25.4.2024 | Svátek má Marek


POLITIKA: Neviditelný Senát

18.10.2010

K účasti v senátních volbách existuje dost dobrých důvodů. Voliči to ignorují

V právě vrcholící kampani nešlo komunální volby přehlédnout. Plakátových lidí nesmiřitelně odhodlaných bojovat s korupcí, proti betonu a feťákům, za zeleň, bazény a dětské prolézačky se objevilo tolik, až si člověk mohl provinile povzdechnout, zdali si vůbec zaslouží tolik dobra, jež se na něj najednou vyvalilo ze všech stran jako hejna kobylek. Narazit na inzerci kandidátů a kandidátek ucházejících se o křeslo v Senátu dalo přece jen už trochu práci.

Senátní volby se odehrávají vyloženě ve stínu voleb komunálních, a zatímco v prvním kole, konaném souběžně s výběrem těch nejlepších mužů a žen na radnici, dosáhne volební účast stejné hladiny jako v obecním hlasování, druhé patrně opět proběhne skoro s (dobrovolným) vyloučením veřejnosti.

Pro politické strany je jednoznačně atraktivnější boj o radnice, neboť skýtá tučné zisky, byť často na hranici zákona či přímo za ní. Slibovat navýšení koncentrace dětských prolézaček v obvodu o 100 procent uchazeč o křeslo senátora nemůže, stejně ale většina z kandidátů často slibuje něco, k čemu nebude mít v případě zvolení žádnou kompetenci. A většině lidí je to stejně jedno.

Co obývákovému nebožákovi nedojde Pravomoci druhé komory rozhodně nevýznamné nejsou, k její smůle jde však o věci, jimž „běžný občan“ nepřikládá váhu. Anebo ano, ale až když je pozdě. Pěkně to lze ilustrovat na prezidentské volbě. Když jednou za pět let tahle velká mela propukne, „běžný občan“ nadává v obýváku u televize: „Zase nás ti politici doběhli! Můžeme tak jednou za čtyři roky k volbám, ale jinak do ničeho nesmíme mluvit.“ A přichomýtneli se zrovna do obýváku průzkumník veřejného mínění, rozezlený občan mu na otázku, je-li pro přímou volbu hlavy státu, samozřejmě odpoví: „rozhodně ano“. Obývákovému nebožákovi nedojde, že o složení volitelského sboru rozhoduje (či může rozhodnout) on a jemu podobní ve volbách. Jednou za čtyři roky ve sněmovních, jednou za šest let v senátních.

Volit senátora je tedy poměrně velká vzácnost, které si však lid této země neváží. Vůbec neví, že nynější obměna třetiny Senátu znamená teoreticky předposlední, reálně však poslední příležitost, jak pozměnit volitelský sbor, jenž bude v roce 2013 vybírat nového prezidenta. Reálně poslední z toho důvodu, že na území volebních obvodů, kde se konají senátní volby letos, za dva roky, kdy dojde k další obměně třetiny Senátu, nebudou. „Blbost, nového prezidenta už budeme vybírat my, v přímé volbě,“ namítne občan. To ale vůbec není jisté. Jde o slib stávající koalice, která v tuto chvíli nedisponuje ústavní většinou, a nemůže tedy sama přímou volbu prezidenta prosadit. A změna ústavy vyžaduje souhlas i v Senátu.

A kdoví, třeba dojde k předčasným volbám, čili nastane ještě příležitost, jak zamíchat „prezidentskými kartami“ – mohla by zaznít další námitka. Ano, třeba budou, pokud je však opět nezruší Ústavní soud. A ústavní soudce navrhuje prezident a schvaluje je Senát. A byť se nyní zdá, že stávající vládní koalice každé senátní veto hravě přebije, zítra se koaliční soudržnost může rozplynout jako pára nad hrncem.

Dobrých důvodů k účasti v senátních volbách tedy existuje docela dost. Bohužel znalost ústavy a základních pravomocí jednotlivých institucí je u nás (i jinde) dost mizerná. Přitom nejde o nic složitého, pravidla silničního provozu jsou intelektuálně náročnější četba než ústava. Ale zatímco řidičák má skoro každý, k senátním volbám nechodí (ani nejezdí) skoro nikdo.

Nutno však uznat, že to není zrovna sjízdný okruh. Dvoukolový většinový systém, kdy do druhého kola postupují pouze dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního, je pro daný účel vyloženě nešťastný a nikde ve světě se, až na pár výjimek, pro volby do zastupitelského sboru nepoužívá. I proto bývá ve druhém kole volební účast zpravidla mizivá – voliči neúspěšných kandidátů z prvního kola zůstanou doma, neboť nemají koho volit, a vybírat „menší zlo“ do méně významné parlamentní komory se jim prostě nechce.

Politické kutilství Česká ústava předepisuje pro obě komory odlišné volební principy: zásady poměrného zastoupení pro volby do Poslanecké sněmovny, zásady většinového systému pro volby do Senátu. S cílem, aby se komory lišily svým složením a Senát (jako za první republiky) pouze nekopíroval sněmovnu. Myšlenka je to sice chvályhodná, ale chtělo by ji postavit z hlavy na nohy neboli principy prohodit. Do sněmovny volit spíše většinově (což by posilovalo vládní stabilitu), do horní komory spíše poměrně (anebo nějakým mixem volebních způsobů), neboť by se tak snáze dosáhlo zastoupení i méně početných politických a názorových proudů, a Senát by tak mohl lépe plnit roli „reflexní komory“ vůči legislativní produkci Poslanecké sněmovny.

Ovšem takováto „velká operace“ se bez změny ústavy neobejde. Od české politické scény, jejíž aktuální horizonty končí u nejbližší dětské prolézačky, ale rozhodně nemůžeme v tomto ohledu čekat zázraky, spíše nezodpovědné kutilství.

LN, 14.10.2010

Autor je politolog