Navzdory všem snahám většiny tzv. sdělovacích prostředků hlavního proudu zůstává nejdůležitějším volebním tématem nelegální muslimská imigrace do Evropy. Vývoj posledních nejméně tří let ukazuje,že masivní nájezd asijsko-afrických nelegálů postupně zhoršuje bezpečnost občanů v mnoha západoevropských zemích. Zejména těch členů Evropské unie, kde je muslimských přistěhovalců nejvíce. Počet teroristických útoků roste a obětí útoků přibývá. Nalhávat si, že bezpečnosti občanů našeho státu se tohle netýká, může jen hlupák anebo naprostý ignorant. Anebo také náš nepřítel.

Proto se hlavní téma, které výrazně ovlivnilo poslední parlamentní volbu, podle mého soudu přirozeně stává také hlavním tématem v nastávající volbě prezidentské. Nemusím snad opakovat, že tohle vše je součástí právě probíhajícího urputného boje o určitou změnu v dosavadním směřování naší země. Součástí boje o uvolňování dosavadní až „vazalské poslušnosti“ vůči unijnímu vedení. Boje o zachování stávajících demokratických svobod, především svobody slova a svobody legálně vlastnit zbraň. Celkově tedy boje o zachování alespoň zbytků suverenity našeho stále ještě národního státu. Někteří politici tvrdí, že bychom měli v Bruselu sebevědoměji hájit své zájmy. Sice se říká, že naděje umírá poslední, ale o případném úspěchu těchto snah je třeba pochybovat. Unie v dnešním stavu, který je rámcově definován tzv. Lisabonskou smlouvou, se zcela zřejmě nedá reformovat. Nedojde-li k podstatným změnám v základní smlouvě, nemůže se změnit vůbec nic.

Hovořím-li o bezpečnostní hrozbě, není to žádné plané malování čerta na stěnu. Zastánci islamizace dlouho argumentovali, že zde zatím žádný muslimský terorismus nemáme. To však už přestala být pravda. Potvrzuje to vánoční útok tří cizinců, kteří ošklivě zranili bojovými noži dva muže chránící ženu před znásilněním. K útoku došlo v brněnských ulicích. Sexuální útok zažila údajně také zdravotní sestra v pražské nemocnici Na Bulovce. Jenže začnete-li takové zprávy ověřovat, okamžitě zjistíte, že podléhají tajemnému zpravodajskému embargu. Na dotazy žurnalistů o posledním z těchto incidentů odpovídají policejní mluvčí vyhýbavě a hlavně mlčí o etnickém původu pachatelů. Slyšeli jsme oficiální prohlášení, že pachatelé nebyli azylanti či uprchlíci, avšak nebylo těžké zjistit, že všichni byli muslimové. Naštěstí zatím nemáme oběti na životech, ale nebezpečí, před kterým už řada publicistů mnohokrát varovala, zde už bezesporu je. A nezáleží na tom, zda pachatelé mají či nemají nějakou formu „státní ochrany“.

Kde je psáno, že když pod těžkým tlakem „levicových liberálů“ páchají národy Německa, Francie nebo třeba Belgie či Švédska kulturní sebevraždu, tak ji musíme povinně spáchat také? Kulturní sebevražda (či multikulturalistická sebevražda, jak chcete) nutně předznamenává sebevraždu národní. Tisíciletý vývoj, tradice a dějiny mají být zapomenuty a obyvatelstvo dosavadních národů etnicky promícháno s muslimskými nájezdníky. Proč? Jen proto, aby světoví globalizátoři měli homogenní, a proto snadno ovladatelnou spotřebitelskou i pracovní populaci na celé planetě? Karel Marx měl také sen o vítězství a vládě světového proletariátu, jenže dějiny mu nedaly za pravdu. Nemá snad být tohle všechno, čeho jsme svědky, nějakým dalším pokusem jeho pohrobků?

Dnes nás nejvíc a bezprostředně ohrožuje to, co se na nás hrne z evropského Západu. Nemám rád závěry, že odpor k tomuto ohrožení nás zažene do náruče Putina a jeho Ruska. Je to jen velmi otřepaný argument zastánců unijní pseudodemokracie, které oni sami dávají přívlastek „liberální“. A pamatujme, že každý přívlastek k pojmu demokracie zavání diktaturou, omezenou suverenitou a vazalstvím. Už jsme přece zažili i „demokracii lidovou“ - a jak ta měla daleko k demokracii skutečné. Ještě si to docela dobře pamatujeme.

