Urputnost proměnila nejasný volební výsledek v povolební pat. Pat je dán tím, že nově zvolená sněmovny není schopna ani zvolit svého předsedu a tím zahájit svoji normální práci, o nějaké vládě ani nemluvě. Tři parlamentní strany se spolu domluvily na koalici, tuto domluvu zveřejnily a regulérně disponují stovkou hlasů, přesnou polovinou sněmovny. Obě zbývající parlamentní strany mají sedmdesát čtyři, respektive dvacet šest mandátů, žádnou koalici oficiálně neuzavřely a chovají se také jako jeden blok o rovné stovce hlasů. Pokud nějaký přeběhlík nevychýlí misky vah anebo nedojde k dohodě mezi oběma bloky, pat trvá. Řešením neřešitelného je skrečovat mrtvý závod a rozdat karty znovu novými volbami.

Neřešitelnost situace je také dána tím, že oba bloky považují za konečný cíl svého snažení obsadit post premiéra a sestavit vládu a nejsou připraveny ani ochotny dobrovolně ustoupit do opozice. Smutné je, kolik jalových procedur je podle české ústavy nutných k tomu, aby se nové volby mohly uskutečnit.

Lze konstatovat, že taktické cíle podepsané koalice i nepodepsaného ideového souručenství ČSSD – KSČM jsou shodné, shodná je i síla mandátu, který mají k dispozici. Prostou parlamentní aritmetikou nelze dospět k řešení. Chování obou bloků navzájem je rovněž identické – znemožňují tomu druhému konat.

Aby jeden z bloků dostal přednost, musela by druhá strana uznat argumentaci strany druhé.

Trojkoalice argumentuje tím, že jejím základem je ODS, oficiální vítěz voleb, že bez ní není možno většinovou vládu sestavit a že reprezentuje vyšší počet voličů než ČSSD s KSČM dohromady. Na její straně je nepochybně také tradice. Až doposud se žádná politická strana ani nepokusila dát dohromady vládní většinu v parlamentu spolu s komunisty.

Argumentem Jiřího Paroubka je, že i on reprezentuje stovku poslanců, že i stovka složená z komunistů má stejnou hlasovací váhu jako stovka nekomunistů, a tedy i on má stejné právo jako trojkoalice pokusit se o sestavení vlády. Tímto tvrzením legitimizuje všechny své pokusy vynutit si volbu svého Zaorálka předsedou sněmovny.

Pokud nedojde k gentlemanskému uznání morálního nároku protistrany, musejí být tyto postoje předloženy voličům k novému rozhodnutí.

Osobním názorem autora je, že vláda za tiché nebo otevřené účasti jakékoli extrémistické strany, tedy i komunistů, je pro jakoukoli zemi velmi výrazným ohrožením, Česko nevyjímaje. Mým osobním názorem je také, že Jiří Paroubek svými kroky změnil ve velmi krátké době ČSSD ve stranu vůdcovského typu, vnitřně nedemokratickou, a tím prokázal svoji neúctu k demokracii jako principu, na kterém stojí naše civilizace. Z tohoto důvodu nepovažuji za žádoucí ani to, aby se na vládě nadále podílela ČSSD, nejméně do doby, než dokáže obnovit demokratickou praxi alespoň na vlastním dvorku.

Strategie, kterou Jiří Paroubek zvolil pro povolební vyjednávání, je velmi jednoduchá. V tuto chvíli je jeho cílem obsadit post předsedy sněmovny svým vlastním člověkem a získat tak třetí, rozhodující pokus o sestavení vlády pro sebe. V takovém případě by neměl problém vyautovat první dva pokusy uskutečněné na jmenování presidenta a současně s vědomím svojí zaručené šance zahájit kampaň přesvědčování, vydírání a úplatků s cílem zajistit přeběhlíka z trojkoalice. Pokud by se mu toto nepodařilo, stále by v jeho rukách zůstala jím jmenovaná vláda, fakticky kontinuální s vládou ČSSD od roku 1998, která by vládla nejméně do jara, spíše do léta roku 2007. Za tu dobu by měl dostatek času na utlumení skandálů, které dnes ČSSD velmi těžce ohrožují. Ke Kubiceho zprávě, skandálnímu zneužívání policie k politickým cílům, Kadlecově aféře, aféře Unipetrol, aféře Kakaový Bob, aféře Biolíh, aféře ČLK a dalším nyní přibyla rozsáhlá korupce v ČKA. V jeho rukou by také zůstala šance fabrikovat obvinění proti opozici, možná lépe, než se to dařilo v Kořistkově aféře.

K dosažení toho všeho používá jediný taktický prvek – trucuje. Pevně hlídá svoji rudou stovku, včetně toho, že povoluje a zakazuje vlastním poslancům hlasovat v parlamentu. Ještě chybí, aby zavedl povinnost odevzdávat většinu poslaneckých prebend na svůj osobní účet a překonal by i legendárního Miroslava Sládka. Není ochoten vyslovit jasné podmínky, za kterých je ochoten s vládou trojkoalice kooperovat a jakoukoliv nabídku protistrany šmahem odmítá.

