Není koho volit, jsou to všichni stejný hajzlové a kradou. Všichni do jednoho. Do této zkratky lze shrnout postoj voličů poslední dobou obecně a při obecních a senátních volbách zejména. Z hospod nižších cenových skupin se tento názor, kde byl ostatně běžný odjakživa, rozšířil i do lepších podniků a salonů a stal se zřejmě názorem ve společnosti většinovým. Pokusím se s takovýmto názorem, respektive postojem, polemizovat. Proč? Protože vím, že všichni naši volení zástupci stejní nejsou a někteří z nich – překvapivě je jich pořád docela dost - nekradou. A že jsou ve vrcholné politice i slušní lidé, v obecném smyslu tohoto slova, i když je to velmi, velmi těžké. Že tam nikdo takový není a stejně každý krade, jen méně nebo více (replika opět pochycená v hospodě)? Hm. Jsou tam.

Ale popořadě - zkusil se někdo zamyslet nad tím, jaké to je být slušným poslancem nebo senátorem nebo obecně politikem ve vyšší funkci a být čestný? Takový člověk musí mít nervy jako provazy. Protože pohromy se na něj valí doslova zprava zleva. Prvním a největším nepřítelem jsou samozřejmě kolegové politici. Nejvíce ti zkorumpovaní, jak výše řečeno, zprava zleva. Pak ti nezkorumpovaní, ale vedení některou šílenou ideou, ať již starou známou komunistickou nebo nějakou novou. Pak jsou tam ti sice nezkorumpovaní a docela obyčejně hloupí. Nevím jak kdo, ale já bych čestným politikem dnes být nechtěl. Nedokázal bych žít a pracovat s těmi, kdo byli členy gripenovské koalice, pandurovské koalice (té první, té strašnější), kdo podporovali Jardu Miliardu a jeho zchromení ČSA, s těmi, co zorganizovali a odhlasovali prodej IPB, dosud největší jednotlivý malér české politiky (pro připomenutí – stálo nás to cokoliv mezi 90 až 130 miliardami korun v cenách před deseti lety), s těmi kdo "dělali" Kapsch, Opencard, Izip, Casy a další podobné.

K tomu bych si asi nenechal líbit útoky aktivistických novinářů – kdy je vcelku snadné identifikovat, v čích službách jsou. Novinář ve vztahu k politice je v dnešním pojetí obecně člověk s velkými pravomocemi a totálně bez zodpovědnosti. Rozhodne-li se pro peníze či z ideologických důvodů propagovat či potlačovat některého politika či stranu, může se mýlit, jak chce, a nic se mu nestane, ač může být zcela a opakovaně mimochodný. Nádhernou ukázkou je doba před zhruba deseti lety, kdy podle průzkumu mezi (pravda, pražskými) novináři měla tehdejší Unie svobody něco přes 90 % podpory. Ve volbách – jediných, ve kterých tato strana uspěla - získala něco přes 6 %, aby pak měsíc po druhých, totálně prohraných volbách její ministr obrany v demisi podepsal smlouvu na Pandury (tu první, strašnější).

Ještě větší nápor na nervy by pro mě byl souboj s onou slavnou kulturněmediální frontou, jak samy sebe nazývají některé samozvané české elity s privilegovaným přístupem do médií. S nimi do hry vstupuje arogance a podpora těch nejšílenějších ideologií, opět spojených s nulovou zodpovědností. Kdo z nich si vzpomene, že podporovali například vznik těch tak zvrácených polí solárních elektráren, nesmyslně absurdní boj proti CO2, proti výrobě potravin a průmyslu a dopravě obecně? Kde je jejich zodpovědnost, když v Praze podporovali - ať už přímo či zprostředkovaně - úhonného komunistu proti zcela bezúhonnému kandidátovi demokratické strany? Budou se cítit odpovědni za následky své podpory jurodivým multimilionářům s gestapáckými metodami řízení společnosti v rámci boje proti korupci?

S tím souvisí smutná pravda, že boj proti korupci není náš největší problém. Je těžké vysvětlit voličům - důchodcům, že na důchody bude méně a méně nikoliv kvůli korupci, ta při vší úctě představuje zlomek problému, ale kvůli stále rostoucímu zadlužení, stále menší podpoře té části společnosti, která daně platí, oproti té, která je spotřebovává, a zejména kvůli tomu, že máme méně a méně dětí (což, mimochodem, opravdu není vina zkorumpovaných politiků).