Je ovšem pravda, že neexistuje něco jako mocenské vakuum. Ale podívejme se na to takhle. Obyvatelstvo států Visegrádské čtyřky mírně přesahuje 60 milionů. Společnými znaky jsou nejen ostrý odpor proti muslimské imigraci, ale také značná hospodářská podřízenost západní části unie. Pokud by se k tomuto uskupení přidalo ještě Rakousko, a jsou zde náznaky, že by to bylo možné, a pokud by se přidali prozatím málo slyšitelní Bulhaři a Rumuni a možná i některá ze zemí bývalé Jugoslávie, byla by zde více než stomilionová síla, kterou by nebylo možné ignorovat. Síla, která by měla značnou šanci ubránit se starým i novým hrozbám, ať už přicházejí odkudkoli.

Ale vraťme se raději k naší prezidentské volbě a upřesněme si, řečeno s nadsázkou, který kandidát kope za který klub. Začněme stávajícím prezidentem a předesílám, že následující řádky jsou mým subjektivním hodnocením, takže zcela jistě nebudou vyčerpávající, zato však snadno napadnutelné nejrůznějšími demagogy. Jenže o to budou možná srozumitelnější.

Miloš Zeman

V přístupu k muslimskému nájezdu, který stále považuji za nejdůležitější volební téma, je po celou dobu svého mandátu jednoznačně proti. Dokazuje to mnoha svými projevy na nejrůznějších domácích i zahraničních setkáních. Stává se tak autoritou, která je současnému „levicově liberálnímu“ či spíše neomarxistickému vedení unie velice nepohodlná.

V přístupu k EU začal jako příznivec, ale vývoj jeho názorů dává tušit, že stejně jako se od dob podpisu tzv. Lisabonské smlouvy mění chování unie k nám, mění se i jeho přístup k unii. Tomu se nelze divit.

Je dlouhodobým přívržencem V4 a jako prezident udělal mnoho nejen pro udržení, ale i pro prohloubení tohoto volného svazku některých postkomunistických zemí. Věděl už dávno, že více než čtyřicetiletá diktatura komunismu nepůjde překonat nějakým rychlým skokem a že bude lépe, když v tomto procesu potáhnou země s podobnou historickou zkušeností za jeden provaz. Považuji to za velmi prozíravé.

V zahraniční politice dává přednost dobrým obchodním vztahům se všemi hospodářskými giganty. Proto je např. kritikem sporných ekonomických sankcí vůči Rusku a proto navštěvuje také Čínu. Otevírá dveře našemu exportu a pravděpodobně i novým investicím u nás. Ví přesně, co dělá, nakonec je to graduovaný ekonom. A ještě něco, svým jednoznačně kladným postojem ke Státu Izrael dává najevo, že jsme na straně skutečné demokracie bez přívlastků.

Na domácí scéně je na straně těch, kteří chtějí vymýtit rozbujelou korupci, zlepšit hospodářskou situaci v zemi a tím i životní úroveň všech, zejména těch nejchudších. Dává možná nezvykle velkou šanci pro sestavení vlády Andreji Babišovi a jeho ANO, ale tomu se divit nesmíme. Předně, hnutí ANO vyhrálo s nevídaným odstupem volby, a dále, už v roce 2011 si vzalo za cíl omezit zlodějinu, zmodernizovat naše hospodářství, snižovat státní dluh a vůbec dohánět mnohé, co bylo za dlouhých 25 let v našem hospodářském vývoji zanedbáno.

A konečně jeho minulost. Za posledních téměř třicet let ji zná snad každý, protože Miloše Zemana prostě nešlo přehlédnout, o tom psát nemusím. Jeho oponenti s gustem a důrazem často zmiňují jeho kratičké členství v KSČ v době našeho. „Pražského jara“. Pro mne to zůstává spíše pozitivním rysem, protože tehdy platilo ještě více než dnes americké „If you can’t beat them, you’ve gotta join them“, čili volně „když je nemůžeš porazit, musíš se k nim přidat“ myšleno „abys dosáhl toho, čeho dosáhnout chceš“. Beru to jako mladický pragmatismus, z něhož bylo potřeba vyrůst, což on pak velmi brzy tak jako tak udělal. Zaslechl jsem i mnohá vyprávění jeho spolužáků z „ekonomky“, ale ta byla spíše zábavná než důležitá. Zajímavý byl jen postřeh, že mu odjakživa chyběla touha hromadit osobní majetek, což se nedá doložit u mnoha a mnoha současných politiků. Tak si to přeberte.