V takovém případě je ovšem úkol protistrany obtížný, až nemožný. Zglajchšaltovaní poslanci ČSSD znemožňují individuální přístup spojený s přesvědčováním a uplácením, před poslanci ČSSD je stále pozitivní východisko ve vítězném třetím, rozhodujícím kole. Přesto musí ODS projevovat aktivitu. K tomu se jí v zásadě nabízejí dvě metody.

První metoda spočívá v tom ztrapňovat se stále vstřícnějšími a podrobnějšími návrhy z vlastní dílny, na kterých může Paroubek hledat hnidy a odmítat je a vracet k dopracování. V takovém případě by ČSSD snadno přišla s nekonečnou sérií nutných, ale nikoli dostatečných podmínek, které by sledovaly cíl rozdělit koalici a vytvořit podmínky pro jednání mezi komunistickým blokem a separátně zelenými a případně i lidovci o společné účasti na vládě, v krajním případě na společné likvidaci menšinové vlády ODS. Jiný důvod k preferování menšinové vlády ODS na úkor trojkoalice Paroubek nemá. Obě menší strany jsou svým politickým profilem k ČSSD podstatně blíže než ODS, to by měla vědět například i televizní politoložka Dvořáková.

Druhou metodou je pokusit se Paroubka přimět, aby sám stanovil meze, kam je ochoten ustoupit. Tuto metodu použila koalice v uplynulých dvou týdnech. Nejdříve socialistům naznačila ochotu zvolit Zaorálka předsedou sněmovny za cenu minimálních ústupků, spíše formální dohody. Tento pokus byl úspěšný, dostala ČSSD do situace, za které nemohla jednání odmítnout. V těchto jednáních pak použila deklarované povolební cíle ČSSD jako základ návrhu vládního prohlášení. Když ČSSD sama prohlásila vlastní programový dokument za nedostatečný, požádala ji, aby sama ČSSD stanovila zpřesňující mantinely.

Paroubek se postupně ocital ve velmi nepříjemných situacích, kdy nutně ztrácel politické body. Byly jimi hlavně obě volby předsedy sněmovny. Především možnost sólové Zaorálkovy kandidatury dne 21. července mu dávala šanci otestovat pevnost vlastní rudé stovky a v případě tajného příznivce v řadách trojkoalice rozhodnout celou tahanici skvělým vítězstvím. K tomu se neodhodlal a ukázal, že si sám vůbec není jistý nekontrolovaným hlasováním vlastních lidí. Na poslední chvíli Zaorálkovu kandidaturu stáhl. Že se k prověrce skutečné síly obou seskupení neodhodlal ani 28. července, už nepřekvapuje. V takovém případě by zvolení Jana Kasala bylo krachem celého projektu a mohlo by být i začátkem Paroubkova rychlého konce.

Na závěr celého vystoupení se pokusil s pošramocenou důstojností vrátit do výchozí pozice a svoje další trucování zdůvodnil tím, že trojkoalice odmítla jeho požadavek na použití metody jedna.

Poslední události ukázaly, že Paroubkovi se podařilo udržet alianci s komunisty. Snaha o separátní jednání mezi koalicí a komunisty nevedla k dohodě, buď byly požadavky KSČM příliš vysoké, nebo Paroubek zvýšil vlastní sliby. Třetí možností je, že komunistům tento stav vyhovuje a s vlastní politikou čekají na ještě výraznější oslabení Paroubka. Předčasné volby pro ně mají smysl tehdy, pokud se jim podaří přetáhnout zpět voliče, které jim Paroubek v červnu ukradl.

Události ukázaly ovšem také skutečnost, že Paroubek se přímé konfrontace bojí a snaží se situaci spíše vysedět, než rozhodnout jakýmkoliv aktivním přístupem k problému. Objektivní zájem země na co nejrychlejším vyřešení celé situace jej nezajímá, ovšem považuje jej za využitelnou slabost protistrany.

Pokud chce Topolánek nadále zkoušet hledat skulinku v Paroubkově krunýři, může se pokusit o separátní dohodu ODS – ČSSD směřující k menšinové vládě tolerované socialisty. Tato taktika je velmi riskantní a hrozí ztrátou podpory obou menších koaličních partnerů a rozšířením Paroubkova pole pro dohody opozice vůči vládní straně. Věc má smysl tehdy, pokud se Topolánkovi podaří nalézt dostatek pozic v parlamentu a nižších politicky obsazovaných funkcích na ministerstvech, aby uspokojil uměním možného ambice lidovců i zelených. Možným trikem je také výměna některých ministrů ODS za ministry koaliční, dokud žije premiér, vláda trvá. Nebezpečí takové šarády nespočívá v řevu doběhnutého Paroubka, ale ve vnímání veřejností.