A pak jsou tu, až na prvním místě, voliči. Je dobré vědět, že velká část voličů není proti korupci, naopak ji podporuje. Že v průzkumech a anketách jsou všichni proti korupci, a proto podporují boj proti korupci? Že by ve vedení naší společnosti měli rádi dobré a zodpovědné hospodáře? Chyba, chyba. Každý nákupčí v obchodním řetězci ví, že zákazníci v anketách preferují kvalitu před cenou, ale při nákupu preferují už pouze cenu. Každý student ekonomie ví, že většina lidí preferuje okamžité výhody nad dlouhodobějšími, jen menšina se řídí dlouhodobými cíli. Výsledky krajských voleb ve Středočeském kraji to jasně potvrzují – vyhráli korupčníci. Tedy strany (ČSSD a KSČM), které zde čtyři roky vytvářely, případně tolerovaly "rathsystém", propracovaný "soubor opatření" pro získávání výpalného od stavebních firem. Logikou voličů, tedy těch, co šli k volbám, bylo "ať kradou, hlavně když mi dají zbytky od stolu". Ti zbylí, co nepřišli, pak byli příliš sexy na to, aby volili ty nezkorumpované – a zrovna ve Středočeském kraji takoví k dispozici byli. A to je ten největší problém.

Protože nezkorumpovaný a mravně čistý politik, který bojuje proti všem protivenstvím, by měl mít podporu voličů. Ale tu má stále menší a menší. Někdy od začátku nultých let se zesiluje negativní spirála: voliči volili více podle stranického klíče a méně řešili jednotlivé osoby nebo týmy, na stranických sekretariátech si této snížené poptávky po čestnosti a poctivosti všimli a na kandidátky se dostávali více lidé schopní nabídnout svému okolí různé šábovačky a vůbec tak nějak jít tomu štěstíčku naproti, protože být čestný už neznamenalo mít větší pravděpodobnost být zvolen, naopak to začalo být, ve smyslu zvýšení této pravděpodobnosti, dost jedno. A co hůře, starat se o opravdu závažné problémy naší společnosti se naopak postupně začalo stávat přítěží. Naprosto krásná ukázka byly předminulé krajské volby. Krajští politici měli za to, že budou hodnoceni podle svých výsledků, podle míry zadlužení, podle realizovaných úspěšných projektů, tedy podle své práce; kraje se svými výsledky tehdy docela dost lišily. Pak přišla kampaň s třicetikorunovým poplatkem, který vůbec nebyl předmětem krajské politiky, a bylo. Řečeno hospodskou terminologií spolu se Švejkem, "vinnej nevinnej, ýbršvuňkem přes hubu" dostali všichni, co nebyli v protitřicetikorunovém dresu. Což, obávám se, by mne – být politikem se snahou být slušným - úplně a nenávratně zničilo.

Neschopnost nebo přesněji neochota voličů rozlišovat mezi, zjednodušeně řečeno, čestnými a nečestnými a stavění jedněch a druhých do stejné řady, tedy potvrzení názoru, že stejně všichni kradou, není dobrá. Tím, že nepřijdu k volbám, z principu věci nahrávám těm horším a dál roztáčím tu negativní spirálu. Historicky zřejmě nezbytnou součástí této spirály je snaha najít a zvolit nějaké nové spasitele, která se opakovaně nedaří a dařit nebude. Roztomilou českou specialitou v této marné snaze je to, že se u nás při hledání těchto lžimesiášů opakovaně sahá do oblasti cestovního ruchu. Pořád lepší než jako když tuhle u našich sousedů vyhrál nějaký Hitler, ten vzešel jako vítěz ze svobodných voleb na základě právě této mylné úvahy voličů tamtéž.

Přestože politici, i ti slušní, musí být tvrdí kluci a holky, to odpoutání volebních výsledků od odvedené práce má na ně devastující vliv – proč by si měli rvát žíly, když ti, kterým jsou loajální, na ně kašlou? A tak v politice a na kandidátkách postupně statisticky horších přibývá a lepších ubývá. Ale stále tam jsou. V hospodě se říká, že nejsou? A co třeba paní předsedkyně parlamentu, pan senátor ze severočeských Teplic, pan starosta Dolních Břežan u Prahy? Jsou tam, a čekají! Až si na ně voliči zase vzpomenou…