Vzpouru v sociálně demokratickém opičinci si premiér Sobotka bude muset zanalyzovat

Ospalou letní pohodu rozhýbala bouře ve sklenici vody, která nastala, když Poslanecká sněmovna schválila snížení daně na benzin a naftu. Jen o dva dny později se o věci hlasovalo znovu s výsledkem opačným. Přes víkend bude o čem vtipkovat a také co analyzovat.

K těm osvěžujícím prvkům patří například „zpráva dne“ na webu hnutí Úsvit, kde titulek posazený nad hlavu fotky triumfujícího Tomia Okamury hlásí „prosadili jsme snížení daně na benzin a naftu“, načež následuje jásot nad úspěchem Úsvitu a jeho dalším krokem k dosažení konečného cíle, totiž rozhýbání ekonomiky naší země.

Přes všechny komické momenty zůstává faktem, že spotřební daň a DPH se na ceně benzinu účastní nadpoloviční většinou. Podle dlouhodobých průzkumů dvě třetiny soukromníků omezily svoje jízdy motorovými vozidly a třetina soukromníků vnímá cenu pohonných hmot jako omezení pro své podnikání. Milan Urban argumentoval už před dvěma lety, kdy se pokusil prosadit snížení o 2,5 respektive 1,50 koruny, že i velkodopravci reagovali na cenu paliva v České republice prostě tím, že tankují u sousedů a Českem projíždějí s plnou nádrží. Dokládal to čísly dokazujícími rostoucí počet průjezdů (zjištěno podle mýtného) a pokles spotřeby.

Toto je v podstatě argumentační evergreen a obdobná čísla se uvádějí i teď. Stejné tedy zůstávají i protiargumenty. Aby se propad výběru daně vyrovnal, musela by spotřeba pohonných hmot stoupnout o dvaadvacet procent, tedy o více než pětinu. To je očividně nereálný předpoklad. Navíc tu jsou hlediska dopadů na životní prostředí. Není třeba být ekologistou, aby člověk pocítil jakési zamrazení v zádech při představě skoro čtvrtinového vzestupu silniční dopravy.

Kdo s koho

Nicméně argumenty pro i proti tady jsou a tvoří jádro věci, faktickou osu politického sporu. Kdyby totiž šlo jenom o věcné posouzení problému a o optimalizaci daňového výnosu a spotřeby, mohl by daň stanovit počítač a nepotřebovali bychom poslance a sněmovnu.

Do sporu se promítají zájmy soukromé i politické. Snížení daně by nejvíce uvítali prodejci. Samozřejmě by nesnížili cenu benzinu o 2,50 a cenu nafty o 1,50 Kč. Kdo ví, zda by cenu vůbec nějak snížili, a hned by se tu objevil multimiliardový balík, který by zvolna natekl do nějakých kapes. Určitě by se našlo dost peněz pro lobbing, což je slušné slovo mimo jiné kryjící i uplácení. Zde můžeme hledat vysvětlení záhady, jak se mohlo stát, že se tolik poslanců sociální demokracie připojilo k oprášenému projektu Milana Urbana a navzdory usnesení svého klubu ho podpořili. Jeden pomýlený, to se může stát, ale šestnáct pomýlených, to už je na pováženou.

Pak je tu aspekt politický, tedy vytváření hezkého obrazu v očích voličské veřejnosti. Ilustrativní je výše citovaný vítězný pokřik Úsvitu. Proto se k návrhu připojili jak občanští demokraté, tak topka. Za vlády vedené Petrem Nečasem byla ovšem situace právě opačná. V roce 2012 se vybrala na spotřební dani 81 miliarda korun, tedy o 2,1 miliardy méně než před zvýšením daně. Sociální demokracie, která dnes hlasitě snížení daně odmítá, stejné snížení daně předkládalo před dvěma roky. Role se obrátily. Jak krásné je líbit se veřejnosti a nemít vládní zodpovědnost!

To, co se stalo ve středu a pátek v poslaneckém klubu sociální demokracie, připomíná tak trochu poměry v opičí tlupě. Vzpurní samci se vzepřeli vůli svého vedoucího alfa samce a vystrčili na něho svoje červené zadky. Bylo nutno jim pocuchat chlupy a zklidnit je. V celém legislativním procesu mnoho rozumu nehledejme. I kdyby nakrásně návrh bez námitek prošel, musel by jít ke schválení do Senátu a Senát ho mohl sněmovně vrátit. I pak by zákon platil až po podpisu prezidenta, takže bylo dost příležitostí k nápravě a revokaci.

Stěžování ouřadu

Opozice má teď příležitost ke zviditelnění. Ústavní stížnost je něco, co se dobře vyjímá v novinových titulcích a stěžování ouřadu je něco, co český občan miluje. Praktického významu to mnoho nemá. Stejně se musí čekat až na završení legislativního procesu, až zákon začne platit, tedy zveřejněním ve Sbírce zákonů. Poté je možno ústavní stížnost podat s velmi malou pravděpodobností, že Ústavní soud zákon zamítne. Nejspíš se zamračí a dá najevo nelibost, jako se už stalo vminulosti. Nicméně by opozice byla mdlá, kdyby hluk netropila. Na scéně a před kulisami dlužno pohybovati se energicky a máchati rukama.

A za kulisami? Bohumil Sobotka bude muset tu vzpouru v opičinci analyzovat. Jistě z ní radost nemá. Jeho straně preference klesají ve prospěch hnutí ANO a také v této kauze Andrej Babiš zabojoval. I to je příznačné, že hlavní Sobotkův argument při jednání v poslaneckém klubu byl Babišův hněv. Sociální demokracie vypadá teď jako slabý článek koalice, nezodpovědný a nespolehlivý, vnitřně oslabený soukromými zájmy i profesní nedostatečností. Vinu na tom má i sám Sobotka, který nezareagoval včas na to, co se před jeho očima ve sněmovně děje, a tak se stalo, že k nápravě došlo za okolností, které jsou z hlediska jednacího práva sněmovny krajně pochybné.

LN, 26.7.2014