Miloši Zemanovi je osud ČSSD lhostejný, strana by se od něj měla odpoutat

Nevystřelíš dvakrát na téže střelnici, dalo by se pomocí parafráze Hérakleita asi nejstručněji shrnout vystoupení prezidenta Miloše Zemana na sjezdu ČSSD, který se včera konal v Hradci Králové v kulturním domě Střelnice. Právě zde byl totiž Zeman koncem února 1993 zvolen do čela strany a zahájil tak svou cestu k moci, při níž s ČSSD překonal metu 30 % hlasů, o níž se jí dnes ani nezdá.

Místo to bylo opravdu stylové, přímo nasáklé historií i skrytými významy. Od počátku dvacátého století sloužilo sociální demokracii, ve dvacátých letech zde pak vyrostl Dělnický dům zhruba v té podobě, v jaké stojí dnes. Stojí, ale zároveň i chátrá, a kdyby šlo o most, úřady ho možná už dávno zavřou. Pokud tedy Miloš Zeman delegátům naservíroval jím samým už mnohokrát omletá slova Rudolfa Bechyně o suché skývě v opozici, dle prezidenta navíc ani ne osolené, mohlo to jednak navodit historizující atmosféru filmového dokumentu z cyklu Hledání ztraceného času.

Hvězdné časy, ale i tíživé dědictví

Zároveň ale šlo o důraznou připomínku neradostné ekonomické situace strany, které mohou kromě kulturáku, v němž zasedá, snadno spadnout na hlavu i závazky za problematické dobytí pražského Lidového domu právníkem Zdeňkem Altnerem. Tudíž i tíživé dědictví ze Zemanových časů.

Většinu členů ČSSD dodnes k Miloši Zemanovi váže silné citové pouto, které on ostatně neopomněl v úvodu polechtat slovy, jak se mu po nich stýskalo. Vnější pozorovatel se však už dlouho nemůže ubránit dojmu, že jde, alespoň zčásti, o zvláštní druh stockholmského syndromu. Velikán Miloš, jenž přivedl ČSSD ke hvězdám, ji totiž v mnohém též hodně poškodil (viz například zmíněný Altner) a po „zradě“ z roku 2003, kdy namísto na Hradě zasedl na tvrzi v Novém Veselí na Vysočině, jí vytrvale okopával kotníky. Kdokoliv se mu postavil, musel dříve či později počítat s nálepkou zrádce a s výstřelem ze zálohy, jakmile se naskytla příležitost.

Například Jiřího Paroubka, Zemanova konkurenta z hradeckého sjezdu v roce 1993, připravil po volbách 2006 asi definitivně o vyhlídku na premiérský post Zemanův přítel, přeběhlík Miloš Melčák. Přitom Paroubek tehdy získal 32,32 %, Zeman v roce 1998 jen 32,31 %. Rekord v kategorii procentní volební zisk v parlamentních volbách tedy v ČSSD drží Jiří Paroubek. Nikoliv náhodou teď Zeman Paroubka ani slovem nezmínil, mizerní předsedové, kteří přivedli ČSSD skoro do záhuby, se jmenovali Vladimír Špidla a Bohuslav Sobotka. Pouze s vygumovaným Paroubkem může totiž Zeman sebe sama portrétovat jako vlastně jediného schopného leadera a ty ostatní vybrané verbálně fackovat.

V roce 2010 pak Paroubka srazil ke dvaceti procentům Zemanův nový projekt, Strana práv občanů, jež z volebního koláče ukrojila 4,33 %. Byla však hlavně vehiklem, jenž měl Zemana dostat na Hrad. A vůbec, jemu vše slouží jen jako vehikl k prosazení jeho osobních ambicí. Včetně ČSSD, což mnozí straníci tvrdohlavě odmítají pochopit. Část z nich to ale určitě chápe velmi dobře, leč chová se k Zemanovi podobně jako on k ČSSD, tedy v něm spatřuje především užitečný nástroj pro naplnění osobních cílů.

Miloš Zeman nyní vehementně tlačí ČSSD k vládní spolupráci s Andrejem Babišem, poněvadž doufá, že se díky vlivu v ní vlastně stane dalším koaličním partnerem. Jestli vládní angažmá straně pomůže, nebo ji definitivně položí na lopatky, je Zemanovi víceméně jedno. A při svém spatra pronášeném projevu se už ani moc nenamáhal s myšlenkovou konzistencí. Když si chtěl kopnout do Bohuslava Sobotky, neváhal ocitovat známý e-mail nejmenovaného straníka, jenž Sobotkovi stroze oznamoval, že je mu už šedesát, a chtěl by tudíž funkci politického náměstka na jakémkoliv ministerstvu. Současně však prezident „svým“ sociálním demokratům poradil, aby po Babišovi nežádali posty ministrů, jen náměstků.

Postavit se na vlastní nohy

Nejen členy ČSSD by však měl daleko víc inspirovat článek, jenž se v neděli objevil na serveru iDNES.cz a v němž hollywoodská hvězda Penelope Cruzová pravila: „Od mých pětadvaceti se mě novináři neustále ptají, jestli se bojím stárnutí. To je šílená věc, nikdy jsem na to nechtěla odpovídat. Nikdy by se na to totiž nezeptali muže.“ Miloš Zeman byl na hradecké Střelnici ještě schopen pronést projev, leč plný průhledné účelovosti, osobní hořkosti a jedovatých invektiv. I slepý tak už musel vidět, že letos v onom historickém sále, přes nedávný triumf v prezidentské volbě, jen pokračovalo jeho politické odcházení. Možná potrvá i déle, než se dnes soudí, a Miloš Zeman v něm s velkou pravděpodobností dá dohromady minimálně jednu vládu. Má-li ale ČSSD mít v české politice trvalejší budoucnost, pak je evidentní, že by se měla konečně postavit pouze na vlastní nohy a zkusit kráčet bez Zemana.

Autor je politolog

LN, 19.2.2018