Postarší pravičák pokračuje v hodnocení politických programů

Občanská demokratická strana se narodila před 23 lety. Jako chlap se přiznávám, že s touto slečnou jsem řadu let chodil. Prožili jsme spolu mnoho dobrého i zlého. „Báječná léta s Klausem“, tragický Sarajevský atentát i triumfální Topolánkovo vítězství v roce 2006. Pak to s ní šlo s kopce. Ještě v roce 2010 jsem ji považoval za svou přítelkyni, ale déle už si můj zájem nezasloužila. Její láska zahořela k chytlavým levicovým idejím, zparchantěla, ztratila motivující vizi, občas zahýbala a moje problémy i problémy mého okolí ji přestaly zajímat.

Nyní o ní můžeme hovořit již pouze v minulém čase. Ne že by její psaný program byl pro pravicového voliče zcela neakceptovatelný, ale jeho praktická realizace se dostala až příliš do spárů levicových vykonavatelů a nekompetentních diletantů. Bývalá partnerka na mne udělala i pár drobných podvůdků. Partaj třeba měla stínovou vládu, pro každý resort byl nominován jeden uchazeč. OK. S tím občan danou stranu volí, protože kromě písemného programu bere v úvahu i kritérium umění ho prosadit a obhájit, sympatii či antipatii dané osoby atd. Pro tento úkol je tudíž role konkrétní osobnosti nezastupitelná. Ale co to vidíme po volbách ? Na místa stranických resortních ministrů se dostávají úplně jiné a voliči naprosto neznámé osoby. Zdánlivě podvod malý, ale poctivý volič se cítí oklamán. Elementární důvěra je narušena.

Neuspořádané rodinné poměry lídrů sice nejsou rozhodujícím negativním vlivem, ale pro pravicového voliče jazýčkem na vahách nepochybně jsou. Nežijeme samozřejmě v prudérní Americe Clintonových časů a jeho románku s Monikou Lewinskou, nicméně jako konzistence propagandistických slov a faktických činů je vzorové stabilní manželství stranického předáka důkazem nejlepším. Ještě v extrémním případě by leckterý volič pochopil, když manželství rozbíjí předsedova žena. Inu, dějí se věci mezi nebem a zemí a kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Ale že těmi likvidátory manželství jsou v obou případech samotní předsedové, to je pro partaj v konečném důsledku velmi velmi zlé.

V současné době je stav mé bývalé přítelkyně následující. Klinicky zemřelá a její tělo do rakve uložené. Přiklopeno víko, které je mohutnými údery kladivem důkladně zatlučeno (Jiří Pospíšil). Vykopán hluboký hrob (Petr Nečas a jeho kumpáni), rakev je hrobaři (kmotrové a hříšníci) spuštěna na dno hrobu. Pohřební řečník (Pavel Blažek) svůj projev ukončil. Smuteční hosté (bývalí voliči) vhodili do hrobu své prsti hlíny a hřbitov opustili. Aktuálně se čeká, až se dostaví zaměstnanec hřbitovní správy, aby hrob zasypal a upěchoval.

Obávám se s lítostí, že mému bývalému děvčeti je poskytnutí pomoci velmi obtížné. Bláhově fascinováno daněmi, HDP, státním dirigismem, levicovými vlivy a dalším antipravicovým blouzněním nechápe, že pravicový volič má oproti jiným lidem svůj žebříček hodnot mravnostně poněkud vyšší. Děvče pomíjí, že pro pravicově uvažujícího voliče není primárně rozhodující, jestli bude nějaká daňová sazba 14 procent nebo 15 procent, protože každý občan, který nemá hlavu jenom na čepici, ví, že stát své služby z nějakých zdrojů financovat musí.

