Ve starém roce se na nás výročí vyřítila opravdu urputně, ale i nový, ten devítkový rok nás příliš šetřit nebude – 1939, listopad 1989… A ta další? Nejprve velké výročí palachovské (a zajícovské…), ale později i jiná. Možná že by při jejich traktování mohlo dojít k podivným nedorozuměním, raději tedy vyslovme zásadní předznamenání. Po zkušenostech s nedávným připomínáním srpnové invaze z roku 1968 i sametového převratu by to už mělo být jasné – někteří muži (koneckonců i ženy) veřejných slov či skutků by raději měli zůstat doma a blýsknutí se před kamerami a mikrofony si nechat ujít. Samozřejmě mám na mysli naše politiky, na nejrůznějších úrovních a pozicích. (A zdrženlivosti mlčení by se měli jistě podrobit i někteří novináři a publicisté.)

Co je vlastně společným jmenovatelem těch „některých“? Samozřejmě jejich minulost: to ubohé, podúrovňové členství v normalizační KSČ. Copak se mohou jakýmsi řečněním či krasopsaním dotýkat ikonického Palacha lidé, kteří se doškemrávali trapných výhod a jistot v organizaci programově hanobící hroby těch, již se obětovali za probuzení národního svědomí? (V nadsázce přibližně srovnatelé – jako by o hrdinech Anthropoidu po válce oslavně psali lidé z tiskového odboru ministerstva Emanuela Moravce…) Což by nebylo hluboce skličující a znemravňující, kdyby se k neokázalé, ale tvrdošíjné odvaze, s níž šly do ulic tisíce občanů, zejména mladých, v palachovském týdnu, vyjadřovali např. ti – tehdy také mladí – kteří se ještě koncem osmdesátých let s hroší kůží zesměšňovali jako kandidáti jakešovské partaje?

Na vrcholu léta by se česká společnost měla konfrontovat s dalším významným výročím. V srpnových dnech roku 1969 došlo v našich městech, zejména v Praze, k vzplanutí občanského odporu proti devastující „bratrské pomoci“ a oficiální politice kolaborantského klanění zájmům okupační země. Zejména v metropoli a v Brně zůstali po surových zákrocích Veřejné bezpečnosti, Lidových milicí i bezpříkladně statečné Československé lidové armády (při největším „bojovém“ vystoupení v jejích dějinách např. nasazení tankového pluku proti civilům v noční Praze) na dlažbě ulic mrtví a těžce ranění. Dva a půl tisíce zadržených, jimž byla na základě přes noc spíchnutého tzv. pendrekového zákona na tři týdny prodloužena vazba, lidé ponižovaní, šikanovaní, vyhazovaní ze zaměstnání a škol… A opět – měl by veřejnou vzpomínku a vyjádření úcty obětem realizovat ten, kdo v tu správnou dobu uměl obratně přehodit kabátek bez jakékoliv sebereflexe?

Tyto řádky nejsou namířeny proti bývalým řadovým členům KSČ. Tolerance pro ně, i když to zdaleka nebylo vždy lehké, byla přece nalezena už na počátku devadesátých let. A navíc už jsme zkrotlí často drásajícími a pokořujícími peripetiemi polistopadové cesty. Ale nestydům, kteří v minulosti překračovali hranici slušnosti a dnes vesele vandrují za svým prospěchem dál, je třeba důrazně vzkázat:

Dělejte si, co chcete, když vám to, my smířliví, jsme schopni dovolit. Některé věci však dělat nesmíte! Užívejte prebend. Ale s dehtem za nehty nesahejte na to, co je jiným svaté a čeho si opravdu, hluboce a nekonjunkturálně váží!

Hybaj, na jiná výsluní!