26.6.2019 | Svátek má Adriana


POLITIKA: O kondici justice

27.10.2016

Variace na Otázky Václava Moravce z 23.10.2016

Zkušenému komentátorovi by se nemělo stát, že by si nezapamatoval správný název instituce, o které se v jeho pořadu opakovaně mluví. Nicméně Václavu Moravcovi se to v Otázkách dne 23.října 2016 podařilo: mluvil stále o jakémsi „národním kriminálním úřadu“, který neexistuje. Měl samozřejmě na mysli Národní centrálu proti organizovanému zločinu. To je ale jediná výhrada, kterou tentokrát mám k jeho výkonu.

Kdo se zajímá o dění v justici v širším smyslu a chce si udělat představu o stavu služební kázně státních zástupců a soudců a o jiných zajímavostech a pustil si Otázky, tentokrát určitě nelitoval. Václav Moravec si k debatě o kondici justice přizval dvě silné osobnosti, silné netoliko vysokými funkcemi, ale znalostí problematiky a osobnostními vlastnostmi: moudrého Josefa Baxu, předsedu Nejvyššího správního soudu, a poněkud sfingoidního Pavla Zemana, nejvyššího státního zástupce. Tentokrát s nimi účelově nemanipuloval, pouze je posouval od námětu k námětu, z nichž jeden byl zajímavější než druhý. Nechoval se jako vymývač mozků.

Předseda Nejvyššího správního soudu měl proti Pavlu Zemanovi výhodu, že je kárným žalobcem pouze pro nevelkou množinu správních soudců a do jednání kárných senátů nemůže zasahovat a ani mu kárné žaloby většinou neprojdou rukama, takže moderátor neměl důvod klást mu otázky na tělo, jejichž odpovědím by se musel vyhýbat. Naproti tomu Pavel Zeman čelil různým všetečným dotazům na stav věcí již od vstupního námětu, jímž bylo postavení mimo službu pražské státní zástupkyně Dagmar Máchové. Václav Moravec jej v této souvislosti přece jen trochu tísnil připomenutím, že od upozornění na možné selhání této žalobkyně parlamentních vyšetřovací komisí do zákroku proti ní uplynuly dva roky, což se mu zdálo nepřiměřeně dlouho. Jinak se v této a jiných souvislostech snažil vypáčit z nejvyššího žalobce aspoň nějaké věcné údaje, ale úspěchu se nedomohl. Buď se dověděl, že nejvyšší státní zástupce není generální prokurátor, takže nemůže mít informace o všech projednávaných případech, nebo ve věci provádí jeho úřad dohled, jehož výsledky nelze sdělovat, nebo dohled provádí někdo jiný a Pavel Zeman nemá přístup k jeho výstupům. Taková ale je skutečnost: pravomoc nejvyššího státního zástupce je omezená, přípravné řízení je neveřejné a zvědavci mají smůlu.

Josef Baxa mohl za těchto okolností z pozice pozorovatele v klidu uvést hrst číselných údajů o stavu kárného řízení se soudci a státními zástupci a připustit, že výkonnost justice by mohla být vyšší, kdyby byla účelněji řízena. Nicméně jeden z jeho výroků je silně znepokojující: připustil, že kární žalobci jsou liknavější než by měli být, takže kárných žalob by mohlo být více a vyjádřil se kriticky zejména o jednání předsedů soudů, kteří nechávají nepravosti svých soudců bujet tak, až je dovedou před kárný senát. V této souvislosti je na místě připomenout upozornění Josefa Baxy, že statistika výsledků kárného řízení je zkreslena resignacemi kárně stíhaných soudců: při zániku funkce soudce se kárné řízení zastavuje. Kdyby toho nebylo, odsouzených soudců by bylo více.

Připomínám, že tyto myšlenky nevyslovil předseda Nejvyššího správního soudu veřejně poprvé a není jejich jediným nositelem. Podobně se opakovaně stejným způsobem vyjádřila předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová.

Podotýkám, že někteří předsedové soudů jsou schopní i jiných věcí. Například předsedovi Krajského soudu v Brně nevadí, že již tři roky nemá vedle sebe řádně jmenovaného místopředsedu, ale pouze soudce, pověřeného zastupováním této funkce. Překročení limitu trvání nežádoucích poměrů jej nezajímá.

Z mého „šalamounského“ pohledu je situace ještě vážnější, než Josef Baxa naznačuje. Hlavní starostí předsedy soudu jako kárného žalobce, který obdržel z občanského prostředí podnět ke kárnému řízení s podřízeným soudcem, je obvykle zastření či omluvení napadených nepravostí. Je to postoj, kterému svědčí pojem „obrana hradu“. Předsedy soudu do jisté míry chápu: potkávat se denně na chodbě soudu se soudcem , kterého předseda posílá před kárný senát, může být nepříjemné. Zákon ovšem stěžovateli umožňuje obrátit se na kteréhokoli vyššího kárného žalobce a dává mu tak příležitost prožít úděl slepičky, hledající pro kohoutka živou vodu.

