Druhé kolo senátních voleb skončilo pro občanské demokraty drtivou porážkou, ne nepodobnou „krajskému armagedonu“ z minulého týdne. Autentický příznivec pravice (lhostejno zda konzervativní, konzervativně liberální nebo libertariánské) může být zklamán z fiaska té „o něco více pravicové strany než ČSSD“, na druhou stranu ale může uvítat políček do tváře vedení ODS, které pošlapalo vlastní program a zatáhlo svou stranu na téměř středové pozice.

Koncepce ODS jako středové partaje s „flexibilním programem“ (slova pana premiéra Topolánka na poslední ideové konferenci občanských demokratů) zkrachovala. A to by pravicově smýšlejícím lidem rozhodně nemělo být líto. Chápu zděšení mnoha občanů z „rozlití oranžády“ na mapu České republiky a sdílím ho. Představa oranžové záře nad mou zemí není nic co bych si přál. Ovšem ruku na srdce – nebylo to právě opuštění původních principů ODS, co způsobilo modrý debakl?

Někteří čtenáři mi v souvislosti s článkem, hodnotícím porážku ODS v krajských volbách, vytýkali, že onen zakopaný pes je někde jinde. Byly to prý zejména poplatky u lékaře, které zlomily občanským demokratům vaz. Jenže je tomu skutečně tak? V kampani k parlamentním volbám před dvěma lety ODS přece jasně deklarovala spoluúčast pacientů stejně jako omezení sociálních výdajů, větší míru osobní zodpovědnosti a podobné nepopulární záležitosti, přesto však nakonec zvítězila. Proto musím svůj závěr z „krajského výprasku“ opakovat i nyní.

Příčina není ve třiceti korunách u lékaře, ale v konstantním porušování programu a idejí ODS stranickým vedením, včetně samotného pana předsedy. Lisabonská smlouva, antidiskriminační zákon, daně nastavené v neprospěch střední třídy, daň na investice, dědická daň, zavádění nových regulačních mechanismů, uznání samostatnosti srbské provincie Kosovo a Metohija…

To jsou prohrané bitvy ODS, k nimž je nutno přičíst mafiánské praktiky některých osob z premiérova okolí. Do krajských a senátních voleb 2008 kandidovala jiná ODS než ta, kterou jsme znali v roce 2006.

Občanská demokratická strana má jedinou možnost, jak zabránit své sebevraždě. Zastavit ideovou rozplizlost, eufemisticky nazývanou flexibilním programem. Občanští demokraté potřebují radikální řez, který by je bolestivě, avšak efektivně a co nejrychleji „odkrojil“ od současného tristního stavu. Výměna vedení pak představuje jeho neoddělitelnou součást. „Topolánkova klika“, stejně jako „modří pravdoláskovci“ nebo Dalíkova „ODS s.r.o“ musí uvolnit místo staré gardě.

Mirek Topolánek dokázal přivést občanské demokraty k několika vítězstvím a to by mu nemělo být upřeno. Na druhé straně to byl právě on, kdo odstartoval sebevraždu ODS jako pravicové strany a promrhal její kredit u mnoha voličů. O nějaké sebereflexi nemůže být u pana Topolánka řeč. V zásadě se, podle něj, nic nestalo, ODS přišlo volit více lidí než minule a jediným problémem je komunikace. ODS tak nějak nedokázala „vykomunikovat“, proč je dnes její politický program dobrý leda na podpal a z jakých důvodů v něm nyní skoro nic neplatí.

Komu zkrátka není rady, tomu není pomoci.

Není to ovšem v ODS jen pan Topolánek, kdo se neumí poučit. Laskavý čtenář mi snad dovolí malé odbočení v podobě příběhu z mého rodného kraje, tedy z Ostravy. V uplynulém týdnu jsem začal uvažovat o své účasti ve druhém kole senátních voleb, zneklidněn oranžovým přílivem v české politice. Jelikož do druhého kola postoupil také kandidát ODS, pan senátor Roubíček, „když jsem se rozhodoval, byla to pro mne jasná volba“ stejně jako Jihlavanka pro pekaře z reklamy.

Přesto jsem však panu Roubíčkovi před šesti dny poslal mailový dotaz, jaký zaujímá postoj k Lisabonské smlouvě a antidiskriminačnímu zákonu. Jak laskavý čtenář jistě poznal, nerad bych volil kandidáta, jenž tyto kroky podporuje. Přes veškerou „pokoru a úctu k voličům“ (předvolební heslo pana Roubíčka) jsem odpověď neobdržel. Usoudil jsem tedy, že kandidát o můj hlas nestojí, a místo voleb se tak mohl věnovat něčemu jinému.

Po „ostravském intermezzu“ by bylo dobré vrátit se k obecné rovině věci, i když fakticky se příliš alternativ nenabízí. Občanští demokraté by měli co nejdříve svolat zamýšlený předčasný kongres a na něm si odhlasovat „návrat domů“. Návrat ke kořenům a návrat ke koncepci, v níž je politický program jedním ze základních kamenů strany, nikoliv nějakým „flexibilním“ textem, pružně reagujícím tu na potřeby Martina Bursíka, jindy zase Alexandra Vondry.

ODS musí být opět jiná než jaká je aktuálně. Pane Topolánku, nastal čas odejít.

www.euportal.cz