Motto: Přestane-li většina žít, chápat svět v pojmech pravdy, morálky a odpovědnosti k všehomíru, ocitá se společenství na cestě ke zkáze. Přestávají platit staleté zkušenosti, lidé ztrácejí sluch, pravda i lež jsou jedním bezobsažným zvukem. Nakonec zůstává jen lomoz lži. Na povrch společnosti vyplavou nejhorší povahy a lidé zločinní.

Část třetí

Politická pluralita po sametové revoluci

Lidová strana

Většina členstva lidové strany byla těžce morálně poškozena čtyřicetiletou spoluprací a příživnictvím na zbytcích, které spadly ze stolu komunistů. Mnoho funkcionářů lidové strany bylo v té době řízeno Státní bezpečností. Josef Lux byl důstojným pokračovatelem Josefa Plojhara. Má hlavní podíl na kontinuitě struktur a způsobu hospodaření v českém zemědělství. Stejné platí o prosazení a zakonzervování neuvěřitelného profesního i ekonomického podvodu ve způsobu organizace hospodaření v českých lesích. Spolupracoval i v tom, že církev dostala v restitucích jen majetek, který svým poškozením a náklady na opravy a nutnou údržbu je pro církev spíše zátěží a činí církev závislou na státu. Církvi nebyl vrácen majetek, který by na údržbu majetku církevních staveb vydělal, tj. půda a lesy. Jako člen zemědělského výboru sněmovny jsem viděl Luxovo jednání zblízka osm let.

Vedení lidové strany po roce 1990 pracovalo proti zájmům společenské vrstvy, kterou v předkomunistické době v politice representovala strana monsignora Šrámka. Representace lidové strany po roce 1990 poškodila zájmy malého a středního stavu křesťansky orientovaných venkovských voličů. Postkomunistická lidová strana devadesátých let byla representantem zájmů venkovské socialistické nomenklatury. Hesla, že vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno, a protikomunistické pokřiky byly taktickou dýmovou clonou, která nebyla nikdy míněna vážně.

Občanská demokratická strana

Když se v zimě 1990 - 91 z Meziparlamentního klubu demokratické pravice vydělila jeho větší část a založila Občanskou demokratickou stranu, byli u jejího zakládání lidé, které vynesl entusiasmus převratu. Mnozí z nich chtěli skutečnou změnu. Na samém počátku byli do vedení ODS nasazeni Václav Klaus a Josef Zielienec. Od počátku měli své role a pracovali ve shodě.

Rozdělení státu umožnilo Václavu Klausovi odstranit z politické scény federální poslance, členy ODS, z nichž většina svými kvalitami převyšovala poslance českého parlamentu. Během několika dalších let byl z nové strany odstraněn zbytek těch, kteří se nechtěli přizpůsobit. Do popředí se prosadila „práčata“, která si připravovali od počátku v aparátu strany. Viděl jsem výrobu Langra, Zahradila, Kocourka, Nečase, Fajmona a dalších. Tak zvaný „Sarajevský puč“ byla sehraná politicko-zpravodajská hra, která posloužila k vnitřní očistě ODS. Vytvořila z ní pravicovou variantu dřívější strany předvoje proletariátu. Modernisovala ji v politického representanta „komunistických kapitalistů“. Měl jsem příležitost vidět tu hru i okolnosti, za kterých proběhla. Sarajevský „puč“ umožnil odstranit ze strany osobnosti, u kterých hrozilo riziko nedostatečné věrnosti a poslušnosti. Občanská demokratická strana se stala politickým representantem nové komunistické buržoasie. S pravicí, jak ji tradičně chápeme, nemá nic společného. Rolí ODS v dnešní „perestrojkové“ době je udržet stav legality majetků a postavení nové komunistické buržoasie. Bude bránit a blokovat obnovení právního stavu a bude při tom používat pravicovou rétoriku.

Občanská demokratická aliance

ODA byla stranou na vykonání počáteční špinavé práce. Byl jsem členem ODA od samého počátku. Vstoupil jsem do ODA den po jejím založení. Dnes, po tom, co jsem v průběhu let viděl tvrdím, že i u našeho založení byli.

Jiří Skalický, „otec zakladatel“ a pozdější ministr privatizace měl jako hlavní kvalifikaci svůj původ: otec byl vysokým důstojníkem vojenské kontrarozvědky. Kvalifikací otce zakladatele Romana Češky na pozici šéfa Fondu národního majetku bylo přichycení „talentovaného“ ekonoma v konci osmdesátých let při pokusu o krádež osobního automobilu. Na veřejnost byl tento hřích vytažen až na počátku 1998, když splnil svůj úkol a byl stahován z oběhu.

O tom, že otec zakladatel Tomáš Ježek byl zaúkolován a plnil zakázku, nepochybuji. Otec zakladatel Karel Kříž dělal před rokem 1989 tajemníka ekonomických seminářů, které v Ekonomickém ústavu pořádal Josef Zielienec. Dnes je ekonomickým poradcem šéfa ODS Topolánka.