U vyšších kárných žalobců stěžovatelé většinou narážejí na odmítnutí návrhu s tím, že jej má především řešit přímo nadřízený předseda soudu. Tyto úvahy ale nemají oporu v zákoně, který instanční členění příslušnosti kárných žalobců neupravuje. Kární žalobci tak do věci vnášejí své subjektivní názory, které povyšují nad zákon. A jsou i tací, kteří podnět předají místopředsedovi, který v nejlepším případě potvrdí, že jej pan předseda vzal na vědomí. Přezkum podnětu se v takovém případě nekoná. Samo prošetření návrhu na kárné řízení je ale obvykle soudcům nepříjemné, takže jeho provedení je účelné, i když dospěje jen k uložení výtky, nebo vůbec nevyústí v potrestání.

Za tohoto stavu chování kárných žalobců se nelze divit, že během tříleté objektivní lhůty se nenajde kárný žalobce, který by poslal před kárný senát soudce, jenž odmítl povolit obnovu procesu žadateli, který se dověděl, že za skutek, za který byl odsouzen, ač se jej nedopustil, byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Nikdo nepošle před kárný senát soudce, který potřebuje na přípravu na vyhlášení rozsudku 73 dny místo zákonem vymezených tří, na písemné vyhotovení rozsudku nechává odsouzené čekat týdny a měsíce, nedodržuje předepsaný tříměsíční rytmus přezkumu vazebních důvodů a přijetí a výši kauce řeší celé měsíce. Podávat návrhy na kárné řízení kvůli zakazování pořizování zvukových záznamů nebo zjišťování totožnosti veřejnosti je v podstatě bezúčelné. Jedná se o porušení zákona soudcem, ale soudci jsou přece nad zákonem, tedy aspoň si to myslí. Připouštím, že v případě méně závažných nepřístojností by stačilo udělení výtky, ale ani k tomu nedochází. Nejde o to, aby kární žalobci posílali soudce před kárný senát za každou cenu, ale o vytváření povědomí v hlavách soudců, že jsou věci, které se prostě nesmí.

Podobný stav je i ve státním zastupitelství. Pavel Zeman seznámil diváky s tím, že podal kárnou žalobu na jednoho ze státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, který prozradil novinářům záměr provést výslech policejního prezidenta a jeho náměstka. Kárný senát má podle jeho vyjádření rozhodnout, zda lze chování státního zástupce omluvit veřejným zájmem na zveřejnění předmětné informace. V dané věci je názorový rozpor mezi nejvyšším státním zástupcem a olomouckými žalobci. Je jistě dobře, že se Pavel Zeman k tomuto kroku rozhodl, protože veřejné zpochybnění bezúhonnosti policejního prezidenta a jeho náměstka významným úředním činitelem je ve svých důsledcích útokem proti vnitřní bezpečnosti státu.

Nicméně ještě zajímavější by bylo, kdyby Pavel Zeman vysvětlil veřejnosti, proč většinou kárný zákrok odmítá. Mezi jím odloženými jsou případy různé závažnosti. Například kárného provinění se nedopustila státní zástupkyně, které se v pátek odpoledne nechtělo přijmout trestní oznámení diktováním do protokolu a poslala poškozenou na policejní služebnu na druhý konec města (policejní služebny a pracoviště státního zastupitelství jsou jako místa pro příjem trestních oznámení rovnocenné). Jsou ale i věci daleko odpudivější a jejich pachatelé se rovněž těší ochraně. Snad nejhrůznější případ, jehož jsem byl svědkem, byl výstřelek státního zástupce KSZ Brno Jiřího Kadlece, který nechal zatknout obžalovaného Shahrama Zadeha bezprostředně po jeho propuštění z vazby s úmyslem poslat ho znova za mříže. Postižený strávil ve vazbě 22 měsíců a propuštění dosáhl složením rekordní kauce ve výši 150 milionů Kč. Státní zástupce při tom věděl, že uvalení vazby ničemu a nikomu neprospěje. Takové jednání má povahu úmyslného psychického týrání zadrženého, tedy porušení mezinárodního práva. Soud návrhu na uvalení vazby naštěstí nevyhověl. Nejblíže vyšší kárný žalobce se s právním názorem státního zástupce neztotožnil, ale jeho potrestání nenavrhl. Pan nejvyšší státní zástupce jeho rozhodnutí nenapravil.

Přesto vše lze přitakat tvrzení Pavla Zemana, že poměry ve státním zastupitelství a soudnictví se přece jen zlepšují. Nejde jen o to, že se zkracuje délka trvání procesů, ale objevil se nový, dříve nebývalý úkaz: trestní stíhání soudců a státních zástupců, kteří se zpronevěřili svému poslání.

