jaksi nedovede adekvátně vypořádat. Šíření „rezavého pásu“, který v USA volil Donalda Trumpa, se u nás sice podařilo držet v přijatelných mezích, leč podíl sektoru průmyslové výroby, byť v evropském kontextu vysoký, přece jen klesá. ČSSD rovněž neprospívá relativní slabost přirozeného spojence a souputníka sociálně demokratických stran, odborů. Ti, kdo přišli o (manuální) práci či se její ztráty bojí, volívají místo sociálních demokratů i komunisty nebo populisty. Lidé, zaměstnaní v různých kancelářích, státních i soukromých, zase často dávají hlasy stranám napravo od ČSSD, včetně Babišova ANO. Původně „dělnická“ ČSSD tudíž neví, kam se vlastně vrtnout, koho a jak oslovovat.

Mirkem Topolánkem zatím končí seznam českých premiérů, kteří ve volbách atakovali či překračovali hranici 30 procent hlasů. Nečasovi i Sobotkovi stačilo něco málo přes dvacet (Nečas navíc volby ani nevyhrál). I proto se s posledními dvěma z voleb vzešlými premiéry pojí charakteristika „slabý“. K silné premiérské pozici je prostě třeba mít silnou partaj a být alespoň trochu populista. Bezbarvé taktické manévrování, které zejména v poslední době Bohuslav Sobotka předvádí, určitě není cestou k dosažení onoho cíle.

Autor je politolog

LN, 23.11.2016



Diskuse


počet příspěvků: 7, poslední 25.11.2016 01:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.