Za základ pokládá autentický pravičák ochranu práv svých a svých blízkých a garanci spravedlnosti. Není-li zaručeného práva a spravedlnosti, není vůbec ničeho. Vedle toho stejně vysoce ctí a chrání rodinu jako instituci, která vždy byla, je a bude základem státu. Ne její karikaturu složenou z obskurních figurek levičácké provenience. Pravicový volič nikdy nebude tleskat levicovému rozvratu tradiční rodiny s následky statisíců bezprizorních dětí, které za celý život nepoznaly výchovné působení svého otce, protože jim to matky nedovolily. Bez stabilní rodiny není ani ekonomického růstu, i kdyby veškeré daně byly třeba nulové. Právě soudnictví se dlouhá léta v gesci této kritizované strany nacházelo a stalo se hlavní převodovou pákou mezi zhoubnou agresivní feministickou ideologií a rozvrácenými rodinami, nešťastnými rodiči a zničenými životy dětí.

Pravičák oceňuje lidskou svobodu, ale na druhé straně musí existovat i příslušná odpovědnost. Občanská práva ano, ale na druhé straně i povinnosti. Pravicovému voliči se vyloženě protiví účelové totalitní ideologie klimaalarmismu, feminacismu, ekologismu, homosexualismu, multikulturalismu, europeismu, „kvótismu“ a dalších. Moje bývalá přítelkyně si s nimi bohužel až příliš v minulých letech zavdala. Pokud třeba se spustila s takovými fanatiky, jakým byl pražský primátor Bohuslav Svoboda, který zaštítil svým jménem perverzní „parádu“ zpupných individuí napříč Prahou, namísto aby tuto amorální zvrhlost podle shromažďovacího zákona zakázal, brrr, z toho na skutečně pravicového voliče přicházejí mrákoty. Takový renonc se neodpouští ze dne na den.

Pravicový volič má rovněž úplně jiné představy, co je nebo není trestným činem, jak nám to svým drakonickým trestním kodexem prezentoval ministr Jiří Pospíšil. Z pravicového hlediska není účelem státu pozavírat co nejvíce lidí do kriminálů, mnohdy následkem profesního diletantismu soudních nedouků zcela nevinných nebo vinných nikoliv v takovém rozsahu, jak jim bylo za vinu kladeno. Nejméně třetina skutkových podstat trestných činů definovaných jeho zprzněným trestním zákoníkem v opravdových právních státech žádnými trestnými činy nejsou, nanejvýš pouhými přestupky nebo správními delikty. Čistě na okraj, je mi skutečně záhadou, čím vlastně tento homosexuální mládenec Topolánka a Nečase vysloveně uhranul, že jako smyslů zbavení nebyli schopni rozpoznat, kam se ministerstvo spravedlnosti a celá justice pod vedením tohoto šílence řítí. Jímá mne hrůza a bojím se pomyslit na nejhorší. Nescházelo příliš, aby tento absolvent „renomovaných“ plzeňských práv nakonec své premiéry nenechal z „vděku“ pozavírat.

Prostě laik se diví a pravičák žasne. Je toho ještě mnohem a mnohem více, co moje bývalá přítelkyně pokazila. Nejen já, ale i její taťka zvedal obočí, mračil se, upozorňoval, varoval, ale vše marné. Bohužel dosud není ochotna si svých chyb uvědomit a napravit se. K obnově mé náklonnosti je třeba ještě mnoho vykonat. Zásadním začátkem tohoto procesu musí být návrat do stavu tradiční konzervativně-liberální pravicové strany. Říká se tomu lapidárně návrat ke kořenům. Ke konkrétnostem se někdy příště jistě vrátím.

Křesťanská liturgie uznává pojem vzkříšení. Přiliš často se nekoná, naposledy na přelomu starého a nového letopočtu, ale zázraky se jinak občas dějí. Ještě je k dispozici chvilička času před návratem výše vzpomenutého zaměstnance hřbitova z polední přestávky, než stále otevřený hrob s rakví mé bývalé přítelkyně kompletně uzavře, upraví okolí a vetkne do navršené hlíny symbolický kříž s epitafem. Ještě zbývá posledních pár minut, aby mohla být rakev vyzvednuta, víko sejmuto a snad se stane boží zázrak… Jinak potom už bude definitivní konec.