Úspěšní byznysmeni politiku nespasí

Historie zná jen málo úspěšných podnikatelů, kteří za sebou nechali světlou stopu v politice. Oba světy vyžadují odlišné schopnosti.

Ať je Andrej Babiš, jaký chce, aspoň už něco dokázal. Po vydání článku o vstupu Agrofertu do politiky jsem tenhle argument zahlédl tolikrát, že si zaslouží nabořit.

Nemyslete si: vím, jaké to je bouchat čtyřiadvacítky, abyste si pak polomrtví z televize od poslance vyslechli, že v noci pracují jen kurvy a zloději. Taky se proto občas zasním, jak by bylo pěkné mít ve sněmovně i vládě někoho se šrámy ze života v podhradí. Nejlíp podnikatele, za kterým jsou výsledky…

Je ale dobré rozlišovat erotické sny od reality. Úspěch v byznysu ještě neznamená úspěch v čele vlády. Nezaručuje dokonce ani rozumné – na Finmagu rozuměj pravicové – postoje.

1. Možná se někomu povedlo zopakovat úspěch z byznysu v politice. Ale není to pravidlo.

Pro první ze tří argumentů nahlédneme do historie. Tu americkou předžvýkali tamní novináři před pár měsíci, když Baracka Obamu vyzval na souboj podnikatel a republikán Mitt Romney. Podle publicistů byli v privátní sféře před vládním angažmá nejúspěšnější Warren G. Harding, Herbert Hoover, Jimmy Carter a George H. W. Bush. Všichni v Bílém domě vydrželi jediné volební období. U posledních tří to nebylo kvůli drsným reformám gumujícím dílo profesionálních politiků. Naopak spíš kvůli neschopnosti nějak kloudně zareagovat na hospodářské problémy země. Demokrat Carter mimochodem patří k dlouhé řadě jmen vyvracejících víru populární mezi českými pravicovými omezenci, že "boháč přece z principu nebude levičák".

Zato američtí státníci, ke kterým se současní zastánci ekonomických svobod hlásí nejvíc, strávili v "korporátu" minimum času: herec Ronald Reagan byl "zástupce kulturní fronty" a nějakou dobu dokonce odborář, George Washington voják, Thomas Jefferson právník a diplomat.

Hurá přes oceán: Margaret Thatcherová a Winston Churchill prožili skoro celý život v politice a různých státních službách. Dle logiky "úspěchofilie" tak nemohli vědět, o čem je byznys – na rozdíl od Víta Bárty, Tomia Okamury nebo Aleše Řebíčka, kteří sice "něco dokázali" mimo politiku, v ní ale už jen pobavit.

Můžete v tom hledat účelový výběr figur i figurek, jenže "objektivní statistiku" nenabídnout nemůžu. Definovat hranici úspěchu v podnikání jde totiž těžko a v politice už vůbec ne. Nevzpomínám si zkrátka na jediného milionáře, který by zkušenosti z byznysu přivedl do politiky a jakýmkoliv způsobem se kladně zapsal do historie - samozřejmě s výjimkou Tomáše Bati, továrníka a starosty v jedné osobě. Čest jeho nepopiratelným úspěchům. Jen musím připomenout, že prvorepublikový Zlín zažíval absolutní moc štědrého, ale přísného feudála – o drsných podmínkách píše třeba Mariusz Szczygieł v Gottlandu. Pingpongové herny místo hospod, spaní s rukama na peřině… takhle si roztleskávači laissez faire představují spíš diktaturu zelené frakce maoistů.

2. Úspěch může být jen iluze.

Prozradím vám něco, kvůli čemu se někteří budou muset zbytek dne uklidňovat četbou Bohatého a chudého táty: úspěšní nemají žádné supertajné znalosti a schopnosti. Píle a odhodlání vás můžou vytáhnout z nuly k desítkám milionů. I na to ale budete potřebovat trochu štěstí, třeba aby nikdy neusnul kamioňák v protisměru. Výš už je to pak čirá loterie. Na každého Billa Gatese připadá zástup lidí, kteří dělali všechno úplně stejně jako on, ale teď ve středním managementu softwarové firmy stříhají metr do důchodu.

Úspěchofilové na to nad knížkami o životech svých miláčků rádi zapomínají. Podobně jako na skutečnost, že ne každý, kdo se jako úspěšný prezentuje, je úspěšný doopravdy. Vzpomeňte si na krachy samotného Roberta Kiyosakiho nebo na majitele cestovky Václava Fischera, kterého si v 90. letech pražští voliči nakrátko zamilovali jako symbol úspěchu. V senátu narazil, v podnikání pak bohužel taky.

V Česku abyste navíc špendlíčkem hrabali, pokud byste chtěli najít archetypálního podnikatele-hrdinu, co se "udělal sám". Andrej Babiš rozjel svou obchodnickou kariéru v osmdesátých letech jako zástupce státních podniků zahraničního obchodu. Pivovarník a neúspěšný kandidát na senátora Stanislav Bernard vyčerpal čtyři miliony z evropských dotací na vzdělávání svých zaměstnanců. Obojí je legální a v pořádku – jen se to úplně neslučuje s podnikatelským kýčem jak z dob osidlování Ameriky.

3. Stát prostě není firma. Není, není, není.

Neříkám, že by některým úředníkům neprospělo naučit se nazpaměť knížku Skvělé služby, nebo s ní rovnou dostat na holou při rituálním vyobcování do soukromého sektoru. Jenomže mezi fungování státu a korporátu je a vždy bude několik zásadních rozdílů.

Úspěšnou firmu si každý představí stejně: vydělává majitelům peníze. Z hodnoty akcií kdykoliv snadno zjistíte, která ze dvou firem je úspěšnější. Úspěšný stát si zato každý může představit úplně jinak. Pro někoho je důležité, že podporuje domácí ekonomiku. Pro jiného, že se lidem vůbec necpe do života. Každý navíc chápe domácí i cpát trochu jinak. Je to jako přijít na valnou hromadu akcionářů a od části slyšet, že nemáte nic dělat a všechno rozdat. Každé čtyři roky si navíc ti potřeštěnci odhlasují něco úplně jiného. Včil mudruj.

Firmy si mohou svobodně vybrat odvětví, trh, zaměstnance, konkurenci i zákazníky. Nespolehlivé lidi propustíte, remcající klienty opustíte. Státy trčí na stále stejném místě (až na Polsko). Česká vláda má pořád svých deset milionů klientů i akcionářů v jednom pytli. Ačkoliv Tomio Okamura navrhoval propuštění tří set tisíc Romů do jakéhosi odštěpeného Romistánu, s.r.o., svých lidí se nemůžete zbavit žádnou nekrvavou cestou. S jedinou blbou výjimkou, kterou Česko zažilo už několikrát: zbavte schopné lidi perspektivy a odejdou jinam.

Politika chce zkrátka jinou mentalitu než byznys. Nikdy v ní nemůže být jen po vašem, i kdybyste na sebe krásně chtěli vzít plnou odpovědnost. Vždycky vás bude víc lidí nenávidět než obdivovat. Nikdy nebudete mít vše hotovo. Což samozřejmě neznamená, že by se měli podnikatelé vyhýbat politice. Jen si od nich neslibujme zázraky.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce