Pokud starším čtenářům bude nadpis připomínat jinou "osu" z časů již značně vzdálených, není to úplně od věci. Pojem "osa" jako výraz označující spojenectví dvou mozků se sklonem k silovým řešením je výstražným znamením, upozorňujícím na hrozící nebezpečí. V tomto případě jde o nebezpečí ze spojení prezidenta a represivního aparátu v tažení za rozšíření jeho osobní moci.

Prezident Miloš Zeman přednesl 7. srpna 2013 v Poslanecké sněmovně skvělý projev na podporu vyslovení důvěry sobě podřízené vládě, v zastoupení řízené jeho místodržícím Jiřím Rusnokem. Přednášel zpaměti přesně utříděné myšlenky, neplýtval bezobsažnými slovy, byl neúprosně srozumitelný, vyvaroval se gramatických chyb. Zcela zastínil a zadupal do země následujícího řečníka, předsedu vlády Jiřího Rusnoka.

Na úrovni jeho výkonu nemění nic ani povyk na sociálních sítích kvůli účelově "přistřiženému" výroku Václava Havla. Takový je totiž Miloš Zeman a nám nezbývá, než ho vzít takového, jaký je: projevujícího silný sklon k eskamotérství s bonmoty a citáty. S jejich přesností si neláme hlavu netuše, že dnes je spousta informací dostupných na internetu a nedůvěřivý "ajťácký" lid je schopen prověřit si pravost každého překvapivého slova. A tak jednou se projeví jako "macho" a zkreslí citát z díla Ludvíka Vaculíka, příště jako mazaný politický manipulátor přizpůsobí svým potřebám výrok Václava Havla. Samozřejmě počítá s tím, že ho nikdo nevyzve na souboj pro čest dámy, ani nebude zkoumat výtvory jeho tvořivosti.

To vše jsou spíše zábavné drobnosti. Legrace končí tam, kde se hlava státu vydá bez průvodce nebo spíše se špatným průvodcem do záležitostí obsahově spadajících do hájemství resortu spravedlnosti. Je patrné, že od dob působení ve funkci předsedy vlády se nestačil zbavit chování slona tančícího v justičním porcelánu. Justice a spravedlnost byly vždy pod úrovní jeho rozlišovací schopnosti a tak to zůstalo.

Nejdříve se obul do bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka kvůli tomu, že položil nejvyššímu státnímu zástupci dvacet dva otázek, vztahujících se k policejním a státnězástupcovským manévrům, zahájeným pověstnou "realizací" z noci z 12. na 13. června 2013. Hodnotil jeho jednání jako opovážlivost, ke které nebyl oprávněn, a jako zásah do nezávislosti státního zastupitelství.

Skutečnost se ale od páně prezidentových představ značně liší. Pravomoc ministra je dána ustanovením § 13 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, jehož odstavec (1) říká : "Ministr spravedlnosti může kdykoli požádat kterékoli státní zastupitelství o informaci o stavu řízení v každé věci, v níž je státní zastupitelství činné, pokud je taková informace potřebná k plnění úkolů Ministerstva spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") nebo pokud takovou informaci potřebuje jako člen vlády." Akce orgánů činných v trestním řízení vyvolaly svým rozsahem a způsobem provedení velké znepokojení i u lidí, kteří se jimi necítili ohroženi, a členové vlády žádali po ministrovi vysvětlení otázek. Ostatně Pavel Blažek je zaslal až těsně před odchodem z ministerstva s vědomím, že odpověď obdrží až jeho nástupce. Otázky jsou veřejně dostupné na internetových stránkách ministerstva spravedlnosti a každý se může přesvědčit, že odpovědi by nikterak neohrozily nezávislost vyšetřujících orgánů.

Nic na tom nemění ani skutečnost, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman odpověděl sice Pavlu Blažkovi, ale podle médií až v době, kdy na ministerstvu vládla Marie Benešová, která za těchto okolností byla jediným oprávněným příjemcem odpovědi. Drze jí sdělil, že na otázky neodpoví. Ač si Pavla Zemana vážím a považuji ho za výjimečně slušného člověka, soudím, že jeho drzá odpověď opravňovala Marii Benešovou, aby podala vládě návrh na jeho odvolání. Státní zastupitelství je výkonným orgánem vlády a v rozsahu vymezeném zákonem je ministrovi spravedlnosti podřízeno. Vzpírat se jeho kontrole si nesmí dovolit. Představa, že nejvyšší státní zástupce je podřízen přímo pánubohu, kterou kdysi hlasitě projevovala Marie Benešová vůči Pavlu Němcovi a dnes Pavel Zeman vůči Pavlu Blažkovi, potažmo Marii Benešové, je mylná a v jiných evropských státech se neprosadila.

Uvedeným výrokem Miloš Zeman jednak prokázal, že věci nerozumí, a dále, že má nezkrotnou chuť krýt i případnou svévoli státních zástupců, pokud bude ve prospěch jeho politických intrik. Potvrdil to pak i povídáním o svém tête-à-tête na Hradě s vrchním státním zástupcem Ivo Ištvanem, z něhož především vyplývá podezření, že mu prokázanou ctí roztřesený žalobce svěřil informace, k jejichž sdělení nebyl oprávněn a pan prezident se ani po nich neměl pídit. Ivo Ištvan je ale zdrženlivý, mlčenlivý, formálním právem prosáklý profesionál, takže jsem nakloněn domněnce, že zde opět zapracovala páně prezidentova tvořivost. Ovšem jeho závěr, že neuskuteční druhý pokus o ustavení vlády, dokud Ivo Ištvan neukončí vyšetřování, je nehorázný.

Je to sice již bezpředmětné, protože v případě rozpuštění sněmovny nebude mít k druhému pokusu příležitost, ale na povaze výroku to nic nemění: mezi úřadem prezidenta a náplní jeho funkce na straně jedné a činností státního zastupitelství na straně druhé je neprostupná ústavněprávní zeď. Ústavní úkony prezidenta republiky se nesmí přizpůsobovat vývoji trestního řízení. Mimo to selanka ve vztazích mezi Ivo Ištvanem (a za ním v tichosti jako sfinga stojícím Pavlem Zemanem) a prezidentem republiky vyvolává podezření, že došlo ke koordinaci "realizace" z noci z 12. na 13. června 2013 se Zemanovými politickými kroky.

Pokud by tomu tak bylo, strašení "osou" by bylo důvodné. Nešlo by již o pokus o přechod od parlamentní republiky k poloprezidentskému systému, ale přímo o nástup režimu osobní moci, vykonávané s účastí represivního aparátu. Spíše si ale myslím, že Miloš Zeman chtěl pouze poslancům sdělit, že se jeho vlády hned tak nezbaví, i když jí nevysloví důvěru, a nenašel pro to originálnější a hloupější vysvětlení než vazbu na akci orgánů činných v trestním řízení. Ať je to tak nebo tak, den 7. srpna 2013 mu přinesl velké a zasloužené vítězství.