Česká armáda se v posledních dnech opět dostala na první stránky novin a do hlavních zpravodajských relací. Nechci hodnotit, do jaké míry představují případy vojáků nosících na uniformách symboly SS selhání jednotlivců nebo systému, podstatně důležitější je, co ukázala následná debata.

Prezident Václav Klaus v tradičním projevu na shromáždění špiček resortu obrany minulý týden prohlásil, že tato selhání souvisejí s tím, že se česká armáda příliš soustředí na zahraniční mise a mění se na "jakési speciální jednotky, které spíše známe z akčních filmů". Podle pana prezidenta si armáda může udržet podporu veřejnosti jen tehdy, pokud bude vnímána jako síla "primárně a především sloužící obraně vlasti". Účast na zahraničních misích by potom měla být doplňkem této funkce. S prezidentem bude tento názor jistě sdílet velká část veřejnosti a nejspíš i politiků. Proč bychom měli platit drahé zahraniční mise, když se nám nedostává prostředků doma. Armádu přeci nemáme proto, aby bojovala na pákistánsko-afghánské hranici, chránila civilisty v Lógaru (který navíc málokdo najde na mapě) nebo hlídkovala v ulicích kosovských měst. Primárním úkolem českých ozbrojených sil je zajišťovat obranu státu a ne jezdit po světě.

Výše citovaný názor je sice legitimní, podle mého přesvědčení ale nesprávný. Pomíjí totiž skutečnost, že pojmy obrana a bezpečnost státu doznaly v posledních dvaceti letech radikální proměny, a to zejména v Evropě. V roce 1989 (a v podstatě kdykoli před tím) čelila každá evropská armáda primárně hrozbě vojenské invaze a následné okupace nebo odtržení části území státu. Klíčem k úspěchu byla moderní výzbroj a počty vojáků a tanků, protože armády stály proti podobným, státem organizovaným protivníkům. Jak ale konstatuje loňská Dlouhodobá vize resortu Ministerstva obrany, rozsáhlý konvenční konflikt na území NATO a EU, tedy i Česka, je v "předvídatelném horizontu i nadále málo pravděpodobný". Pokud by se navíc situace změnila, bylo by možné včas reagovat a přizpůsobit se.

To ale neznamená, že Česku nic nehrozí. Dnešní hrozby na sebe berou jen jiné, méně přehledné formy, než tomu bylo v případě jednoduše uchopitelného vojenského konfliktu během studené války. Ať už jde o terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, organizovaný zločin nebo nekontrolovatelné migrační toky, jedná se nepochybně o potenciální nebo i aktuální hrozby bezpečnosti Česka, na které musíme nějakým způsobem reagovat. Globalizace nabízí lidstvu bezprecedentní možnosti rozvoje, téměř neomezený pohyb zboží nebo informací přispívá k růstu bohatství po celém světě. Vedle zisků ale umožňuje i jednodušší pohyb rizikům a hrozbám.

Česká vojenská přítomnost v Kosovu tak nezajišťuje jen fyzické bezpečí obyvatel Kosova. Pomáhá také vytvořit fungující instituce v oblasti, která se jinak může velmi jednoduše stát bezpečným přístavem organizovaného zločinu pro celý zbytek Evropy, centrem obchodu s lidmi nebo překladištěm drog. Pokud se nebudeme zabývat situací v Afghánistánu, může se opět stát výcvikovým prostorem mezinárodních teroristických organizací, původcem ještě výraznější nestability v sousedním jaderném Pákistánu, a tak zprostředkovaně i rozbuškou většího regionálního konfliktu nebo zdrojem, z něhož se budou šířit zbraně hromadného ničení dále po světě nebo odkud budou prchat statisíce uprchlíků.

Je chyba, když vrchní velitel ozbrojených sil rozděluje armádu na obránce vlasti, kteří sedí doma, a ty, kteří mají jen vedlejší úkoly na zahraničních misích. Naši vojáci v Afghánistánu nebo v Kosovu slouží české bezpečnosti úplně stejně jako letci, kteří z Čáslavi chrání český vzdušný prostor. Všichni primárně a především slouží obraně vlasti. A představitelé českého státu by měli být první, kteří to budou nahlas a veřejně uznávat.

FSV UK a Institut pro evropskou politiku EUROPEUM