Podle tiskové zprávy ministerstva spravedlnosti z 13. srpna 2010 se ministr Jiří Pospíšil rozhodl zúžit jednou provždy pravomoc ministra zrušením práva nařídit odklad nástupu trestu nebo přerušit jeho výkon až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o současně podané stížnosti ministra pro porušení zákona. Za tím účelem odeslal k připomínkovému řízení legislativní návrh, jímž by v případě schválení parlamentem ministrovo právo na odklad nebo přerušení výkonu trestu zaniklo.

Podle mediálního doprovodu jej k rozhodnutí inspirovalo příliš časté využívání těchto nástrojů exministryní Danielovou Kovářovou, ale hlavně jej prý k němu vede starost, aby jejich používáním nebyly sníženy záruky vykonání spravedlnosti. Právo nařídit odklad nástupu nebo přerušení výkonu trestu zůstane nadále zachováno v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, který je uplatňuje při rozhodování o dovolání a o stížnosti pro porušení zákona. Podle jeho výkladu tak dojde k posílení nezávislosti soudu na úkor pravomoci moci výkonné. Podotýkám, že soukromým „bonusem“ pro něj je „zviditelnění“ a podpora jeho popularity v očích veřejnosti.

Právem na odročení nástupu nebo přerušení výkonu trestu je vybaven také Ústavní soud ČR v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti a prezident republiky v rámci pravomoci udělit milost. Jich se samozřejmě Pospíšilův záměr netýká.

Právo podat stížnost pro porušení zákona a případně ji doprovodit rozhodnutím, týkajícím se výkonu trestu, je osobním právem ministra. Nikdo jej nemůže nutit, aby je využil a už vůbec ne, aby příjemci dobrodiní současně odložil nástup trestu nebo jej přerušil. Je věcí uvážlivosti a odpovědnosti ministra, aby uplatněním svého práva neposkytoval odsouzeným nevhodné výhody. Znám Pavla Němce, Jiřího Pospíšila i Danielu Kovářovou osobně a nemám důvod žádného z nich podezírat z neodpovědnosti, byť se Jiří Pospíšil nyní při každé příležitosti pilně snaží nasadit své předchůdkyni psí hlavu. Zamýšlenou legislativní úpravou by Jiří Pospíšil zbavil práva i své nástupce, kteří mohou mít na věc úplně jiný názor.

Protože stížnost pro porušení zákona je osobním právem ministra, má každý držitel tohoto úřadu právo na subjektivní přístup k jejímu používání. Jiří Pospíšil je ve srovnání s Pavlem Němcem a Danielou Kovářovou skrblík, stížnosti podává nerad. Představa, že orgány činné v trestním řízení někomu způsobily křivdu, ho nedojímá. Je to ohavné, ale je to jeho právo. Neměl by ale svůj subjektivní postoj vnucovat jiným. Jeho opatření považuji za nemravné a nadbytečné.

Dobrodiní odkladu nebo přerušení výkonu trestu se dotkne několika jedinců ročně. V našich přeplněných věznicích chybí několik tisíc odsouzených, kteří se vyhýbají nástupu výkonu trestu. Jsou mezi nimi i skuteční zločinci, odsouzení za násilné trestné činy. Až dosud skončily všechny nesmělé pokusy o snížení jejich počtu nezdarem. Zásadní obrat nepřineslo ani zavedení trestnosti nenastoupení výkonu trestu. Je možné, že o dopadení „odmítačů“ ani není velký zájem, protože přeplnění věznic o třetinu kapacity by mohlo mít tragické důsledky. Zde je jistota vykonání spravedlnosti porušována hromadně, a nikomu to příliš nevadí.

Na pozadí této skutečnosti úsilí Jiřího Pospíšila o vyloučení možnosti úniku před vykonáním trestu zneužitím ministrovy laskavosti mi připadá malicherné: i kdyby se jeden, dva odsouzení s přerušeným výkonem trestu nevrátili do vězení po zamítnutí stížnosti pro porušení zákona, na celkový obraz zajištění výkonu spravedlnosti v České republice by to nemělo vliv.

V podstatě se odklad či přerušení výkonu trestu naplnění spravedlnosti netýká. Uložený trest zůstává zachován a nezruší-li jej Nejvyšší soud ČR na základě ministrovy stížnosti, musí být vykonán. Z tohoto pohledu nejde ani o zásah do nezávislosti soudu, protože výrok o vině a trestu se nemění.

