Traduje se, že když člověk jednou vysloví „a“, měl by říci také „b“. Text, v němž Jiří Paroubek a Miloš Zeman („Velká koalice by byla podvodem na voličích“, Právo 6.3.) odmítli velkou koalici ČSSD-ODS coby podvod na voličích, je významnou předvolební událostí. Lidé byli ujištěni, že si stát nerozparcelují dvě nejsilnější strany na úkor plnění svých programových cílů. A to ani nemluvě o hrozbě extrémně pravicové či extrémně levicové opozice, jež by za vlády velkokoaličního uskupení mohla rychle vyrůst.

Existují však ještě minimálně dva vzkazy občanům, které by měly zaznít. Ten první se týká zavržení problematického vzoru „opoziční smlouvy“. Mrzí mě, když Miloš Zeman dnes zapomíná, že právě za ní musela ČSSD opustit spoustu svých slibů a naopak si osvojila například liberální model upřednostňování nepřímých daní oproti přímým. Stejnou chybou bylo tragické přepuštění vlivu ODS na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu či Konsolidační agenturu. Občanští demokraté nenesli žádnou odpovědnost, ovšem smetanu labužnicky lízali. V opratích držená ČSSD měla jedinou, leč ve vyspělých parlamentních demokraciích nepředstavitelnou jistotu, že hlavní opoziční síla nebude ve Sněmovně iniciovat pád menšinové vlády.

Zároveň by české veřejnosti mělo být vysvětlováno, že standardní menšinová vláda (tzn. bez opoziční smlouvy) není ničím podřadným nebo podezřelým. Jsou v Evropě země, kde je běžně na denním pořádku. V takových chvílích je pak cenný každý hlas napříč politickým spektrem, který je připraven kabinet podpořit. Ohrnovat nos nad tím, zda je zelený či rudý, není příliš moudré. Klíčové je, aby vládnoucí strana dokázala realizovat své závazky voličům a nacházet programové průniky s ostatními partajemi v parlamentu.

Druhé žádoucí poselství již vlastně z Lidového domu zaznělo. Jiří Paroubek smetl ze stolu návrh Jana Zahradila na změnu poměrného volebního systému ve většinový, kterým šéf europoslanců ODS ospravedlnil vizi byť třeba jen několikaměsíční vlády velké koalice. Premiér upozornil na českou tradici poměrného systému a na přítomnost jiných stran, které by byly Zahradilovou rošádou poškozeny – lidovců a komunistů. Úprava volebního systému by však měla být odmítána opakovaně a z plna hrdla. V neposlední řadě proto, že v minulém volebním období Miloš Zeman na v mnohém totožný účelový nápad občanských demokratů přistoupil a stop společnému úsilí řekl až Ústavní soud.

Nejde o to, že by jeden volební systém byl lepší, demokratičtější a druhý horší, nedemokratický. Kámen úrazu spočívá ve snaze „vyčistit“ prostor, zjednodušit si život, omezit konkurenci. Volič může něco podobného označit za ukázku pohodlnosti politiků: když se nejsou s to dohodnout ve čtyřech či v pěti, mávnou kouzelným proutkem, nastolí režim dvou politických stran a vládne se snadněji. Přitom lék může být i prozaičtější: stačí, aby politiky, co neumějí spolu jednat, nahradili schopnější kolegové.

Trpkou příchuť musí nakonec mít záměr změnit volební systém i pro sociální demokracii. Vzhledem k tomu, že její voliči jsou nejvlažnější a k volbám chodí nejneochotněji, získala by ODS automatickou výhodu. Ba co víc: ČSSD by mohly další vrásky vyskočit z komunistů, jejichž sympatizanti rovněž patří k disciplinovaným. Zahrávání si s většinovým systémem či s opoziční smlouvou je tudíž pro sociální demokraty neméně nebezpečné jako spřádání plánů na velkou koalici.

Právo 16.3.2006