Ze všeho nejvíc se dá ovšem předpokládat, že takový pokus skončí na požadavcích ČSSD na zachování pozic kádrů, kterými za osm let naplnila všechny ty baráky kolem Vltavy. V takovém případě jen na Topolánkově obratnosti a koordinaci postupu s lidovci a zelenými bude záležet, jestli neskončí jako podrazák (na svoje partnery i voliče), který pokusem o novou oposmlouvu vůbec nic nezískal, kromě ostudy. Znovu opakuji, ve strategii ČSSD není nic o tom, pustit Topolánka do Strakovky. V takovém případě by nemuseli blokovat ustavení sněmovny, ale použít mnohem jemnější metodu využívání rozporů v koalici k vlastnímu prospěchu. To je odzkoušené už od Klausovy vlády z roku 1996, nemusí se nic vymýšlet.

Mirek Topolánek naprostou většinu možných postupů, ve kterých by nebyl za blbce, využil. Je možné, že má v rukávu ještě nějakou taktickou variantu, kterou znovu může Jiřího Paroubka na chvíli vytáhnout z ulity, aby ten se pak do ní s dalším šrámem spěšně vracel. Reálnou sílu prosadit svoje představy v jakékoli podobě ovšem nemá.

Je evidentní, že v této chvíli opět roste role presidenta na politické scéně. On si ze svojí pozice totiž může a dokonce musí dovolit postupy, které jsou pro lídry politických stran nedostupné. V zásadě jde o to, aby v takovéto situaci nalezl postup, který by buďto sněmovnu odblokoval, anebo vedl k předčasným volbám v co nejkratším termínu.

Klíčovou možností je navrhnout ústavnímu soudu takový výklad § 35 Ústavy, aby bylo možno rozpustit sněmovnu po čtvrtroce neúspěšného konání ustavující schůze. Nejasnost Ústavy by byla řešena soudním precedentem a pokud by takový precedentní rozsudek padl, získal by Václav Klaus do ruky poměrně silný nástroj. Vztahy mezi presidentem a ÚS nejsou v rámci případu Brožová sice právě idylické, ale takové rozhodnutí směřuje k posílení role ÚS v politickém systému země a v tom může spočívat společný zájem soudu i prezidenta na rozsudku.

Druhou možností, která může probíhat nezávisle na této iniciativě, je pověření Jiřího Paroubka vedením jednání o sestavení vlády. President při tom může navrhnout toto pověření výměnou za souhlas ČSSD s volbou poslance delegovaného trojkoalicí do čela sněmovny, tedy šlo by o obrácený gard proti současné situaci. Zda by to byl Kasal, Němcová nebo někdo úplně jiný, nevím, záleželo by na dohodě tří stran,nikoli názoru prezidenta. Protože většina toho, co mohlo býti vysloveno a projednáno, již bylo mnohokrát omleto, může být lhůta daná Paroubkovi poměrně krátká. Levý blok by se tak dostal do pasti, kterou nachystal pro tříkolku.

Pokud Paroubek nemá tajného ctitele mezi poslanci tří demokratických stran, neochota riskovat hlasování o Zaorálkovi svědčí o tom, že minimálně o žádném neví, stály by před ním dvě nezáviděníhodné varianty. Tou první by bylo marné hledání v trojkoalici, tou druhou otevřené odmítnutí presidentovy nabídky a trvání na vlastní taktice - na oné třetí možnosti se všemi výhodami, které skýtá. Ve stylu volby předsedy sněmovny by byla výzva, že on to tedy vezme, ale jenom když mu president u Topolánka zajistí, aby jej v té funkci sněmovna schválila. Únikovou možností pro něj by pak nejspíše byl návrh na nahrazení současných stranických neodborníků údajně nestranickými odborníky, na které by pravděpodobně trojkoaliční strany neparticipovaly. Národu by mohla být nabídnuta sestava od obecně přijatelného exministra Moose po osobnosti typu Marie Benešové nebo Miroslava Kříženeckého.

Přibyla by tak další do série povolebních blamáží, které Jiřího Paroubka provázejí od voleb kdykoli, když se rozhodl nebo byl donucen něco dělat.

Zatímco je relativně jednoduché hodnotit věci minulé, pokud se člověk dostatečně zamyslí nad vztahy, motivy a možnými důsledky, je velmi obtížné predikovat jednání a úsudek presidenta, který se zatím do situace nevkládal a postupoval velmi standardním způsobem. Spíše očekávám, že mne Václav Klaus překvapí využitím nějaké možnosti, kterou jsem přehlédl. Držím mu palce, aby byla racionálnější a lepší než to, co vidím já.

Osobně se domnívám, že v této situaci by bylo správné a spravedlivé, aby Jiří Paroubek šanci na to vést povolební vyjednávání dostal. Pokud je moje hodnocení správné, znamenalo by to další ránu jeho uměle budovanému a okázale prezentovanému sebevědomí, které se on tolik bojí podrobit zkoušce neúspěchu.

Pokud je moje hodnocení nesprávným, alespoň by se věci posunuly dále. Pokud je ve sněmovně sedmdesátý pátý poslanec ČSSD, stejně se časem projeví a Paroubek svoji přetahovanou vyhraje.Jestli to má být, ať je to hned.