A pokud by jej snad i někdo za omezování nezávislosti soudu považoval, trval bych na tom, že není tak zásadní jako nedávné rozhodnutí Jiřího Pospíšila vzít zpět stížnost pro porušení zákona, kterou se již soud předběžně zabýval, a protože ji nepovažoval za zjevně nedůvodnou, nařídil k ní veřejné jednání. Dodávám, že v tomto případě navíc došlo k porušení ústavněprávního zákazu svévole státního orgánu, protože Jiří Pospíšil rozhodl bez znalosti trestního spisu.

Na věc je možné se podívat i z hlediska mravního. Ministr podává stížnost pro porušení zákona v dobré víře, že rozsudkem asi byla způsobena odsouzenému křivda. V případě, že je jeho přesvědčení silné, čili předjímá-li důvodně úspěch své stížnosti, odloží nebo přeruší výkon trestu, aby odsouzenému nebyla způsobena újma vězněním na základě vadného rozsudku, který později zruší Nejvyšší soud ČR. Riskuje při tom pouze to, že odsouzený možná zneužije zázračně nabyté svobody k útěku, čímž ale nebude přivolán konec světa (viz výše). Pokud svého práva nevyužije, nechá odsouzeného za mřížemi. Na svobodu jej propustí až soud zprošťujícím rozsudkem. Zpětně se tak prokáže, že jeho věznění bylo zbytečným trýzněním nevinného člověka. Má-li ministr svědomí, bude se pak muset vyrovnat s nemilou skutečností, že nedostatečnou vstřícností způsobil zbytečné, nijak užitečné utrpení.

Jiří Pospíšil se tváří, že zrušením dosavadního práva ministra na nařízení odkladu nebo přerušení výkonu trestu se vlastně nic nestane, protože nadále zůstane zachováno právo Nejvyššího soudu ČR rozhodnout i v tomto směru. Přehlíží „nepatrný“ rozdíl: ministr rozhoduje bezprostředně při podání stížnosti pro porušení zákona. Na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bude odsouzený čekat nejméně několik týdnů a možná i měsíců. Ale čekání neprávem odsouzeného na návrat na svobodu je velmi trýznivé, byť by šlo jen o „pouhých“ pár dnů.

Výše uvedené je výrazem hodnotové orientace ministra nespravedlnosti, kterou odsuzuji. Rozhodování v trestním řízení má i svůj mravní rozměr. Mělo by být v souladu s dobrými mravy, obecným smyslem pro spravedlnost a s dalšími hodnotami, jež činí život člověka důstojným, mělo by v něm být i místo pro soucit. Při posuzování mravnosti jeho vztahu k agendě stížností pro porušení zákona obecně a nyní speciálně k právu ministra na odložení nebo přerušení výkonu trestu se musíme rozhodnout, zda je silnější nárok státu na vykonání pravomocně uloženého trestu, nebo právo lidské bytosti na nedotknutelnost osobní svobody, která smí být omezena jen v případě krajní nutnosti a musí být vrácena bez průtahů, byly-li důvody k omezení zpochybněny. Při volbě odpovědi je třeba přihlížet k tomu, že každé lidské rozhodování je omylné a pro soudy z tohoto pravidla není výjimka. Proto je správné při rozhodování o omezení osobní svobody postupovat opatrně a i v případě úvah o odkladu nebo přerušení výkonu trestu vést v patrnosti platnost zásady „in dubio pro reo“ ve spojení s presumpcí neviny. V odpovědi na výše položenou otázku se zjevně s panem ministrem zásadně rozcházím.

Obrázek hodnotové orientace Jiřího Pospíšila rozvíjí také jeho výroky v rozhovoru, který poskytl studiu Stop Českého rozhlasu 6 dne 12. srpna 2010. Mimo jiné zde hovořil o svém záměru navrhnout premiérovi a s jeho souhlasem vládě odvolání Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně. Podle jeho subjektivní představy by k odvolání mělo dojít. Svou případnou odpovědnost za rozhodnutí vlády ale snižuje odkazem na to, že má jen jeden z patnácti hlasů, a zdůrazňováním společného postupu s předsedou vlády, za něhož „nemůže mluvit“. Slíbil, že během srpna proběhnou potřebná jednání a veřejnost dostane „jasný signál“. Přehlédl, že nejvyššího státního zástupce sice ze zákona odvolává vláda, avšak toliko na návrh ministra spravedlnosti, který není vázán jím až lokajsky zdůrazňovaným předběžným souhlasem premiéra. V žádném případě není bezmocnou patnáctinou vládního celku.

