Pozoruji dění na české politické scéně, a jaksi je nedovedu pochopit. Či spíš, chápu je dost dobře, ale nedokážu je brát za obvyklý politický folklor. Není v demokratickém světě zcela běžné, aby se bezkonkurenčně nejsilnější politickou – neříkám, že stranou - stal podivný systém, kdy jsou věci veřejné řízeny způsoben soukromé firmy; ještě méně běžné je jeho vnitřní ustrojení, směřující k podnikatelsko-výdělečným zájmům jediného člověka; a úplně mimo vešekerý zvyk a obyčej je ten shon, s nímž podstatná, ba rozhodující část občanstva navzdory všem obecně známým, podezřelým okolnostem kvapí odevzdat své hlasy právě jemu. To se jinde nenajde, za tím se musí do Republiky české. Proč, medle?

Inu proč. Jest lid český otráven čtvrtstoletím samých fíglů, pokoutních kšeftíků, až i nepokrytých zlodějen, vždy pod maskou té či oné partaje, až se sám pojem politické strany stal synonymem nepoctivosti. I odnechtělo se lidu takové politiky, což lze pochopit. A to buďme ještě rádi, že zklamání stavem věcí politických se v zemích Koruny české zpravidla nevyjadřuje revolucemi (leda sametovou) či jinými násilnými rumrejchy jako v horkokrevnějších částech světa, takže z toho vyšel jenom ten babišismus. Spokojit se s tím ovšem také nelze, aspoň pro toho, komu ještě zůstal kousek demokratického cítění. Babišismus... ne že by se úplně nalézal mimo oblast demokracie. Jen tak balancuje na její hraně, což je znepokojivé; překulit se na druhou stranu může jedna dvě, jak mnohý dějinný příklad ukazuje. Zatím se pan Babiš spokojuje s budováním svého politicko-podnikatelského imperia, ale co když na něj přijdou i jiné choutky, že. Já vím, už jako bych slyšel – to přece ne, to se přece nemůže stát... Že ne? Jen během svého dosti už dlouhého života jsem takové to se přece nemůže stát slyšel nejméně třikrát, a pokaždé se stalo. Jistě; nemyslím si, že by se z babišismu mohla vyklubat ona tvrdá, s nikým a ničím se nemažící pěst, po jaké ve chvílích rozčarování volá nezanedbatelná část (nejen české) veřejnosti. Velmi dobře však z něj může být – víceméně už je - potůček, zvolna podemílající základy demokracie. Bylo by načase postavit mu do cesty nějakou hráz. Jak?

Od zaběhlých partají bych si moc nesliboval. Jejich snahou je nalákat prostodušší část veřejnosti, aby jim odevzdala své hlasy a ony mohly další čtyři roky pohodlně vládnout, poslaneckých a jiných privilegií užívat. Když nepočítám naše roztomilé starokomunisty, ani partaj páně Sobotkova se mi v tom ohledu nejeví zvlášť nadějně. Spíš bude třeba hledat napravo od babišismu, ale i s tím může být potíž. Neboť, kruť to jak kruť, jest český lid bytostně a tradičně levicový, na čemž nic nemění ani dočasný příklon k pravicovosti po Vítězném listopadu. Ostatně k pravicovosti, povězme to jemně, všelijaké, jak jistě dosud nevyšlo z paměti. Ani na obrozenou partaj ODS bych nevsázel vysoké částky. Třebaže se jí otec a zakladatel zřekl, pach klausismu se za ní vleče jako chvost za kometou, čehož výrazem je zaťaté, pohrdlivé antievropanství. Jenže, milí modří ptákové (máte-li ještě v erbu toho opeřence), vyloučíme-li z úvahy evropské souručenství a pomineme i představu zemí českých jakožto hrdého ostrova v bouřích času, jenž si vystačí sám a od nikoho nic nepotřebuje... co ještě zbývá? Co jiného než jisté dosyta známé dubisko, není-liž pravda.

Ale snad abychom nechali dalších výkladů a stanovili přesněji, co jest pravicovost a co jí není, leda zdáním. Jakáž pomoc, dlouho už není politický zápas čím býval, ani politická scéna není tak ostře rozdělená, zde levice, tam pravice, zde třídní boj a likvidace buržujů, tam hodnoty měšťanské společnosti. Otřes roku devětaosmdesátého přivodil zánik sovětského imperia, také ale vymetl z demokracie konkurenci idejí; jakápak konkurence, když z celé nabídky zůstal navzdory všem dosyta známým nedostatkům politický systém jediný, parlamentní demokracie. I mohlo by se zdát, že levopravé dělení je ozvěna hudby dávno doznělé, protože vývoj se vydal jinudy, těžko předpovědět kudy.

