Láska k dětem, taková, která vzniká ve zcela normální rodině, je citové pouto na celý život. Udržuje společensky výhodné chování. Rodiče, pečující s láskou o své děti, se mohou spíše spolehnout na to, že se o ně děti ve stáří nepřestanou zajímat a naopak pomohou na oplátku jim. Současně je vztah k dětem na úrovni společenské vděčné politické téma. Ještě máme všichni v živé paměti šílení českého parlamentu těsně před volbami v roce 2006, kde se pod záminkou péče o děti narodily zákony, jejichž splnění vyžadovalo takové výdaje státní pokladny, že je bylo nutné po volbách výrazně upravit.

Nedosti na tom. Před blížícími se krajskými volbami se začíná opět roztáčet politicky nekorektní „pedofilní“ ruleta. ČSSD tak v Ústeckém kraji slibuje, že „vrátí přídavky na děti“ a „opět zavede bezplatnou předškolní výchovu“. Není rozhodně náhodou, že se tyto plakáty objevují jako první na severu Čech. Bývalý severočeský kraj byl za bolševiků sociální laboratoří KSČ. Národní hospodářství potřebovalo uhlí pro výrobu elektřiny a jeho spalováním v neodsířených elektrárnách vedlo k ekologické katastrofě Krušných hor a k prudkému poklesu věku dožití v postižených regionech. Místo investic do odsíření přišel bolševický režim s výplatou 2000 Kčs tzv. pohřebného pro obyvatele nejvýrazněji postižených severočeských pánevních oblastí. V duchu této bolševické sociální politiky proto současná levice, ať socialistická či komunistická, opět lákají své potenciální voliče na lep své „sociální politiky“.

Přídavky na děti, které jsou dnes vázány na určitou výši platu či mzdy, jsou typicky socialistickou pozůstalostí. Paradoxně se příjemce přídavků brání zvýšení platu o stovku, protože by přišel o přídavky za tisícovku. Jediné racionální řešení spočívá samozřejmě v likvidaci tohoto druhu sociálních úplatků. Každý člověk si velikost své vlastní rodiny musí řídit svou vlastní vůlí a dohodou s partnerem či partnerkou. Rozhodně by v rozhodování o velikosti rodiny neměly hrát ústřední roli spekulace o tom, kolik že přídavků na děti budu dostávat.

Společenským zájmem by pak jednoznačně mělo být vychovat mladou generaci k práci, k umění vydělávat peníze ať vlastním podnikáním či dosažením co nejlepší vzdělanostní úrovně. Veškeré tzv. sociální dávky vázané na určitou výši mzdy či platu jsou demotivujícím, vazalským pozůstatkem z dob reálného socialismu. Pokud se vyskytují na západ od našich hranic, jsou opět důsledkem vlády levicových sociálních inženýrů a zvyklostí, nikoli nutností.

To, co bychom v politice ve vztahu k dětem a potomkům obecně měli ctít, je především zájem předat jim prosperující, málo či vůbec nezadluženou ekonomiku. To je jediná korektní politika ve vztahu k budoucnosti. Osobně se mi velmi příčí i zneužívání dětí v reklamě na různé výrobky. Politicky motivované zneužívání dětí mi ale přijde ještě mnohem odpornější. A proto stále opakuji tezi o tom, že volby nejsou nic jiného než testem obyčejné či sociální inteligence.