25.4.2024 | Svátek má Marek


POLITIKA: O účelu a nepostradatelnosti prvních dam

4.6.2013

Císaři po boku vládne rodem, duchem spřízněná… (pátá sloka rakousko-uherské hymny)

Jak jest obyčejem, obdržely země české s novým prezidentem novou první dámu. Zdá se však, že místo aby si užívala popularity, již skýtá to postavení, zůstává paní Zemanová jaksi skromně v pozadí; to je spíš všude vidět a slyšet první slečnu. Snad že je to paní plachá, netoužící stát v záři reflektorů… nebo, napadá mě, jaký je to vlastně pár, tihle Zemanovi? Potřebují se navzájem nebo jsou raději, když mají od sebe pokoj? Dlouholeté páně Zemanovo poustevnictví na Vysočině se zdá cosi takového napovídat; kdoví, jak paní Ivanka nahlíží na svého prezidentského chotě, když je sama se svými myšlenkami. Plní ale takové první dámství svůj účel, je-li vůbec jaký? Dovolím si být toho zastaralého názoru, že má-li manželská dvojice v tak vysokém postavení věrohodně reprezentovat svou zemi, měl by v ní vládnout soulad o něco vyššího stupně než jen společné jméno a bydliště, a někdy ani to ne. Jinak by se výběr první dámy mohl konat zasunutím prstu do telefonního seznamu; Obratný Josef… Obrnický Záviš, samí chlapi… až tadyhle: Dobromila Obrtlíková. Paní Obrtlíková, račte se odebrati na hrad pražský, budete první dámou!

To paní exprezidentová se záři reflektorů nikterak nevyhýbá. Ale zase: jak to vlastně vypadá v Klausovic domácnosti? Něco mi totiž nechce souhlasit. Zrovna předevčírem odjela moje drahá polovice do lázní, a já… no, ne že bych se neuměl po ty tři týdny o sebe postarat, ani že bych si nedovedl užít té dočasné svobody po svém. Ale budu se těšit, až se zase objeví ve dveřích, i když mě, to se ví, hned sjede, že je špatně vyluxováno a že je rohožka samé bláto. Neboť třebaže se občas poštíříme o nějakou hloupost, máme se rádi takovou tou pozdně manželskou láskou, vyjadřující se krom jiného i tím, že jsme neradi dlouho od sebe. U Klausů to chodí jinak? Noviny z vlastí českých mi chodí se zpožděním, takže nevím, jestli paní Livie už je tou vyslankyní nebo teprve bude, ale to řekla (nebo řekne) tak ahoj, Václave, já mizím na pět let do Bratislavy? A pan Václav… ale tak si jeď, mně tady chybět nebudeš. Nebo kdoví, představuji si takovou scénku… přikvačí pan exprezident na své bývalé pracoviště… Milošku, kamaráde, zbav mě té ženské! A Milošek podumá, hlavičku ku straně skloní, z papirosy potáhne, takto zahovoří: "Nu vot. Umí slovensky, uděláme ji velvyslankyní v Bratislavě." Vězme totiž, že umět nějak je dostatečnou kvalifikací pro jakoukoli diplomatickou hodnost; i přemýšlím, neměl-li bych usilovat o místo velvyslance například v Tokiu. Taky bych se tam uměl jakž takž domluvit, kdybych si osvěžil svou drahně už pozapomenutou japonštinu. Jenže on by ten Schwarzenberg měl zase řeči, feudál jeden.

Avšak přestanu si již tropit šoufky ze ctihodného úřadu prezidentského a jeho prvodámského doprovodu, abych nebyl popotahován pro znevažování majestátu. Spíš by mě zajímalo… čím vlastně se v republikánském zřízení opravňuje instituce prvních dam? Úřad nevolený, v ústavě nezakotvený, avšak vlivný, zvlášť má-li první dáma sklon do všeho mluvit a ke všemu přikládát své polínko jako kupříkladu svého času paní Hillary Clinton. A naopak - hned po feudálu Schwarzenbergovi jsem v té prezidentské volbě fandil paní Roithové - to tedy, kdyby byla ta slušná a moudrá dáma dosáhla stolce prezidentského, motal by se kolem něj první pán? Chodí to jaksi jednostranně v tom prezidentském párování, měla by si toho všimnout nějaká genderová komise. A co by se stalo, kdyby nastoupil do prezidentského úřadu pán svobodný, žádné choti nemající nebo ani nechtící? Chyběla by někomu první dáma? Zkyslo by kvůli tomu pivo v smíchovském pivovaru? Zhroutila by se republika?