Přesto se k němu chci vrátit, jelikož politické systémy vznikají, dosahují svého vrcholu a zase upadají, rozvrstvení mentalit, představ a priorit ve společnosti je však dlouhodobě konstantní. Zopakujme si tudíž: jest levicovost dána touhou po životních jistotách, jejichž zárukou má být sociálně spravedlivý stát. Uskutečnění tohoto ideálu se ovšem neobejde bez mohutného zbytnění byrokracie; i bývá výsledkem určitá míra jistoty, avšak nevalné a kousek po kousku odbourávané, jak se ukazuje dno ve státní kase a je třeba zalepit aspoň největší rozpočtové díry. Princip pravicový vychází ze zásady zodpovědnosti jedince za vlastní existenci a role státu omezené na nejnutnější míru i za cenu určitého rizika. I pere se ďábel jistoty s čertem rizika, buď Mikuláš stát s nadílkou arciť hubenou, nebo vlastní přičinění s možností úspěchu, ale také úpadku, vyber si každý dle svého gusta.

Abychom si nějak znázornili rozpětí mezi krajní levicovostí a stejně krajní pravicovostí, nůžeme je připodobnit k měrnému lokti, označenému ryskami od nuly do sta. Přičemž nulový konec představuje absolutní levicovost, ryska s číslem 100 stejně absolutní pravicovost. Než v té úvaze pokročíme dál, vylučme, co na měrný loket nepatří, leda z povrchnosti: zpolitizovaný nacionalismus, jakkoli bývá rád řazen na pravý konec názorového spektra. Nemá na něm co dělat, není to plod rozumové úvahy, to jen pračlověk v našem nitru velí hájit lovecko-sběračský revír proti těm pacholkům z konkurenční tlupy, co by nám ho rádi vyžrali.

Přes všechny hlubokomyslné řeči má spor levice s pravicí málo jiné podstaty než materiální. Nejde v něm o víc, než jak naložit s plody lidského snažení; hodnoty duchovní v tomto krámě na prodej nejsou, jakkoli se mnohdy anoncují. Extrémně pravicový recept je tento: co si svobodný občan svým důmyslem a pílí vydobyl (čeho nabyl občan pilný, pěje stará rakouská hymna), budiž mu až na nejnutnější odvod do daňové pokladnice ponecháno k volnému použití. Extrémní levice předkládá recept přesně opačný: všechno vyprodukované bohatství nechť je navršeno na společnou hromadu, z níž pak bude rozdělováno a přidělováno tak, aby nikdo ani netrpěl nouzi, ani se nekoupal v nezaslouženém přepychu. Obě krajní pozice mají své dobře viditelné háčky, takže se na ně staví leda dušičky nedozrálé, cítící potřebu se producírovat s něčím hodně radikálním. Soudnější lidé si vesměs vyberou postavení někde mezi ryskami 20 a 80, každý dle svých sklonů a priorit. Jelikož se priority životem a zkušenostmi měnívají, mění se i postavení mezi ryskami měrného lokte, obvykle k pojetí spíše konservativnímu.

Pravicový recept má mnoho co nabídnout: vyšší míru svobody jednotlivce, volnost disponování vlastními prostředky, stát pak úsporný, s pravomocemi omezenými na řešení problémů přesahujících možnosti osobní či obecní iniciativy. Jeho společnost bývá občansky vyspělejší, a třebaže to leckdo nerad slyší, i solidárnější. Vyšší stupeň blahobytu je pak přirozeným součtem těchto aktiv. Jenže dělej co dělej, je to společnost vymezující. I při nejlepší vůli zůstávají za jejím okrajem širší či užší vrstvy lidí z nejrůznějších důvodů neschopných vyhovět jejím nárokům: všelijak postižených, nenadaných, neprozíravých, i zase popletů a lajdáků, nebo prostě jen smůlou pronásledovaných. Z toho důvodu nelze žádnou společnost organizovat výhradně na pravicových zásadách, vždy je nutno do té polévky přidat něco levicových ingrediencí. Je otázkou a vlastně podstatou vší debaty, kolik jich má být.