Jiří Drahoš

Dalo by se říci, že muslimský nájezd pod různými obvyklými záminkami všech příznivců islamizace Evropy a snad i celé zeměkoule buď pasivně přijímá, anebo humanisticky omlouvá. Nepřímo tak nadřazuje tzv. nová lidská práva, protlačovaná dnešním promuslimským vedením OSN, nad občanská práva svých vlastních občanů, o jejichž ústavně nejvyšší politickou pozici se uchází. Prokazuje to mnohými vyjádřeními v průběhu celé své volební kampaně. Četl či slyšel jsem už slušné množství jeho výroků, ale zajímavé je, že se nikdy nedotkl otázky penězovodů a korupce.

Zvláštní kapitolou jeho minulosti je prohlášení„Vědci proti strachu a lhostejnosti“, které jako předseda České akademie věd v roce 2015 navrhl vědecké obci k podpisu a sám podepsal mezi prvními. Kdo by si pak troufl odporovat šéfovi svého cechu, že ano. Hned by nejspíš utrpěl příděl peněz na jeho vlastní výzkum. Výzva měla pomoci snížit odpor české veřejnosti a zajistit hladké přijetí očekávané velké imigrační vlny, k níž právě toho roku v létě také došlo. Jenže období soucitu a vstřícného vítání skončilo, když nám nešťastní „uprchlíci“ začali v Evropě ukazovat, co jsou doopravdy zač. Jen mizivé procento z nich pracuje. To, že je ostatní obyvatelé šatí, ubytovávají a živí lépe než své vlastní důchodce, považují nejen za samozřejmé, ale ještě drze zvyšují požadavky. Ve velké většině ignorují evropský právní systém. Nu, a po vlně masivního nájezdu následuje vlna terorismu, abychom si uvědomili, kdo tady bude v budoucnosti pánem.

V Drahošově kariérní minulosti je ještě jedno pozoruhodné místo. Někteří významní vědci, u kterých není pražádný důvod se domnívat, že by to snad nebyli slušní lidé, podpořili Drahošovu kampaň tím, že připomněli jeho lví podíl na zachování velikosti státní podpory vědy ze státního rozpočtu. Ono to celé bylo trochu jinak. Václavu Klausovi se nelíbilo, že Drahoš věnoval neúměrnou část ze státních peněz na nový výzkum tzv. zelených teorií, zejména té nejspornější o globálním oteplování, jejímž základním cílem je účelově posloužit především globalizátorům. Pohrozil mu proto snížením rozpočtové částky. Možná si ještě vzpomenete, jaký povyk tehdy levicově orientovaní vědci a jejich političtí spojenci spustili. V době onoho sporu se nám coby vedlejší produkt z ničeho nic narodil také pojem „ekoterorismus“. Nevím přesně, k jakému kompromisu tehdy došlo, ale pravdou je, že část státního rozpočtu určená vědě se nakonec řádově neměnila.

Závěrem musím dodat, že Jiřího Drahoše prezentují jeho navrhovatelé jako představitele jakéhosi politického středu. On sám přichází do politiky„odnikud“, podobně jako Emmanuel Macron nebo Barack Obama. Proto se zdál protizemanovskému klubu, podobně jako většina ostatních protikandidátů Miloše Zemana, pro tuto roli vhodný. Tohle je staronový způsob, jak z neznámého anebo málo známého nepolitika udělat obratem ruky dokonce politického vůdce. Je to metoda volebního boje, která jim už v několika posledních prezidentských volbách vyšla, vzpomeňme jen na Francii nebo Rakousko.

Jiří Drahoš není žádným zástupcem nějakého kýženého „rozumného“, a tudíž i poddajného politického středu. Je oddaným a poslušným kandidátem internacionály „levicových liberálů“. A nezáleží na tom, zda se tito soudruzi scházejí v Bruselu, Berlíně, Paříži nebo nějaké pražské kavárničce.