29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Několikero podotknutí ke sporu levice s pravicí

21.12.2017

Pozoruji, jak se ze slov pravice, pravicový, pravičák stává nadávka. Štve mě to, protože jsem sám spíš – ne úplně - pravicového smýšlení: co já mám, proboha, společného s nějakými holými lebkami, co někudy táhnou vyřvávajíce tupohlavá hesla? Noviny pak píší, že ty kravály zpunktovala extrémní pravice… co by se mě týkalo, spíš bych mluvil o extrémních pitomcích. I jinak se projevuje snaha odšoupnout do pravého kouta všechno, co kde zapáchá násilnictvím či autokratickými tendencemi Názorný příklad toho skýtá jistá notoricky známá figura s kartáčkovitým knírem po nosem: ptejte se koho chcete, každý označí Adolfa Hitlera a celé jeho hnutí za ukázku krajního pravičáctví. Nuže, dáme-li si tu práci a rozložíme název řečeného hnutí NSDAP na prvočinitele, vyjde nám National Sozialstische Deutsche Arbeiterpartei, po česku Nacionálně socialistická německá dělnická strana. Socialistická! Dělnická! Dva posvátné pojmy v názvu toho spolku hrdlořezů… nene. I byl soudruh Hitler ruče přeřazen na pravý okraj politického spektra a podezřelé slovo nacismus nahraženo neškodnějším fašismus. Což je všechno jednak trapné, jednak nepoctivé na hranici podfuku; i zanechme kejklů a povězme si přesněji, co obsahuje pojem pravicovosti, a ovšem i jeho protikladu, levicovosti.

Jakáž pomoc, není už politický zápas, čím ještě ne tak příliš dávno býval, ani politická scéna tak ostře rozdělená – zde levice, tam pravice, zde třídní boj a znárodňování, tam hodnoty měšťanské společnosti a nedotknutelnost soukromého majetku. Otřes roku devětaosmdesátého přivodil zánik sovětského imperia, také ale vymetl z demokracie, co bylo nejpodstatnější: konkurenci idejí. Jakápak konkurence, když z celé nabídky zleva doprava zůstal navzdory všem svým dosyta známým nedostatkům politický systém jediný, parlamentní demokracie. Takzvaná levice s takzvanou pravicí spolu až na ty řeči nesoutěží, nýbrž stojí jednostejně nad týmž gordickým uzlem: jak aspoň snížit, když už ne odstranit děsivé zadlužení, co si počít s invazí nepřizpůsobivých migrantů, a takových věcí více. I mohlo by se zdát, že psaní úvah o levopravém dělení je vyvoláváním duchů zašlé minulosti, protože vývoj se vydal jinudy, těžko předpovědět kudy.

Přesto se k němu chci vrátit, jelikož politické systémy vznikají, dosahují svého vrcholu a zase upadají, rozvrstvení mentalit, představ a priorit je však dlouhodobě konstantní. Zopakujme si tudíž, co už víme: jest levicovost dána touhou po životních jistotách, jejichž zárukou má být sociálně spravedlivý stát. Uskutečnění tohoto ideálu se ovšem neobejde bez mohutného zbytnění byrokracie; i bývá výsledkem určitá míra jistoty, avšak nevalné a kousek po kousku odbourávané, jak se ukazuje dno ve státní kase a nutnost zalepit aspoň největší rozpočtové díry. Princip pravicový vychází ze zásady zodpovědnosti jedince za vlastní existenci a role státu omezené na nejnutnější míru i za cenu určitého rizika; i pere se ďábel jistoty s čertem rizika, buď Mikuláš stát s nadílkou arciť hubenou, nebo vlastní přičinění s možností úspěchu ale také úpadku, vyber si každý to či ono dle svého vkusu.