No, republika asi ne, leda její v jádře monarchický rituál. Jest republika v nejednom ohledu pokračováním monarchie plebejskými prostředky, a v ohledu prvních dam zcela určitě. Jak naznačuje verš v záhlaví tohoto článku, v monarchii vždy a zásadně reprezentuje zemi spolu s panovníkem i panovnice, v případě, že na trůn usedla žena, princ manžel; to je podmínka sine qua non, jak říkají latiníci. Není v dějinách znám případ neženatého krále, nebo si aspoň na žádného nevzpomínám; i ten Jindřich VIII., který střídal manželky jako ponožky – dvě dal dokonce popravit – vždy hleděl, aby nějakou měl, třebaže mohl mít konkubin do postele, kolik se mu uráčilo. Účel toho železného pravidla je zřejmý: uchování rodové posloupnosti, neboť vyhasnutí dynastie a nástup jiné je příliš hluboký zářez do dějin, jemuž je, možno-li, lépe se vyhnout. Z téhož důvodu mívají i současní evropští monarchové, ať v činné službě nebo v exilovém ústraní, takovou hromadu dětí, čímž se liší od od lidu obecného, jemuž zhusta stačí potomek jeden nebo vůbec žádný.

Republikánskému zřízení takový účel chybí. Na několik let vystoupí do čela státu muž moudrý a v činech prozíravý, častěji ale odložený či jinak nepohodlý politik (viz případ Christiana Wulfa v Němcích), nebo ctižádostivec, nespatřující ve svém pověření ani tak službu zemi, jako ukojení osobní ješitnosti (příklad neuveden). Po uplnyutí určeného času se odebéře do dějin ověnčen někdy vděčnou vzpomínkou, jindy ostudou, přičemž je zhola jedno, pozůstaví-li po sobě potomstvo nebo vymře jeho rod po meči i po přeslici. Nový čas přinesl ovšem i republikánské dynastie, syrskou například nebo severokorejskou; je však pochybno, zaslouží-li si takový stát názvu republiky. Vůbec je pozoruhodné, jak kdekoli na sebe strhl vládu násilnický ničema, každičký se prohlásil prezidentem a svou nešťastnou zemi republikou; země však, uchovavší si v bouřích času monarchii, se nacházejí ve velmi dobré společnosti. Snad že má monarchie cosi, co republice chybí: spojení s principy vyššími, nacházejícími se mimo dosah lidských smyslů, kontinuum času, zasahující do nedohledna minulosti i budoucnosti, ono mystické společenství žijících, zesnulých a dosud nenarozených. Což je ale darmo vykládat lidičkám, jejichž obzor sahá od kafe k snídani k pivu navečer.

Ať jsem třeba proklet, ale pravím, že by republika o nic nepřišla, kdyby si odstřihla zbytečný a mnohdy trapný ocásek, jehož jméno jest první dáma. Jsou ovšem země – nechci prstem ukazovat – stavší se republikami spíš sběhem okolností a momentálních nálad, než že by jejich národy lomcoval duch pravého republikánství. Projevem té polovičatosti je uctívání národních tatíčků, ať jimi je kdo je, a jakýchsi tetek v jejich závěsu, někdy skromných a zdrženlivých, jindy se do popředí hrnoucích, pozornosti a honérů se nasytiti nemohouce. Takovým národům bylo by té rady, aby si upřesnily, co vlastně svým založením jsou a k čemu inklinují. Může to být republikánství, jehož čas neplyne v tisícileté kontinuitě, nýbrž od voleb k volbám; jen málokdo si vzpomene, jak se před dvaceti lety jmenoval ministerský předseda, tím spíš jak vypadala a čím obzvláštním vynikala prezidentská vlečka. Nebo přece jen cítí potřebu něčeho nad šeď všedního dne povzneseného a rozpomenou se na lesk koruny královské. Ne že by na tom zvlášť záleželo, stojí-li v čele země volený prezident či nevolený monarcha; ale jak již zmíněno, s králem se země ocitá v lepší společnosti, jelikož republiku mají i v Zimbabwe. Nebo zatřetí je možno uzavřít kompromis a zvolit si prezidentku. Aspoň by se za ní nepotácela republikánská kopie prince manžela, představa krom té zbytečnosti i drobátko směšná.

Hannover, 30. května 2013