Zajímavé byly úvahy Josefa Baxy o překážkách, činěných záměrům na zavedení soudcovské samosprávy, čili na ustavení Nejvyšší rady soudnictví, v současné době hlavně ze strany ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, jenž dává přednost zachování kontinuity s rakouskými a německými právními zvyklostmi. Pan předseda naopak obhajoval přednosti soudcovské samosprávy proti současnému způsobu řízení justice. Podle mého názoru opomenul nejdůležitější podpůrný argument: kontinuálnost řízení justice, uplatnění dlouhodobých koncepcí. Justice nesmírně trpí nízkou „životností“ ministrů spravedlnosti, spojenou se střídáním ministrů různého věku a různé názorové orientace. Soudcovská samospráva, nezávislá na cyklu parlamentních voleb, by mohla prohloubit koncepčnost řízení justice.

Josef Baxa nepolemizoval s názory Roberta Pelikána, jenž se obává vlivu zřízení justiční samosprávy na sklon justice k „zapouzdření“. Jeho obavy jsou opodstatněné. Podle „šalamounských“ názorů ustavení soudcovské samosprávy by bylo velmi prospěšné, pokud by současně bylo vyváženo zřízením mimoresortních orgánů dohledu nad dodržováním zákona a etickým chováním soudců, čili nahrazením soustavy kárných žalobců vnějším dohledem.

Pavel Zeman obohatil myšlenkový obsah relace úvahou o nutnosti odsunout jednání o přijetí nového zákona o státním zastupitelství. Svůj názor opřel o vyjadřování některých politiků, kteří o reformu státního zastupitelství nestojí. Vyjádřil naději, že snad někdy v budoucnu budou pro přijetí zákona příznivější vnitropolitické podmínky. Varoval před rozkmitáním soustavy státního zastupitelství v době, kdy je dosud v pohybu policie po vytvoření Národní centrály proti organizovanému zločinu. Protože se rýsuje také možnost brzkého zahájení reorganizace územního členění justice, přijetí nového zákona o státním zastupitelství se hned tak nedočkáme.

Domnívám se ale , že názor Pavla Zemana není nezpochybnitelný, jak soudí on sám a s ním i další. Reorganizace policie ve své současné fázi zasáhla sice velmi důležité útvary, ale přece jen pouze menší část celého policejního sboru. Ve státním zastupitelství je situace značně odlišná: má dojít k zásadní změně základní organizační a řídící struktury státního zastupitelství jako celku. Za současných poměrů máme vedle sebe dva základní územní útvary pod vedením vrchních státních zástupců, pro jejichž koordinaci nemá nejvyšší státní zastupitelství dosti silné nástroje. Styl vymáhání práva prostředky trestního řízení není na celém území státu jednotný. V praxi se to projevuje např. tím, že malé Vrchní státní zastupitelství v Olomouci expanduje občas do obvodu působnosti velkého Vrchního státního zastupitelství v Praze, přičemž olomoučtí žalobci mají větší sklon k jednání na hraně zákona nebo dokonce za ní než jejich pražští kolegové. Pražští žalobci se do obvodu působnosti svých olomouckých kolegů nepouštějí. Navíc silné postavení vrchních státních zastupitelství je překážkou pro úspěšné uplatnění koordinační funkce nejvyššího státního zástupce. Tento pozůstatek zemského zřízení je nesmírně škodlivý, proto jeho překonání odstraněním vrchních státních zastupitelství a zřízením jednoho nebo i více „speciálů“ je nanejvýš potřebné. Policie je dosti konsolidovaná na to, aby zvládla „zajíždění“ Národní centrály proti organizovanému zločinu, i když státní zastupitelství bude dočasně oslabeno přechodem na novou organizační a řídící strukturu.

Je překvapující, že Pavel Zeman, který do své funkce nastoupil vítán jako mesiáš, přinášející naději na zásadní reformu státního zastupitelství, a hlavní hybatel přípravy nového zákona, dnes ustupuje a je ochoten odložit reformu patrně na mnoho let. Zřejmě je frustrován ustavičným narážením na nepochopení a pletichaření politiků, kteří sice o technologii vymáhání práva z vlastní zkušenosti nic nevědí, ale myslí si, že vědí lépe než státní zástupci, co jejich organizace potřebuje pro dosažení optimálního výkonu. Někteří se možná bojí následků zlepšení úrovně řízení státního zastupitelství pro jejich byznys.

Ještě více mě zaráží lehkost, s kterou vládní koalice ustupuje od dvou významných cílů justiční politiky: od ustavení soudcovské samosprávy a od reformy státního zastupitelství. Podvod na voličích je často zneužívané klišé, ale v daném případě je možná přiléhavé. V každém případě vládní koalice sděluje voličům, že není způsobilá naplnit program, s kterým nakoupila jejich hlasy, a ani o to v podstatě příliš neusiluje. Od chvíle, kdy její politici usedli do poslaneckých lavic a ministerských křesel a rozdělili si prebendy, už voliče nepotřebují. Riskují ovšem, že voliči si to vše zapamatují a v parlamentních volbách věnují své hlasy opozici, pokud k nim ovšem vůbec přijdou.



Diskuse


počet příspěvků: 1, poslední 27.10.2016 10:25









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.