Levice se zpravidla prezentuje jako ochránkyně lidí sociálně slabých a dále jako zastánkyně širokých lidových vrstev, které chudnou díky kořistnické politice současné pravice. Její rétorika je poměrně jednoduchá. Dejte nám hlasy a my vás těch zlých zbavíme. Dojde-li na program, ten levice bohužel v konkrétní podobě nemá. Ona klišé, chceme, abyste se měli lépe a žili důstojně, jsou bohužel pouhou lákavou a hezkou frází. Co tedy v činnosti levice schází? Používám termín levice obecně, každý konec konců ví, kdo všechno za ni vystupuje. Kdo lidem sociálně slabým skutečně ubližuje, není ani tak vláda, jako například třeba lichváři. Těchto zpráv podobného druhu čteme v poslední době docela dost. Cituji:

Oběťmi dluhů vzniklých z lichvářských půjček, pokut a následných exekucí se stávají i desítky lidí s částečným omezením k právním úkonům, nebo i zcela nesvéprávných. Pacient léčebny jel bez lístku. Opatrovník o pokutě nevěděl. V kauze, která vyvrcholila letos v létě, dopravní podnik vymáhal spolu s exekutorem po nesvéprávném mladíkovi z psychiatrické léčebny uhrazení jízdy načerno a pokutu. Nakonec musel opatrovník zaplatit, i když částka časem narostla na bezmála osmdesát tisíc korun. Naštěstí měl nesvéprávný mladík tuto sumu prostřednictvím svého opatrovníka z čeho uhradit – a to z peněz z prodeje bytu po zemřelé matce. V bytě totiž muž nebydlel, neboť střechu nad hlavou má trvale v léčebně. Další dluhovou pastí jsou lichvářské půjčky. Nesvéprávní lidé, kterých u nás pod dohledem opatrovníka žije kolem třiceti tisíc, mají sice "papíry na hlavu", a tedy třeba smlouva o půjčce je ve svém důsledku neplatná, jenže na to musí opatrovník postiženého u soudu včas poukázat, aby zarazil případnou exekuci. A má to ještě další háček. I hranice pěti tisíc korun, po kterou se mohou mnozí nesvéprávní rozhodovat, však u lichvářských půjček stačí k tomu, aby tyto osoby zcela zničila. Tyto půjčky jsou totiž na počátku právě v těchto malých částkách do pěti tisíc korun, ale různé právní fígle je během krátké doby dokážou vyšponovat až na závazek kolem čtyřiceti tisíc s tím, že když se neuhradí, přijde nesvéprávný dlužník třeba i o byt.

Pochopitelně, že každý je strůjcem svého štěstí, ale tam, kde má zelenou rafinovaný či přímo ďábelský systém počítající s přirozenou důvěřivosti seniorů, jako jsou například prodejní výlety, tam by se mělo lidem pomoci. Bohužel jsem neslyšel, ani nečetl, že by některá z levicových stran v posledních letech využila svého postavení v parlamentních komorách k tomu, aby navrhla a prosadila účinný a jednoznačný zákon o lichvě, který mělo již před více než sto lety Rakousko-Uhersko. A který mají vyspělé státy. Mám na mysli zákon jednoznačný, s okamžitou citelnou sankcí. Mohl by mít pouze několik vět. Leč ani ty není schopna naše levice vyplodit.

Já vím, že Zákon o inkompatibilitě č. 144/1924 Sb., který přijalo v červnu 1924 naše Národní shromáždění, mnoho pozitiv nepřinesl, neboť nebyl dokonalý zejména pokud se rozsahu a sankcí týče. Ale od té doby jsme se snad poučili(?). Bohužel nikoli, nevím, kolik našich poslanců by bylo schopno vysvětlit ihned z plezíru, o co vlastně šlo. A vysvětlit ihned a dokonale, co to vlastně ta inkompatibilita je, by asi také neuměli.

A kdyby jim někdo položil otázku, kdo to byl a co prosazoval Charles-Louis de Secondat, baron de La Brède et de Montesquieu, nevím, nevím, jak by odpovídali. Natož aby třeba citovali z jeho knihy "O duchu zákonů". A zde jsme u dalšího problému, jak by se dalo pomoci většině občanů tohoto státu.

Zásada inkompatibility, odvozovaná od Montesquieovy teorie dělby moci, je základem nezávislosti výkonu veřejné moci. Dobře víme, že naše Ústava sice dovoluje, aby členové vlády byli současně poslanci nebo senátory. Také víme, že z právního hlediska a z hlediska dobrého fungování státu je tento stav neobhajitelný. Jsou tím, ať chceme či nechceme, do jisté míry narušovány základní zásady právního státu. Neplatí bohužel, aby poslanec, který složí slib člena vlády, automaticky pozbyl poslaneckého či senátorského mandátu. A tak současný stav umožňuje členům nejvyššího orgánu exekutivy členství v nejvyšším orgánu legislativy, což není prvek, který by byl s teorií dělby moci konformní. Nikoho z opozice nenapadlo potřebnou právní úpravu předložit, protože její absence se jim bude po vítězných volbách hodit. Čímž se v onom očekávání podílu na současném "mejdanu na dluh" ničím neliší od kritizované koalice.

V Ústavě první republiky z roku 1920 bylo stanoveno, že žádný člen vlády nesmí být členem dozorčí rady či představenstva společností, které se "zabývají činností výdělkovou". Ono by tohle mělo platit i pro všechny vlády, tedy i pro vlády krajské. Abychom mohli hovořit o dělbě moci, musí být splněny další esenciální požadavky této teorie, a to právě neslučitelnost funkcí těchto mocí v rukou jedné a téže fyzické osoby. Což znamená, že jako funkcionáři orgánů různých státních mocí nesmějí působit jedny a tytéž osoby. Je tedy s podivem, že ze strany opozice nikdo nepřišel s tímto zcela jednoduchým a mnohé problémy řešícím návrhem.

Domnívám se, že velmi jednoznačné uplatňování zásad inkompatibility by pomohlo řešit mnohé problémy, které máme s korupcí a jinými morálními úlety. Navrhování potřebných zákonných úprav nijak nesouvisí s tím, že opozice slibuje "ráj na zemi" až po pro ni úspěšných volbách. Takto činit může ihned a kdykoli. Pokud by její návrhy byly dokonale fundované, těžko by se proti nim mohla postavit vládnoucí pravice. A musela by je, byť se skřípěním zubů, přijmout.

Totéž platí pro období posledních dvaadvaceti let pro pravici, která by byla v opozici. Jenže u nás jsme si již zvykli na to, že opozice je zde od toho, aby neustále vykřikovala, co ti druzí dělají špatně. Nachytat ty druhé na hruškách tím, že přijdeme s něčím lepším, viditelně dokonalejším a prospěšnějším, je ovšem velice obtížné. Lepší je slibovat voličům, že "až budeme vládnout my, budete se mít lépe".

Politickým odborníkům se omlouvám, že poněkud vulgární používání termínů pravice a levice. Vím, že u nás autentická pravice či autentická levice ještě nevznikly.