V minulém volebním období jsem často na schůzích Sněmovny i v tisku Miroslava Kalouska kritizoval. Vytýkal jsem mu vedle demagogických antikomunistických výpadů to, že zavedl za svého předsednictví KDU-ČSL, ač byla stále v koalici se soc. dem., doprava ke spolupráci s ODS s představou, že po volbách s ní vytvoří pravicové koaliční seskupení. Tak se i stalo. Ve volbách KDUČSL však dosáhla velmi nepříznivých výsledků a pokus o sestavení vládní trojkoalice vedené ODS v čele s Mirkem Topolánkem ztroskotal. Poté Kalousek učinil něco, čím opravdu většinu účastníků politické i mediální scény překvapil. Vstoupil v jednání s Jiřím Paroubkem o vytvoření menšinové vlády soc. dem. za účasti KDU-ČSL s podporou KSČM.

Byl to z jeho hlediska opravdu odvážný čin. Dával naději, že po předpokládaném neúspěchu Topolánkovy vlády při žádosti o důvěru by mohla poměrně brzy nastoupit nová vláda, která by zřejmě důvěru dostala. Trapně se vlekoucí snahy o sestavení nové vlády by tak mohly být ukončeny.
Po neúspěchu Kalouskova nečekaného a v poměrech KDU-ČSL smělého činu se jistě najdou různá vysvětlení, proč to tak dopadlo a v čem se Kalousek dopustil chyb. Byl to zřejmě špatný odhad síly pozice uvnitř vlastní strany, nedocenění ideologických předsudků a konzervatismu včetně trvajícího antikomunistického resentimentu, který sám vydatně podněcoval, vlivu existujících vazeb k ODS na různých úrovních apod.
Jistě sem patří i to, že jeho schopnost chladného kalkulu -s nímž byl zvyklý poměřovat výhody a nevýhody těch nebo oněch řešení a jež mu umožňovala chovat se v politice profesionálně - není vlastní každému, že se může jevit obecně jako bezzásadovost, a zvláště pokud jde o vztah ke KSČM.

Nemělo by však zůstat stranou to, co se mi jeví jako podstatnější. Kalousek jako realistický politik si uvědomil, že obrat KDU-ČSL doprava, který za jeho předsednictví strana učinila, a těsné přimknutí k ODS se ve volbách neukázaly jako dobrá orientace. Řada občanů, kteří dříve řadili KDU-ČSL do politického středu, oceňovali její sociální zaměření, její kritický vztah k aroganci ODS (za J. Luxe) a v tomto ohledu v ní spatřovali samostatnou vyvažující sílu mezi dvěma hlavními stranami, byla zklamána a KDU-ČSL nevolila.

Když tedy v logice dosavadního postupu se KDU-ČSL zapojila do povolebních jednání s ODS a ta po několika týdnech ztroskotala, Kalousek z toho vyvodil závěr a rozhodl se pro změnu kursu. V médiích se to označovalo za jeho salto mortale, ale možná že to pro KDU-ČSL mohlo být salto vitale, i když se to tak nyní nejeví a Kalousek sám na to doplatil.

KDU-ČSL by po vstupu do menšinové vlády se soc. dem. mohla obnovit pozici, kterou zastávala před svým pravicovým obratem a třeba by se jí mohlo podařit opět rozšířit voličskou základnu. Skutečnost, že by v proponované Paroubkově vládě měla šest členů, by jí dávala takové možnosti, pokud jde o pozice a vliv s tím spojený, jaké nikdy v předchozích vládních koalicích neměla. A jaké už asi v žádné příští vládě mít nebude. I prostřednictvím vládní účasti by si mohla vylepšit svůj obraz mezi občany, a tak posílit i své postavení v obecních a krajských zastupitelstvech.
Taková úvaha jistě se může jevit jako příliš počtářské hledisko, které zbavuje politiku jejího ideového obsahu, ale myslím, že to tak úplně není. Sám nemám rád, když se politika redukuje na zápas o získání mocenských pozic, a také jsem Kalouskovi toto pojetí politiky nejednou vytýkal. Změna postavení KDU-ČSL, kterou by Kalouskův počin umožňoval, by však mohla mít širší společenské - a to pozitivní - účinky v tom, že by zmírňovala příliš vyostřené rozdělení společnosti na pravici a levici.

Rozšiřovala by prostor pro hledání kompromisů při řešení problémů na vládní i parlamentní úrovni. To je něco, co je pro příští politický vývoj v ČR důležité, co stále nechce ODS uznat a co nyní způsobuje obtíže při jednání o nové vládě. KDUČSL tuto příležitost propásla a to nejen ke své škodě, ale i ke škodě české parlamentní demokracie.

Kalousek jako politik působil rozporně. V proměnlivé míře - a to nejen podle politické příslušnosti -vyvolával vůči sobě sympatie a antipatie, jež se pak promítají v celkovém hodnocení jeho politických aktivit. I při velmi kritickém jeho posuzování by však jeho čin, i když se neukázal úspěšný, měl být patřičně oceněn, protože si to zaslouží.

Právo, 28.8.2006

Autor je poslanec za ČSSD