Pan ministr se zásadně mýlí a jeho omyl snad nejlépe formulovala redaktorka Lenka Zlámalová, když v LN z 20. 8. napsala: „Každý ministr a ředitel by měl mít při určování platu stejně volnou ruku jako každý šéf v soukromé firmě.“ Nepochopení smyslu existence státních zaměstnanců nemůže být vyjádřeno zřetelněji.

Ve státní správě totiž neexistuje nikdo, tedy ani „ministr a ředitel“, kdo by měl stejné postavení ve státní správě, jako má šéf v soukromé firmě. Majitel soukromé nábytkářské firmy může klidně nařídit, aby se v jeho firmě vyráběly židle o třech nohách, a zaměstnanci budou (logicky) placeni podle toho, kolik trojnohých židlí vyrobí.

Šéf továrny se klidně může rozhodnout, že továrnu zavře a dále ve výrobě nebude pokračovat. Žádná pravomoc nikoho ve státní správě takovému jednání neodpovídá. Žádný „ministr a ředitel“ se nemůže rozhodnout, že se v obci XY bude po silnici jezdit vlevo nebo že se zrušuje soud v obci AB. Žádný ředitel stavebního úřadu nemůže rozhodnout, že „jeho“ stavební úřad bude vydávat stavební povolení jen na stavby s jedním podlažím, žádný „ministr a ředitel“ nemůže platně nařídit, aby se podpora v nezaměstnanosti vyplácela jen ženám do 30 let. A pokud by někdo něco takového nařídil, rozhodně by zaměstnanci nebyli placeni podle toho, zda se pokyny šéfa řídí…

Šéfem státní správy není totiž ani ministr, ani ředitel, jak se snad pan ministr Drábek a spol. domnívají, ale stát personifikovaný zákonem. Proto jen zákon, nikoliv ministr a ředitel, může určovat právní postavení a náplň práce státních zaměstnanců a jen zákon může rozhodovat o jejich tak podstatné náležitosti, jakou je plat. Jistě, 20–30%platu může být odvislých od výkonnosti jednotlivých úředníků a jistě toto může posuzovat bezprostřední nadřízený. Ale aby o tom, zda státní zaměstnanec bude pobírat 100 % nebo 300 % platu, rozhodovala nikoliv jeho loajalita ke státu, ale k bezprostřednímu nadřízenému, to nemá v demokratickém uspořádání státu nikde obdoby.

LN, 26.8.2010

Autor je poslanec za ČSSD