Z doby nedávno minulé si přece pamatujeme odvolání Marie Benešové, které Pavel Němec prosadil, ač tím Jiřímu Paroubkovi určitě nezpůsobil potěšení. Ministr spravedlnosti není lokaj premiéra, ale politik odpovědný za resort, který si musí umět vynutit v něm pořádek. Ministr, který při snaze o prosazení svých zásadních představ narazí na nesouhlas premiéra, jej buď přesvědčí, nebo odchází. Tertium non datur. V hodnotovém žebříčku Jiřího Pospíšila stojí zřejmě loajalita k předsedovi vlády výše než oprávněná ctižádost být svrchovaným vládcem resortu: kdo nese odpovědnost, má právo na odpovídající pravomoc, kterou si nesmí nechat brát.

Zřejmě dojde také na možnost, předjímanou v článku Kolik stojí Čunek: důvodem k návrhu na odvolání Renaty Vesecké nebude její selhání v kauze Jiřího Čunka. Pan ministr ji nechce soudit, zda jednala v dobré víře či nikoliv, a nemá důkaz, že by v dobré víře nejednala. Je to pochopitelné: kdyby navrhl její odvolání v souvislosti se zmíněným skandálem, musel by odejít s ní jedněmi dveřmi, protože v době zásahu do kauzy Jiřího Čunka byl šéfem resortu a nepřístojnosti státních zástupců kryl. Jeho postoj je výrazem přesvědčení, že lidé na té úrovni mocenského žebříčku, na který se vyšplhala Renata Vesecká i on sám, se nikdy nedopouštějí pochybení, za která by bylo třeba platit. A pokud už se jich dopustí, mají právo pokračovat a dopouštět se dalších omylů.

Část rozhovoru, která se týká přímo manipulace státních zástupců s kauzou Jiřího Čunka, je výrazem právního nihilismu, který je opět východiskem na útěku před odpovědností. Na otázku moderátorky, zda „budeme stále žít s dozvuky případu Jiřího Čunka“, odpovídá vskutku zajímavě: „…to je příběh, který podle mého názoru nemá žádné řešení. Ta kauza se …nikdy podle mého názoru nevyřeší…je to permanentní diskuse…Takže na to už bohužel v tuto chvíli nelze nalézt jasnou odpověď. A naším cílem spíš musí být popasovat se s dozvuky té kauzy.“ Na základě „mediálních výstupů“, se zdůrazněním neznalosti trestního spisu dále uvádí, že „rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství o přeložení věci k jinému státnímu zastupitelství bylo podle názoru většiny právníků zákonné... Ale v takovéto kauze, kdy se jedná o politika, já subjektivně ho považuji za nešťastné, nebo respektive nevhodné… Vedle toho je nemalá skupinka těch, kteří tvrdí, že již samotné vyšetřování … bylo jaksi podezřelé tím, že …- protože se jednalo o politika - bylo příliš intenzivní a orgány činné v trestním řízení řešily i věci, které by v stejně závažné kauze … u nepolitika, třeba vůbec neřešily… dneska už na to odpověď nelze najít, protože jsou zde dva tábory, z nichž každý hájí jiný názor.“

Celý případ manipulace s kauzou Jiřího Čunka je možno vidět jako skutkovou podstatu podezření z kárného provinění nebo z trestného činu zneužívání pravomoci úřední osoby. V obou případech by se vyšetřování řídilo pravidly trestního řádu. Ovšem výroky pana ministra vyjadřují nevíru v poznatelnost skutečnosti cestou použití prostředků trestního řízení. Smutné…

