Levice opouští vlajkovou loď - práva pro všechny

Čas od času narazím na povzdech, jak levice v Evropě obtížně hledá v globalizovaném světě cestu k voličům, neboť nenalézá témata, kterými by je oslovila.

Zdá se mi, že hlavním důvodem těchto rozpaků, pochyb a nejistot je skutečnost, že občanům již nestačí politická praxe „budeme dělat totéž co pravice, ale ohleduplněji a lépe“. A nic jiného levice nenabízí - nepřináší nová a zásadní řešení problémů.

Nadto se mi zdá, že módní dělení na „starou“ a „novou, moderní“ (kulturní) levici věci spíš mate, než prospívá, když ti, kdo se k tomuto módnímu fenoménu hlásí, jsou na tom stejně. Levice totiž zcela zjevně opouští svoji „vlajkovou loď“ - snahu o zajištění práv pro všechny bez ohledu na různost jednotlivců, důraz na stát pro všechny občany bez rozdílů. To by totiž nyní vyžadovalo zásadní změny ve fungování společnosti. A ty levice nechce, nebo neumí formulovat.

Místo toho podstatná část establishmentu odvrací pozornost lidí od skutečných problémů tím, že nad nimi jen ohrnuje nos výtkami o jejich vlastní nedostatečnosti. Pravice „vážným doporučením“, že občané musejí „více šetřit na důchod, více a lépe pracovat“, a levice pak tvrzením, že občané musejí více respektovat antidiskriminační práva kdekoho na rovné zacházení podle všemožných kritérií.

Dobře je to vidět na dvou zákonných předlohách. Jde o novou úpravu státního příspěvku politickým stranám za volby, který má být výrazně vázán „genderovým“ hlediskem, a pak snahou novými zákony vyřešit letitý problém přístupu k právu na bydlení.

Pokud jde o problematiku „kvót“: nelze jistě nic namítat proti větší účasti žen na politickém rozhodování nebo dokonce proti právu všech občanů podílet se na volbách, ať již pasivně nebo aktivně. Problémy s legislativním, dokonce finančním (odstupňovaný státní příspěvek) „řešením“ tohoto pseudoproblému jsou ale hned trojí.

Jeden spočívá v tom, že v případě kvót zde nejde o to, že by nebylo právo být zapsán na kandidátku nebo být zvolen, ale jen o dojem některých, že toto právo není dostatečně částí společnosti využíváno. A chtějí to (proč vlastně?) řešit.

Druhý, závažnější spočívá v tom, že žádný ústavně-právní předpis nehovoří explicitně o právu určeném podle pohlaví, ale vždy (čl. 3 odst. 1 Listiny) o zaručeném právu „všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství politického či jiného přesvědčení...“. Nabízí se tedy otázka, jak asi může dlouho trvat, než někoho napadne, že zákonodárný sbor má být „vyvážen“ nejen „genderově“, ale i s ohledem na zaručená práva všech ostatních?

To ovšem není nic nového. Jsme jen u staré, z minulého režimu známé úpravy kandidátek podle předem daných kritérií (méně inteligence, víc mladých a dělníků, víc lidí z menších obcí), z čehož vycházelo, že nejvhodnější kandidátkou byla tehdy dojička do třiceti let.

Jak dlouho tedy může trvat, než někoho napadne, že nejvhodnějším kandidátem je mladá Romka s lesbickou orientací? A konečně třetí, zásadní problém: místo aby se levice zamýšlela nad novým uspořádáním společnosti, charakterizované odklonem od tradičních politických stran a odmítáním dosavadního fungování establishmentu, a domýšlela novou formu občanské společnosti a nové formy účasti občanů, jejich spolků a iniciativ na řízení státu, přichází s dávno vyčichlým sociálním inženýrstvím zákonodárného sboru. Že se tak neděje jen u nás, na tom nic nemění.

Pokud jde o připravovaný soubor zákonů k bydlení, jde jistě o chvályhodnou snahu. Ale vidíme-li, že dosavadní řešení podle liberálně-tržních vztahů v celé Evropě zjevně selhává (milióny prázdných bytů a milióny bezdomovců), pak navrhované „řešení“ dosavadním systémem (pronajímatel stanoví nájem a stát ho bude stále znovu a znovu některým - kterým? - jen doplácet) se mi zdá nedostatečné. Jde přece o to, že nezanedbatelná část společnosti si nemůže po celoživotní práci dovolit zaplatit přiměřené bydlení, a současně je zřejmé, že část občanů nikdy žádný nájem neplatila - a přesto jim přiměřené bydlení musí být (státem, nikoliv obcemi) zaručeno.

Místo skutečné ochrany základních lidských práv si levice pyšně čechrá peříčka a ztrácí čas jejich marginalizací, protože nemá sílu nebo se nechce pustit do prosazování zásadních a potřebných celospolečenských změn.

Tak místo ochrany práva na bydlení se zasazuje o jakési „právo na sociální bydlení“. Místo prosazení důležitého sociálního práva pro všechny se soustředí jen na mediálně vděčné řešení ubytoven, vyloučených lokalit apod. Místo zásadních změn v postavení a vlivu občana na jeho účasti v řízení společnosti nabízí hrátky s počty žen a mužů.

Takové kroky jen společnost rozdělují, nevedou k zásadním a potřebným změnám, které občané očekávají a od politiků požadují. Že se pak voliči od levice odklánějí a čekají zázraky od rychlokvašených spasitelů, je sotva k divení.

Právo, 12.8.2014

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv, bývalý poslanec ČSSD