24.4.2024 | Svátek má Jiří


POLITIKA: Odpoutání od radaru

3.10.2009

Po několika letech i velmi vyostřených debat u nás mávnutím obamovského proutku téměř ustala výměna názorů ohledně umístění hypotetického amerického radaru. Stal se významným společenským tématem, které bylo někdy hodnoceno na vysoké, jinde nesmírně ubohé úrovni. Bez ohledu na politickou orientaci aktérů, byť je pravda, že nejvíce demagogie, urážek a kádrování přicházelo od těch, kteří se v mysli neobejdou bez „nebezpečí“ ze strany neexistujícího Sovětského svazu. A žijí ideově přepólovanou špionománií.

Zazněly mnohé, obsahově příbuzné absurdity a ukázky toho, co se někdy nazývá „blátivé myšlení“, kterého jsou jinak obvykle plné internetové debaty. Zajímavou osobní zkušenost má v tomto smyslu i autor článku. Jistý český publicista známý sympatiemi k tzv. sudetským Němcům reagoval na následující výrok: „Dějiny dokládají, že ostrakizace nepatří pokaždé mezi účinná řešení mezinárodního napětí. Klasickým příkladem bylo sovětské Rusko. Nechceme-li s ním to dnešní Rusko jednou opravdu srovnávat, měli bychom konečně přijmout fakt, že skutečná nebezpečí dneška stojí jinde. Moskva, nezahnaná znovu do nežádoucí spolupráce, nám s nimi může vydatně pomoci.“ Dotyčný vydedukoval následující – „Ten člověk se zbláznil. Není vůbec v možnostech a silách České republiky ostrakizovat Rusko.“

Naštěstí se samozřejmě najdou daleko inspirativnější diskutéři. Kladoucí si kupříkladu ohledně konce, nebo aspoň dlouhodobě odloženého projektu skutečně vážně míněné otázky kudy a kam po cestách národní bezpečnosti. Má-li smysl vyhlížet další kolo „bushovské“ protiraketové obrany, de facto zvýšený regionální zájem oslabené supervelmoci, když nás historicky nejdříve evropský Západ, pak Východ tak ničemně zradili. Či jestli se stačí spoléhat na plné a už vlastně letité zakotvení v NATO a EU, strukturách úplně jiné generace, než jaké poznal zcela odlišný meziválečný svět. Prostředí, jehož stereotypy bohužel zaznívaly v projevech filoamerického místopředsedy vlády pro evropskou integraci Vondry. Ježto prý „pro nás v České republice, která leží mezi Německem a Ruskem, by zařízení s jistým počtem amerických vojáků bylo dobré“.

Příliš smysluplné není ani odvozovat popis aktuální změny středoevropské geopolitické situace od vidění připomínajícího jasné a přehledné výsledky zápasu v kopané… Aneb Rusko vyhrálo! Tvrdit, že demokratická exekutiva v USA nám zrádně okopala kotníky, deklamovat Halasovy verše k Mnichovu (!) a bůhvíco jiného, přepjatě plačtivého.

Z nejvyšších míst (amerických i našich) vzešly „alternativní“ nápady, jež měly hlavně uklidnit horké hlavy menšiny nespokojených. Objevil se nápad na zrod v Čechách detašovaného pracoviště nejznámější, nikterak ale nejlepší vojenské vysoké školy, West Pointu. Proběhl cvičný zážeh plánu získat po jednatřiceti letech druhého vlastního astronauta. Obojí byla trochu nejapná z nouze ctnost překonaná v momentu vyřčení, ale představa dalšího vesmírného dobyvatele je obzvláště lákavá, neboť po pádu „exkluzivní“ protiraketové obrany podvědomě „vyvažuje“ komunistickým Velkým bratrem vyslaného kosmonauta Remka. Toho času dokonce europoslance za KSČM, nepochybně zákeřného „záškodníka Moskvy“.

Jak ale dál? Ještě s trochou ironie řečeno máme na vybranou. Buď můžeme hledat mateřské lůno v rostoucí Číně, která už také své balistické střely a tchajkonauty má, nebo se konečně, například prostřednictvím generační výměny politiků, pokusíme více odpoutat od dějinných komplexů. Občas hysterické historizace.

Ve zkrácené podobě vyšlo v Hospodářských novinách