25.4.2024 | Svátek má Marek


POLITIKA: Opět Zeman vs. Schwarzenberg

29.4.2013

Naše mediální scéna si libuje více v personálních sporech než ve věcných analýzách problémů, které nás tíží. Nerad dělám arbitra osobních sporů a o současném napětí mezi panem presidentem a ministrem zahraničí píšu, protože nejde zdaleka jen o spor osobní, ale o spor koncepční, jakkoli se v něm projevují osobní vlastnosti jednotlivých aktérů.

Můžeme rozlišovat ducha ústavy a zákonů, samotné znění ústavy a zákonů, a zavedenou politickou praxi, či, chcete-li, politickou tradici.

Jedním z neduhů české politiky je snaha ohýbat ústavu a zákony, až kam to jde. Tato snaha pak nutně vede k tomu, že zákonodárci se snaží vtělit do zákonů celou řadu detailů, které by při jiné politické kultuře nebyly nezbytné. Například pokud ústava stanoví, že president kontrasignuje určité dokumenty, je ohýbáním ústavy, pokud je president kontrasignovat odmítá s tím, že v ústavě není uvedena lhůta, dokdy tak má učinit. Pokud se tento problém vyskytne, je nasnadě, že někoho napadne nějakou lhůtu do ústavy doplnit. Vypadá to logicky, ale existuje lepší cesta. Tou lepší cestou je rozhodnutí politiků ctít ducha ústavy, tedy její smysl. Chybí-li dobrá vůle, musí být ústava dlouhá a detailní a totéž platí i o zákonech. Jenže přílišná podrobnost může být kontraproduktivní. Tam, kde není snaha ctít smysl, se vždy objeví nějaký další nespecifikovaný detail, takže je zaděláno na další problém.

Velvyslance jmenuje president na návrh vlády, nicméně za fungující diplomatickou službu je zodpovědný ministr zahraničí. "Vynálezem" komunistického vládnutí bylo oddělení odpovědnosti od (skutečných) pravomocí. Odpovědnost za chod státního podniku měl ředitel, ale skutečná pravomoc byla v rukou předsedy podnikové stranické organizace. Pokud to nebyla jedna a tatáž osoba, dalo se s tím všelijak kouzlit. A jak je vidět i na tomto příkladu, někdy to zkoušíme i dlouho po pádu komunismu

Naše vláda je v relativně slabém postavení vůči parlamentu. Zavedení přímé volby presidenta zvýšilo autoritu presidenta, aniž se změnily jeho formální pravomoci. Miloš Zeman se snaží této autority využívat, nakolik to jde.

Karel Schwarzenberg projevil po prohrané presidentské volbě velkorysost, když veřejně prohlásil, že Miloš Zeman, vítěz voleb, je nyní i jeho presidentem. Nezdá se mi, že by chtěl nějak hrotit vztahy s Milošem Zemanem, a ostatně k tomu ani nemá příliš mnoho prostoru. Dokonce schválil dosti kontroverzní Zemanův nápad jmenovat českým velvyslancem v Rusku komunistu Vladimíra Remka. Činil tak údajně v domnění, že Miloš Zeman nebude vznášet další požadavky tohoto druhu. Tato dohoda pochopitelně nemohla být písemná, mohlo jít jen o chlapskou domluvu.

Když přišel Miloš Zeman s dalším nápadem, totiž jmenovat velvyslankyní v Bratislavě Livii Klausovou, postavil se Schwarzenberg proti. Nemyslím si, že by přetekl pohár jeho vstřícnosti či trpělivosti. Jedna věc je vyhovění presidentovi v nějakém přání, druhá věc je přenechání velvyslaneckých nominací na hlavě státu. To tady zatím nebylo a bylo by to v rozporu se skutečností, že za výkon diplomatické služby ve světě zodpovídá ministr zahraničí. Pokud za něco zodpovídáte, musíte mít možnost to ovlivňovat.

Ponechme nyní stranou Zemanovu motivaci projevit tímto způsobem vděčnost rodině Klausových, která se tolik angažovala v jeho prospěch při presidentské volbě. Ponechme stranou neskrývanou averzi, kterou jak bývalý, tak současný president chovají vůči Karlu Schwarzenbergovi. Tady je o důležitý spor o to, kdo a jak bude určovat českou zahraniční politiku a kdo "velí" našemu diplomatickému sboru.

Smutná je v celé věci role předsedy vlády Petra Nečase. Ten označil spor o Livii Klausovou za "dětinský". Ne, tento spor není dětinský, je zásadní. A Karel Schwarzenberg v této věci nebojuje (jen) za sebe, ale i za budoucí ministry zahraničí, potažmo za celou vládu. Snaha Petra Nečase nehrotit spory je sama o sobě chvályhodná; Nečas se obecně snaží vyhýbat se kontroverzím, což je dobře. Nicméně jako předseda vlády by měl rozpoznat, že snaha o smířlivost má své meze a někdy je zapotřebí ne snad nutně bouchnout do stolu, ale říci jasné slovo. Pokud Miloš Zeman veřejně prohlásil, že se dohodne s předsedou vlády a ministra zahraničí obejde, nastal pro Petra Nečase okamžik toto jasné slovo říci. Ostatně, Karel Schwarzenberg je přece ministrem jeho vlády.

Schwarzenbergova reakce, totiž upozornění, že v takovém případě TOP 09 vládu opustí, byla správná. Vidím jedinou jinou možnost: Schwarzenberg mohl Nečasovi nabídnout, že přenechá ministerstvo zahraničí ODS výměnou za jiný, srovnatelně důležitý resort. Jestli se v ODS najde někdo, kdo bude ochoten dělat Zemanovi kašpárka, prosím. Že ho nechce dělat Karel Schwarzenberg, je naprosto pochopitelné. V usnesení výkonné rady ODS z 26. dubna t. r. ovšem čteme: "Odmítáme … nestandardní postupy jmenování velvyslanců, které nejsou v souladu s ústavními zvyklostmi a které by vedly k posunu k polopresidentskému systému." Stručné a jasné slovo. Navíc pravdivé.