... a zapeklitostech politického trojúhelníku

Ó, bývaly to časy, dokud ještě v zemích českých vládl takový ten obyčejný, demokratický dualismus! Jedna skupina partají, říkajících si – ne že by byly – pravicové, druhá skupina – ne že by opravdu byly – levicových, tu vynese voličská přízeň do křesel vládních jedny, kdežto druzí skončí v opozičních lavicích, z nichž se pak pošklebují těm vládním nemehlům, jak hloupě to vedou a oni že by dovedli všechno dělat jinak a líp, tu vynese do vládních křesel druhé a první se jim jmou vyšklebovat, jak hloupě to vedou a to že oni by… a tak pořád pěkně kolem dokolečka, v zaběhlém pořádku. Až čert, jenž, jak známo, nikdy nespí, za sebe nastrčil nikoli bábu, nýbrž našeho rozmilého pana prezidenta. Další postup netřeba dlouze líčit: místo dvou rituálně se potírajících táborů zápolí teď mezi sebou tři; a jestli byl až dosud další vývoj předvídatelný a vztahy při troše zdravé nedůvěry jakž takž průhledné, je teď předvídatelnosti konec, a vztahy kdo s kým, proč a zač (to hlavně) – zmíněný čert aby se v tom vyznal.

Je ovšem málo pravděpodobné, že by tábor zemanistů, nemající jiného programu než indiánský tanec kolem totemu svého mistra a velitele, mohl mít v té mele navrch. Jest proto jeho snahou odlákat co největší počet spřízněných či napůl spřízněných duší z tábora páně Sobotkova vyvoláváním starodávných bubáků z dob, kdy levice byla ještě levicí a ne spolkem neúspěšných účetních. "Jen ne pokračování pravicové vlády!" zaznívá povětřím nad kraji českými. "Jenom ne Kalousek!"

Bláhoví! Nenapadá vás, že vláda pravice přijít musí, ne z takového či onakého hnutí v myslích voličského lidu, ale z holé nutnosti? Že než se volební kolotoč jednou obrátí – možná i dřív - může pravice nést jméno ČSSD? Vrchním pravičákem že bude pan Sobotka, Rusnok či kdokoli takový, ne rétorikou, skutky však dozajista? Že ještě všichni budete vzpomínat na rozvážného levičáka Kalouska? Račte pro jednou povystrčit hlavy z želvího krunýře zvaného Česká republika a porozhlédněte se po evropském okolí: spatříte třicatero vlád navzájem se všeličím lišících, jen zadlužené jsou bez rozdílu všechny, ledaže některé až po uši, jiné vysoko nad ně. Zatím se ještě pokoušejí o nalezení kamene mudrců, jehož pomocí by nakrmily vlčka dluhů a kozička navyklého blahobytu zůstala nesežraná; ještě se honosí, že letos – té slávy! - nakypěl veřejný dluh o celého půl procenta méně než loni; už je ale znát, že nepomůže ani kejklování s procenty, ani pokusy o umělé nastartování hospodářského růstu – zažil jsem takových během své emigrantské kariéry nejméně dvacet a pokaždé po nich zbyla ještě vyšší hromada dluhů – a bude nutno šetřit a škudlit, rozpočty krátit, neužitečné ouřednictvo propouštět, výdobytky milovanému lidu seškrtávat. Ani ve vlastech českých tomu nebude, nemůže být jinak. Dost dlouho se papalo na sekyru. Nyní – propapáno jest.

Nelze ovšem čekat, že by si to milovaný lid dal ochotně líbit. I bude stávek a protestů, řevů a demonstrací, vlády budou padat, jiné nastupovat – kdo by si pár měsíců rád nepobyl při dobrém platu v ministerském křesle, a kdyby nevybylo, i poslanecké je dost výživné – až… ale nechce se mi dál rozvádět ten pochmurný scénář. Co se děje v Evropě, zemí českých nevyjímaje? Proč najednou nechce fungovat, co po desítiletí fungovalo? Odpovědí je několikero. Proberme si je.

Ještě tak z méně významných je skutečnost, že si evropský lid zvykl žít na vysoké noze. Jsou světa kraje, jejichž lidé ochotně – nebo i neochotně, ale co jim zbývá - pracují za čtvrtinovou i nižší mzdu v rupiích či yuanech než u nás v eurech, ba v korunách. Jelikož zákon spojitých nádob platí i ve věcech ekonomických, lze míti za to, že vyrovnávání hladin bude pokračovat, až… strach dohlédnout kam. Leda by evropský lid, po desítiletí krmený nadějemi sytějších a ještě sytějších zítřků, nahlédnuv, že hodům je konec, souhlasil s preventivním přiutažením opasků. Což arciť nelze očekávat.

