„Démonem tuzemské politiky a hlavním nebezpečím pro demokracii se stal Tomio Okamura“ píše ve svém vtipně kritickém článku Petr Holub. A pokračuje: „Úvaha některých sociálních demokratů, že sestaví vládu s Babišem a přijmou podporu KSČM, jen aby se k moci nedostala Okamurova SPD, postrádá logický smysl. Plnokrevní dědicové diktátorské strany ze sovětského bloku se po pádu komunismu nikde v Evropské unii nepodíleli na vládě.“ Pouhé tři věty plně vystihují absurdnost mediálního o zčásti i politického pohledu na jednání o další vládě České republiky.

Kdo je zlo

Zatímco nedávno vzpomínané kulaté výročí tzv. Vítězného února opět připomnělo, že KSČ po převzetí moci ji nevybíravě a krvavě uplatňovala, je přesto KSČM s touto historií údajně vhodnější pro vládní angažmá, než strana, která vznikla v roce 2015 a navrhuje přímou volbu starostů (v mnoha zemích EU obvyklou), chce konec podnikání exekutorů, neboť takové pojetí vymáhaní pohledávek zbídačuje statisíce obyvatel, chce, aby veřejně-právní média poskytovala objektivní zpravodajství (už i příznivci ČT připouštějí, že stav zdaleka není optimální), a chce dát občanům možnost, aby rozhodli o setrvání v Evropské unii v době, kdy politika EU vůči České republice je mírně řečeno kontroverzní.

Zatímco KSČM je představována jako strana přijatelná, ač odchod z EU a NATO má trvale v programu, strana SPD Tomia Okamury je mnohými prohlašována za téměř nepřítele státu. Ministři vlády za ANO dokonce hrozí svou demisí, pokud by se vláda ANO opírala byť je o pouhou podporu SPD (pánové Stropnický, Ťok, Pelikán). „Je to novodobé fašistické hnutí,“ řekla o SPD ministryně Karla Šlechtová a ministry Pelikán se připojuje a i on říká: „SPD je fašistická strana.“ (zdroj).

KSČM a KSČ

Zákon č. 198/1993 Sb. tj. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu uvádí v paragrafu druhém mj. tento text: „... byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.“ Zdá se, že dnes někteří chápou KSČM jako jinou stranu, která s KSČ nemá nic společného. Až na dožívající členskou základnu, majetek a nezměněnou ideologii je náhle KSČM jiná strana, než byla KSČ? Pozoruhodný to závěr pro plán na sestavování vlády s důvěrou. A to za situace, kdy významný člen KSČM Jiří Dolejší dne 25.2.2018 uvádí: „Ano, komunisté se stále hlásí k socialistické myšlence...“ (zdroj).

Fašismus

Alexandr Solženicyn trefně poznamenává, že nálepka fašismu je to samé jako svého času stigmatizující nálepka „třídní nepřítel“ či „nepřítel lidu“. Je to úspěšná metoda, kterou se dá oponent srazit k zemi, zacpat mu ústa, přivolat na něho represe a podle potřeby to v médiích zveřejňovat. (zdroj).

Je nepochybné, že SPD se svým politickým programem nemá nic společného s programem fašisty Mussoliniho, který realizoval rovnostářský kolektivismus, militarismus a silnou ekonomickou roli státu chápaného korporativisticky, v němž soukromé vlastnictví muselo sloužit kolektivnímu prospěchu. Obdobně, jako tomu bylo v době socialismu a vlády KSČ. Proto prezident republiky Miloš Zeman říká: „Pan Pelikán by se měl naučit historii.“ (zdroj). Měl. Stejně tak by nám ale někdo měl všem historicky dovysvětlit, že když vězni do oploceného tábora v Letech přicházeli z výkonu trestu a pracovali následně na dopravních stavbách, na polích a v lese, kdo měl z jejich práce užitek, kdo na nich nejvíce vydělal a jak křivdu na těchto lidech pomáhal po válce napravit. Třeba bychom méně podléhali uměle vyvolaným politickým emocím, které mají za cíl zakrýt Okamurou veřejně kritizované podivně schválené stamilióny korun na výkup vepřína v Letech (zdroj), a to pro stavbu ekonomicky pofidérně obhajovaného památníku. Třeba.

Politická svoboda

„Nemůžeme jednoduše říct, že když někdo bude chtít zrušit Senát, tak není demokrat,“ říká politolog Stanislav Balík. (zdroj). Stejně tak to platí o diskuzi např. za setrvání v Evropské unii (EU). Protože to zjevně není ta EU, do které Česká republika vstoupila. Dnes EU představuje reálnou hrozbu národům Evropy. Politika nevybíravého nátlaku a vyhrožování je něčím zcela jiným, než jsme mnozí naivně očekávali po schválení tzv. Lisabonské smlouvy.

Debaty o prospěšnosti či nevýhodnosti setrvání v EU jsou proto legitimní. Současné platné právo (de lege lata) je vždy v průběhu času nějak hodnoceno a na základě toho je uvažováno, jak ho změnit. Platí to pro Evropskou unii a i pro český ústavní pořádek a není na tom nic nedemokratického či dokonce vlastizrádného, jak někteří politici dost trapně a nevhodně vykřikují.

Expresivní vyjadřován politiků a jejich začasté přehánění patří k dnešní „moderní politické výbavě“. Moc důvěry tato „výbava“ ale nevyvolává. Jsou to především novináři, kteří by měli svou objektivitou vyvažovat všudypřítomný populistický trend a neoznačovat kde koho za „nesystémového“ či dokonce fašistického politika jenom proto, že se jeho návrhy či představy nelíbí jejich zaměstnavatelům. To jsou totalitní praktiky umlčování politických odpůrců a nic dobrého nepřinesou.

Češi mají mimořádný cit na pokusy o úmyslnou a nečestnou manipulaci. Proto Andrej Babiš vyhrál volby a Okamura a jeho SPD z nuly získali 22 mandátů v Poslanecké sněmovně. Obě politické formace. tj. ANO a SPD. představují dnes se 100 mandáty v Poslanecké sněmovně padesát procent voličské vůle a to nelze odmávnout farizejským prohlášením, že čeští občané jsou hloupí, na vesnici prý zvláště. Takovému hodnocení se totiž slušný člověk oprávněně vysměje.