Levicová polévečka je vařena z ledačehos, ale především z životní jistoty. Neboj se, občánku, ať tě potrefí cokoliv, tvůj stát se o tebe postará! To má hodně do sebe; kdo by si nepřál mít pod sebou pro všechny případy rozestřenou záchrannou síť, jelikož život je pes. Kdyby zachytávala skutečně jen ty, kteří toho mají nezbytně zapotřebí, bylo by všechno v pořádku. Jenže jsou tady zase všelijaká jenže. Běda i nejušlechtilejší myšlence, když se z ní stane politický kšeft, byrokratický šiml, výtah k moci! Má-li stát spravedlivě – jak jinak – přerozdělovat souhrn společenského produktu, neobejde se bez aparátu tomu účelu sloužícího. Jakýkoli aparát, byť i byl zřízen ku správě království nebeského, časem kyne, bobtná, rozrůstá se, objímá svými chapadly stále širší oblasti soukromého života, až nezůstane ani nitka, o níž by občan rozhodoval vlastním uvážením. Že stráví valný díl toho, co mělo být spravedlivě přerozděleno, netřeba ani uvádět. Proto je stát řízený levicovými zásadami navzdory veškerým příjmům z daní a odvodů permanentně bez peněz a se sklony ke korupci. Bývá to i stát velmi třídní: nikde pozorovatel neuzří společnost tak beznadějně rozdělenou na pány a kmány jako tam, kde donedávna vládl či dosud vládne rovnostářský socialismus. Rovněž stát utlačovatelský: moc, plynoucí z možnosti zásahu do každičké oblasti života, dává vzniknout cynické, domýšlivé kastě nadlidí. Z ukolébávajího pocitu zajištěnosti pak na druhé straně vyplývá otrocká mentalita poddaných vrstev, jejímiž příznaky jsou nezodpovědnost, bezmyšlenkovitost, nesolidárnost, vytrácí se vědomí souvislosti mezi prací a příjmem i potřeba účasti na vlastním životě. O otroka se postará pán, třebaže bídně; nemá proč starat se o sebe sám, a také mu to není nic platné. Proto je i nejsociálnější stát nakonec nucen přimíchat do své polévky něco pravicového, bohužel až pozdě a k velké nevůli poddaných, pociťujících náhlé vyrušení z příjemné nezodpovědnosti jako bezpráví.

Což když jsme si vyříkali, určeme ještě, jaký prostor zbývá pravicovosti, schopné postavit hráz rozkladnému působení babišismu. Povězme si hned, že nevelký. Objevovaly se v české politice postsametového času nadějné postavy – jmenujme si namátkou paní Hromádkovou, Václava Fischera, paní Marvanovou, Čestmíra Hofhanzla, senátora Zdeňka Bártu – a opět mizely, vyštípané a vyotravované profesionály politické mazanosti. Hledejme tedy. Hledejme ty, kteří se vyotravovat nedají; takové ovšem nenajdeme na ústředním politickém jevišti, spíš na vedlejších a opomíjených scénách, ve stranách a hnutích neparlamantních, a raději bez naděje na dosažení parlamentních křesílek. Neboť pouze takoví nevyplýtvají svou energii v tancích kolem modly výhod a privilegií, jsouce hotovi sloužit svému ideálu z nezištného zaujetí pro věc veřejnou. Čímž není řečeno, že ideálu nereálnému, neužitečnému snílkovství, jak bývá v takových případech předhazováno; reality a použitelnosti v něm může být víc než obratných obratech vrcholné politiky.

Že to je trochu úzký výběr, slaboučká naděje, co jsem zde nastínil... no, je. Ale nemusela by být. Kdyby český volič jednou už nechal věčného zkoumání, které zlo je větší a které zase menší, který hlas je nebo není zahozený, mohl by výsledek vypadat podstatně jinak. A aby mi vážený čtenář nevyčítal, že to se mi to povídá, když... sděluji, že v německých volbách v září tohoto roku hodlám udělit své votum partaji podměrečné, partaji bez naděje na výraznější úspěch, přesto jediné, která se v protivenstvích této doby nevyčerpává taktickými tanečky, nýbrž má jasně vytčený program a cíl s nímž se i já, nevýznamný občan, mohu identifikovat aniž bych měl dojem že jak se tak pěkně česky říká, někomu dělám zadarmo vola.

Hannover, 2. dubna 2017