Něco neméně zapeklitého nám nadrobila naše milá demokracie, o níž kdosi moudrý pravil, že je nejlepším ze všech špatných způsobů, jak řídit stát a společnost. A třeba i je; nelze však přehlédnout, že ušlechtilá zásada rovnosti učinila demokracii vládou občanského průměru, někdy i podprůměru. Průměrný, neřku-li podprůměrný občánek se pak málokdy vyznačuje ohledem na věci budoucí, nýbrž se chce mít dobře hned a teď, ať na to slavný erár vezme prachy kde chce. Inu, jakého občánka – je-li ještě hoden toho titulu - si slavný erár vychoval, takového má.

To, zatřetí a obzvláště, s přihlédnutím k občánku českému. Nechci hned mluvit o podprůměru; skutečností však jest, že souběhem nepříznivých okolností nejenže v Čechách převládlo plebejství, ale stalo se i vzorem čehosi příkladného a obdivuhodného, čemu jest určeno býti páteří i hlavou státu a národa. Jakž bystře vycítil nastupující pan prezident, prohlásiv se s nemalou hrdostí za plebejce a oznámiv, že hodlá být prezidentem spodních deseti milionů. S čímž poněkud koliduje jeho obyčej označovat kdekoho – s výjimkou vlastní osoby, pochopitelně - za idiota, avšak kdo dohlédne moudrosti velikánově.

Pravda, s těmi spodními desíti miliony to drobátko přehnal. Je dostatek inteligentních, soudných, samostatně uvažujících lidí v národě českém, třebaže nejspíš ne většina. Jenže zůstávají v pozadí zájmu, a nejen páně prezidentova. Je prostě výhodné vsadit na chudé duchem, jak tu lidskou species nazývá Písmo svaté. Řídit se ne tím, čeho je nezbytně třeba, ale co vyhovuje jejich vkusu. Zdálo by se například, že v překotném vyhazování ředitelů a jiných hodnostářů, jak se jím ihned po nástupu vepsala do dějin hradním pánem dosazená vláda-nevláda, nebylo smyslu ani účelu, leda odměnit věrné služebnictvo výnosnými postíky. Ale není tomu tak. Smysl v tom řádění byl, a dobře rozpoznatelný: vyhovět vkusu plebejcovu, udržet si jeho přízeň. Neboť co je stěžejní pohnutkou človíčka duchem chudého, že ano: závist. Rozdělují si páni manažeři statisíce a miliony, a tadyhle já za pár šupů… zavřít! Vyhodit! A kvituje potleskem, stalo-li se mu po vůli: ten jim to dal, ten Rusnok! Pašák, ten Zeman! O souvislostech a následcích človíček duchem chudý neuvažuje; hlavně že zase pěkně zkrouhli jednoho z těch, co mají na talíři víc než on.

Avšak maryáš, jehož trumfem je prostoduchý, závistivý plebejec, nelze hrát donekonečna. Odvážil bych se prognózy: než dospěje prezidentská pětiletka ku svému konci a dost možná už dlouho předtím, bude samoděržavný gosudar stát nad hromádkou selhání. A to i kdyby dvacatero průplavů napříč i napodél zeměmi českými postavit kázal (a tím spíš; lze si představit bilionovou sekyru zaťatou a užitek skrovničký). Nepomyslel, že čím víc na sebe nabere moci, tím větší bude jeho zodpovědnost; a třebaže si ji nepřipouští, dožene ho tak jistě, jako je amen v otčenáši. Z miláčka spodních milionů se stane národním otloukánkem, a nebude slova tak zlého, aby jím nebyl počastován. Když vyklízel hradní šuplíky Václav Klaus s jeho prapodivnou amnestií, domníval jsem se, že není možné, aby někdo odešel do dějin s ještě mizernější reputací. Mýlil jsem se. Je to možné.

Přenechme však tatíčka gosudara jeho osudu, a pokusme se rozmotat zašmodrchané klubko, upředené půldruha stoletím velebení prostého, obyčejného, chudého etc. člověka, jedním slovem plebejce. Pakli vůbec něco může vést třeba i částečně ke kladnému výsledku, je to rozmotávání klubka z opačného konce. Vyzdvižení nikoli bodré lidovosti – někdo by mohl říci hospodského hulvátství – nýbrž inteligence spjaté s touž porcí rozumu, přemýšlivosti, šíře rozhledu přesahující úzké hranice vlastní země, nezávislého úsudku, pocitu zodpovědnosti za věci současné i budoucí, mravnosti, gentlemanské skromnosti, vše v celek shrnuto duševního šlechtictví. Úplně nemožné to není; pozoruji s údivem i zadostiučiněním, jak čím dál častěji a hlasitěji se ozývá volání po návratu krále na osiřelý trůn český, i ze stran, odkud bych to býval nikdy nečekal. A to jsme teprve na začátku sestupného procesu nastartovaného neuváženou volbou muže moci bažného, v sobě zakochaného, do funkce hlavy státu. Nepředstavuji se, že znovunastolení důstojnosti královské by mohlo naráz napravit všechno, co napáchalo sto let plebejství ducha i skutků; významný mezník na cestě ke konečně už nadějnější budoucnosti by však znamenat mohlo.

Hannover, 18. srpna 2013