Jsou však i jiná, do větší hloubky jdoucí měřítka. Bývá kladeno rovnítko mezi pravicovost a konservativismus; úplně přesné není, ale něco na něm je. Kdo zvažuje rizika samostatného rozhodování, bývá zdrženlivější s velkými seky, jiným slovem konservativnější. Zásady levicové, píšící slůvko zodpovědnost menšími literami, se naopak k sekům rozpřahují zlehka. Pravicový může – nebo také nemusí - být plukovnický puč; levicová bývá revoluce s popravčími zdmi, věšením zrádců a podobnými žerty, ospravedlňujíc je vizí lepší, spravedlivější atp. budoucnosti. Je nezbytnou přísadou levicové polévky notná dávka mesiansimu: víry, že kdesi je skryt generální návod, spásná idea, kterážto jedním vrzem změní svět k lepšímu, jen ji himlhergotsakra už jednou konečně objevit. Pravicová je zkušenost, skvělé zítřky vesměs nepotvrzující. Místo nich vychází ze skutečnosti jaká je, z přítomnosti s přesahem jak do budoucna, tak do minulosti, z přírodní a dějinné zákonitosti, z vývoje ubírajícího se od paleolitického sekeromlatu přes parostroj a telegraf až k počítačovým sítím a ještě dál, kam nedohlédneme.

Přes všechny hlubokomyslné řeči má spor levice s pravicí málo jiné podstaty než materiální. Nejde v něm o víc, než jak naložit s plody lidského snažení; hodnoty duchovní v tomto krámě na prodej nejsou, jakkoli se mnohdy inzerují. Extrémně pravicový recept je tento: co si svobodný občan svým důmyslem a pílí vydobyl (čeho nabyl občan pilný, pěje stará rakouská hymna), budiž mu až na nejnutnější odvod do daňové pokladnice ponecháno k volnému použití. Extrémní levice předkládá recept přesně opačný: všechno vyprodukované bohatství nechť je navršeno na společnou hromadu, z níž pak bude rozdělováno a přidělováno tak, aby nikdo ani netrpěl nouzi, ani se nekoupal v nezaslouženém přepychu. Obě krajní pozice mají své dobře viditelné háčky, takže se na ně staví leda dušičky nedozrálé, cítící potřebu se producírovat s něčím hodně radikálním. Soudnější lidé si vesměs vyberou postavení někde mezi středem a okrajem spektra, levým nebo pravým. Jelikož se priority životem a zkušenostmi měnívají, mění se i zmíněné postavení. To nebudiž pokládáno za bezzásadovost; kdo jakživ nepozměnil jednou pojatý názor, nikdy žádný neměl.

Pravicový recept má mnoho co nabídnout: vyšší míru svobody jednotlivce, volnost disponování vlastními prostředky, stát pak úsporný, s pravomocemi omezenými na řešení problémů přesahujících možnosti osobní či obecní iniciativy. Jeho společnost bývá občansky vyspělejší, a třebaže to leckdo nerad slyší, i solidárnější. Vyšší stupeň blahobytu je pak přirozeným součtem těchto aktiv. Jenže, kruť to jak kruť, je to společnost vymezující. I při nejlepší vůli zůstávají za jejím okrajem širší či užší vrstvy lidí z nejrůznějších důvodů neschopných vyhovět jejím nárokům: všelijak postižených, nenadaných, neprozíravých, i zase popletů a lajdáků, nebo prostě jen smůlou pronásledovaných. Z toho důvodu nelze žádnou společnost organizovat výhradně na pravicových zásadách, vždy je nutno do té polévky přidat něco levicových ingrediencí. Je otázkou a vlastně podstatou vší debaty, kolik jich má být.

