Časy se mění pro Občanskou demokratickou stranu a je to mnohdy jako na houpačce. Ve volbách skončila na druhém místě s historicky nejslabším výsledkem, mluvit o úspěchu by snad mohl jen ten nejzavilejší stranický optimista. Přesto její volební lídr neodstoupil z funkce, jak by se mohlo po tak katastrofálním výsledku předpokládat, ale naopak se stal i lídrem sestavování vlády a designovaným premiérem.

A hned se mohl chlubit dalším úspěchem, poslanci se dohodli na vedení Poslanecké sněmovny a předsedkyní se stala první místopředsedkyně ODS Miroslava Němcová. Společně s funkcí prezidenta a předsedy Senátu tak ODS, druhá nejsilnější strana ve volbách, kterou volil jen každý pátý volič, obsadila všechny nejdůležitější ústavní funkce. Navzdory tomu, že největším počtem poslanců disponuje nyní Česká strana sociálně demokratická.

Jak se ve čtvrtek nad ránem na konci koaličního vyjednávání ukázalo, za takový úspěch se musí přece jen platit. Koaliční partneři, díky kterým ODS je jako poražený z voleb vůbec ve hře o vládu, tentokrát starým bonmotem – byli realisté a žádali nemožné. TOP 09 ministerstvo financí a Věci veřejné ministerstvo vnitra. Proti oběma požadavkům se designovaný premiér Nečas ohradil s věcnými argumenty.

Tím méně vzletným byl tradiční dojem ODS, že je ve vládě hegemonem a pokud chce být také tahounem reforem, tato ministerstva jí právem patří. Ale časy se opravdu změnily. ODS nyní nejedná z pozice vítěze voleb, ani z pozice nejsilnější vládní strany se stranami menšími. TOP 09 získala jen o tři procenta méně hlasů, ale co je nejdůležitější, obě papírově slabší strany mají nyní dohromady více poslanců než ODS.

A to je také reflektováno v rozdělení ministerských pozic, obě koaliční strany mají dohromady více ministrů než ODS, mohou ji tedy ve vládě společně hravě přehlasovat. To je pak stěží možné jednat z pozice síly, jak tomu bylo při minulých koaličních vládách, které ODS sestavovala.

A náznak něčeho podobného už nastal, když obě koaliční strany přišly se svými více či méně ultimativními požadavky, byť TOP 09 se názvu ultimátum bránila, vzájemně se podpořily, což ODS mohla pochopit jako ukázku případné další spolupráce.

Za této situace mohl vyjednávací tým ODS pouze uvažovat politicky – pokud koaliční partneři tolik stojí o ministerstva, která jim mohou přinést dalekosáhlé úspěchy, ale stejně tak dalekosáhlé prohry, nezbývá, než jim je svěřit. Bez ohledu na dřívější slova předsedy Nečase, která se dala vyložit jako odmítnutí takových požadavků.

TOP 09 chce být zjevně sama tahounem reforem. Z volebních slibů je to ostatně logické, právě tato strana řekla zcela jasně, že v šetření a škrtání nebude mít skrupule. ODS naproti tomu byla věrná své poněkud opatrnější rétorice, kvůli které ji ostatně Miroslav Kalousek provokativně označoval za umírněnou sociální demokracii.

Voliči TOP 09 to od ní zřejmě očekávají. Přesto je otázka, zda-li to budou očekávat i poté, co případná tíha takových reforem dopadne i na ně. Tak je také možné číst i to, že této straně připadla i další velmi obtížná ministerstva s nepříliš populární agendou, jako je ministerstvo práce a sociálních věcí a zdravotnictví. Když chcete škrtat, tak to také lidem vysvětlete a neste si za to odpovědnost.

To, co pro ODS nyní vypadá jako prohra, může se ukázat jako geniální politický tah, bolestné reformy budou provedeny, ale odpovědnost za jejich případné dopady ponese úplně jiná strana. Jenže, a to se může také stát, co když reformní politika přinese také úspěchy? Kdo za ně bude nést odpovědnost? To jsou asi dilemata, kterými se musely zabývat vyjednavači ODS.

Podobná situace může být s ministerstvem vnitra. Věci veřejné postavily svůj volební program na boji proti korupci a jejich politikové si tak nějak odvodili, že ho mohou zejména realizovat na ministerstvu vnitra, nakolik zřejmě tato persóna je natolik mocná, že může prakticky cokoliv.

Už jsem na tomto místě připomínal, že boj proti korupci není primárním úkolem ministra vnitra a jeho úřadu. Jako demokratický politik nemůže zasahovat ani do činnosti policie, natož pak do činnosti státního zastupitelství nebo soudů. Experti i bývalí ministři se shodují, že John ve svém úřadu brzy vystřízliví. Boj proti korupci je složitý úkol, který zasahuje celý státní aparát i celou společnosti. Ani ten nejmocnější ministr vnitra s tím moc neudělá, nechce-li jít čínskou cestou a skutečné i domnělé korupčníky bez řádného soudu rovnou střílet na stadionu.

Vzpomeňme bývalého premiéra Miloše Zemana, který s velkou pompou vyhlásil akci Čisté ruce, aby pak s překvapení zjistil, že na mnohé mechanismy jako demokratický politik nedosáhne a bylo by také nepatřičné, aby dosáhl.

Pokud by i v této oblasti nebyly hned viditelné úspěchy, jako že je v demokracii obtížné hned takových dosáhnout, protože jde o běh na delší trati, mohou nést odpovědnost Věci veřejné a ne ODS.

Všechno ale nasvědčuje tomu, že česká politika se přece jen mění a s ní se mění i postavení dosud nejsilnější pravicové strany v ní. Jen není ještě úplně jasné, zda-li to je změna pozitivní. A hlavně – volič není určitě vázán, aby nezměnil názor. Po úsporách se lehce volá, dokud nedopadnou na volajícího. Ale co je ostatně v politice jasné.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6