Sotva ovšem může říci něco jiného, protože jako resortní ministr nese odpovědnost nejen za to, že státní zástupci směli použít postup, jenž on sám dnes označuje za nevhodný, ale také za to, že se ani nikdo o zjištění pravého stavu věcí nezajímal. Jednou z možností prověření námitek o nezákonnosti, popř. protiústavnosti postupu státních zástupců bylo přezkoumání pochybného usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 o odnětí a přikázání věci cestou stížnosti pro porušení zákona. Tuto možnost mohl využít z moci úřední, ale nesáhl po ní, i když obdržel několik podnětů zvenčí, nejen od spolku Šalamoun, ale mimo jiné též přímo od nejvyšší státní zástupkyně. Další možností bylo prověření postupu státních zástupců vyvoláním kárného řízení. Jejím nevyužitím zajistil „pachatelům“ ochranu před kárným řízením jednou provždy, neboť nechal marně vypršet subjektivní procesní lhůtu a větší část lhůty objektivní. Nejspolehlivějším a nejobjektivnějším způsobem zjištění, jak to všecko bylo, bylo ovšem přezkoumání orgány činnými v trestním řízení. V této věci bylo podáno více podnětů, z nichž asi nejvýznamnější bylo trestní oznámení spolku Šalamoun ze 7. července 2008. Protikorupční policie se do jeho prověřování nehrnula a nakonec pod spolehlivou záštitou státního zastupitelství věc založila ad acta.

Stejně tak se ale rovněž nikdo nezajímal o pozadí rozpoutání tažení proti Jiřímu Čunkovi, jež mělo zřejmě souvislost s jeho nenadálým vzestupem do vrcholové politiky. Mám důvod se domnívat, že to nebylo tak, jak si leckdo myslí, že si Marcela Urbanová našla vhodný okamžik k vyřizování účtů.

Ministr nespravedlnosti sice zastává názor, že postup státních zástupců je nevhodný, ale současně považuje za samozřejmé, že za něj nikdo neponese odpovědnost. To je obecný kaz justice i státního zastupitelství: jistota soudců a státních zástupců, že za skutečně podstatná provinění budou voláni k odpovědnosti jen zcela výjimečně, je zárukou, že k jejich selhávání bude docházet stále dokola a stále znova. Dalšímu kariérnímu vzestupu ministra jeho tolerantní přístup k nepřístojnostem v resortu rovněž nikterak nepřekáží. A s tímto přístupem k neslýchanému selhání orgánů činných v trestním řízení chce vládní koalice nastolit vládu práva…

Je škoda, že řeč nepřišla také na kárné řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi. Snad by pan ministr veřejnosti konečně vysvětlil, proč umožnil předsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivě Brožové, aby si podáním kárné žaloby na něj konečně s ním vyřídila účet za jeho loajalitu k prezidentovi republiky při jeho pokusu o její odvolání. Je paradoxní, že jediným kárně stíhaným je právě soudce, který neměl žádnou pravomoc do věci zasáhnout, zatímco ti, kteří nepřístojnost provedli, mají zajištěnu beztrestnost a popř. kariérní vzestup.

Část ministrových úvah lze vyložit jako vzkaz, že se Renata Vesecká nemohla vzepřít politické poptávce, protože by jí jinak mohlo hrozit odvolání. Proto je podle jeho názoru nutné upevnit nezávislost nejvyššího státního zástupce, aby se podobný případ nemohl opakovat. Nástrojem má být mimo jiné také stanovení časově vymezeného funkčního období se ztíženou odvolatelností během jeho trvání, což je skutečně rozumné. Hrozilo-li by ale tehdy Renatě Vesecké odvolání, lze z toho vyvodit, že Jiří Pospíšil byl mravně vyrovnán s tím, že v případě její neposlušnosti podá vládě příslušný návrh…

Celé vyjádření ministrova přístupu ke skandálu mi nepřipadá jako příslib nastolení vlády práva, ale připomíná mi poměry totalitního Československa. Také tehdy lidé, chránění „vedoucí silou“ společnosti, se mohli beztrestně dopouštět pochybení a přehmatů. Když už bylo jejich jednání neúnosné, provedli sebekritiku a pokračovali ve svém neblahém počínání dále. Z pravidla sice byly výjimky, ale na celkovém stavu to nic neměnilo. A každé „kritické“ hodnocení jakéhokoli selhání orgánů „strany a vlády“ či krizové situace bylo podáno tak, aby bylo zřejmé, že „matka strana“ má vždy pravdu, zná jedinou správnou cestu k nápravě a vlastně se nic nestalo. V tomto směru mi interview Jiřího Pospíšila připomíná „Poučení z krizového vývoje…“, v němž o invazi vojsk Varšavské smlouvy a následné okupaci jako o hlavní příčině celospolečenské krize nebylo ani slovo.

Autor je člen spolku Šalamoun