Levicová polévečka je vařena z ledačehos, ale především z životní jistoty. Neboj se, občánku, ať tě potrefí cokoliv, tvůj stát se o tebe postará! To má hodně do sebe; kdo by si nepřál mít pod sebou pro všechny případy rozestřenou záchrannou síť, jelikož život je pes. Kdyby zachytávala skutečně jen ty, kdož toho mají nezbytně zapotřebí, bylo by všechno v pořádku. Jenže jsou tady zase všelijaká jenže. Běda i nejušlechtilejší myšlence, když se z ní stane živnost, politický kšeft, byrokratický šiml, výtah k moci! Má-li stát spravedlivě – jak jinak – přerozdělovat souhrn společenského produktu, neobejde se bez aparátu tomu účelu sloužícího. Jakýkoli aparát, byť i byl zřízen ku správě království nebeského, dělej co dělej časem kyne, bobtná, rozrůstá se, stává se svým vlastním účelem, objímá svými chapadly stále širší oblasti občanova života, až nezůstane ani nitka, o níž by rozhodoval vlastním uvážením. Že aparát stráví valný díl toho, co mělo být spravedlivě přerozděleno, netřeba ani uvádět. Proto je stát řízený levicovými zásadami navzdory obrovským příjmům z daní a odvodů permanentně bez peněz a se sklony ke korupci. Bývá to i stát velmi třídní: nikde pozorovatel neuzří společnost tak beznadějně rozdělenou na bohatce a nuzáky, pány a kmány jako v zemích, kde vládne socialistické rovnostářství. Rovněž stát utlačovatelský: moc, plynoucí z možnosti zásahu do každičkého rukou hnutí, dává vzniknout cynické, domýšlivé kastě politických machrů; z ukolébávajího pocitu zajištěnosti pak na druhé straně vyplývá otrocká mentalita poddaných vrstev, jejímiž příznaky jsou nezodpovědnost, bezmyšlenkovitost, nesolidárnost, vytrácí se vědomí souvislosti mezi prací a příjmem, i potřeba účasti na vlastním životě. O nevolníka se postará pán, třebaže bídně; nemá proč starat se o sebe sám a také mu to není nic platné. Proto je i nejsociálnější stát nakonec nucen přimíchat do své polévky něco pravicového, ledaže až pozdě a k velké nevůli poddaných, pociťujících náhlé vyrušení z příjemné nezodpovědnosti jako bezpráví.

Levicovost žije a padá s existencí majetkové nerovnosti. Není v tom žádnou výjimkou; je víc oborů lidského konání, které by zanikly dosáhnouce proklamovaného cíle. Kdyby byl nalezen elixír věčného zdraví, šli by žebrotou lékaři a apatykáři; kdyby dosáhl svého socialismus, kdyby zmizel rozdíl mezi bohatstvím a chudobou, zaniklo by i levičáctví. Nebylo by jej dál třeba, vyschla by půda, z níž vyrůstá. Přesto má v politickém mariáši horší karty pravicovost: neponechává mnoho příležitostí těm, kdož usilují o moc ovládnutím davů. Její zásady kážící nebořit co dobře slouží, nevymýšlet umělé světy, nechtít jimi nahradit přirozený vývoj tisíciletí, žít podle svých nejlepších schopností a svědomí, zodpovídat sám za sebe a neškodit jiným… to věru žádných komandantů nepotřebuje. Tam však, kde se plody občanova úsilí přerozdělují, z hromady na hromádku přesýpají, kde selhává jedna spasitelská vize za druhou a je třeba stále nových, tam se rozkládá požehnané pole každému, kdo rád za sebou vidí do jednotného stáda skomandovaný, dobře dojitelný dobyteček. Pohleďme kde dlí víra, že pokroku lidstva se nedosahuje tvůrčími činy svobodných lidí, nýbrž doporučeními politicko-sociáních teoretiků, a uzříme, odkud se blíží malér. Konservativismus může sejít z cest pravých. Levicové pokrokářství musí.

Vážený čtenář mi možná vyčte, že pojímám odvěký rozpor mezi levicovostí a pravicovostí nevyváženě; že se stavím na stranu pravice. Ochotně se vyznávám z toho hříchu. Dosti už dlouhý život mě protáhl leckterým protivenstvím; a jsou to protivenství, ne pohodlná, ničím nerušená existence, co dává vyrůst zkušenosti. Pakli koho přivedla k názoru levicovému, rád se jím dám poučit. Život a zkušenost, zdůrazňuji, nikoli přání a vize.

Hannover, 19. prosince 2017