ODA byla v parlamentu v počátku devadesátých let hlavní silou při prosazování reformních zákonů, privatisace a restitucí. Přitáhlo to do ní osobnosti, které chtěly skutečnou změnu. Vymkli jsme se svým tvůrcům a stali se nebezpečím. Vladimír Dlouhý byl do ODA vložen v polovici roku 1991 s úkolem ji ovládnout, pacifikovat ji a použitelné lidi pak převést do ODS. Pět let jsme uvnitř i navenek bojovali beznadějný boj. Dluh ODA vytažený na veřejnost v lednu 1994 je dokladem metodiky, podle které se vyráběly a usměrňovaly politické strany. V době zveřejnění dluhu měla ODA voličské preference kolem šestnácti procent. Všechny politické strany byly podobným způsobem financovány. Na veřejnost, do médií byl tento problém vytahován vždy účelově, k „umravnění“ nebo likvidaci nepohodlného subjektu.

Problém financování politických stran byl založen v samém počátku. Byl v kontinuitě práva, komunistické strany, kontinuitě mocenských a ekonomických struktur komunistického totalitního státu. Zdroje k financování, nejen politické scény, měli v rukách jenom oni. Prosadit v zákonodárném sboru průhledný zákon o financování politických stran nešlo. Viktor Dobal takový návrh předkládal opakovaně. Bez úspěchu.

Komunistická strana Čech a Moravy

V českém parlamentu byla KSČM nejdůležitějším subjektem, který zajišťoval kontinuitu totalitní vládnoucí vrstvy. V bloku postsovětských zemí jsme anomálií tím, že se komunistická strana nepřejmenovala. Stali jsem se takovou anomálií oprávněně. Režiséři velkého skoku přeměny komunistů v kapitalisty a demokraty v Čechách si byli vědomi „kvalit“ českých voličů. Věděli, že změna názvu z komunistů na socialisty by znamenala, že i skalní příznivci by straně s novým názvem nedali v prvních volbách hlasy. V rozhodující době, kdy neměli ve svých rukách ještě převedený základní objem majetku státu a neovládali média, by jejich zástupci vypadli z formální politické hry v parlamentu.

První garnitura komunistických poslanců vedená Jaroslavem Ortmanem byli političtí profesionálové. Ovládali metody politiky, měli zkušenosti s tím, že někdy se prohrává. Ve sněmovní síni seděli vždy, věděli co a o co se hraje. Spolupracovali v zákulisí s lídry Občanského hnutí, moravisty, lidovci a později trnkovci, se Sládkem a s Klausem umravněnou ODS. V prvních dvou letech byli velkými privatisátory. Jistili platnost dohod z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Spolupracovali na směrování privatisace. Vykonali základní špinavou práci pro přechod své mocenské společenské vrstvy za linii převratu a přeměnu v kapitalisty. Pozdějším přejmenováním na stranu a klub Demokratické levice si podepsali ortel politické smrti. Tato skupina „komunistických intelektuálů“ splnila úlohu mouřenínů; již nebyli zapotřebí. Jejich roli na scéně a v postkomunistickém politickém spektru přebrala v letech 1994-5 již konsolidující se Klausova ODS.

Přejmenováním a vystoupením této skupiny poslanců z KSČM došlo k leninské očistě původního nástroje „předvoje pracujícího proletariátu“. Členy původního klubu komunistické strany zůstali lidé, kteří si na prstech spočítali, že věrnost „idejím“ jim zajistí na další roky slušnou existenci. Zajímavé je, a na tomto místě to připomínám, že podobný proces vnitřní očisty proběhl o tři roky později v pravicové variantě „předvoje kapitalistů“, ODS, právě v podobě Sarajevského puče.

Nevím, nakolik bylo jednání Ortmanovy skupiny v politcké hře počátku devadesátých let autentické, či zda hráli svěřenou roli a plnili úkol. Dodám osobní zkušenost. Někdy v konci roku 1993 mne zastavil na chodbě sněmovny komunistický poslanec Vladimír Řezáč. Měl jsem v prvých dvou letech s Vladimírem Řezáčem ve sněmovně několik konfliktů. Řekl mi: „Pane poslanče, chci se vám omluvit. Nevěřil jsem vám, když jste na počátku ve sněmovně opakovaně upozorňoval a varoval, čemu připravujeme cestu svým jednáním. Vše, co jste říkal a před čím varoval, se stalo.“ Vladimír Řezáč v té době přestoupil do Sociální demokracie. O něco později byl nalezen zastřelený s tím, že to byla sebevražda.

Moravistická strana

Tato strana založená Boleslavem Bártou byla bez jakýchkoliv pochyb produkt Státní bezpečnosti. Otec zakladatel Boleslav Bárta byl agentem StB. Závazkem k této „projekční kanceláři“ se mohli pochlubit další prominentní moravisté.

K zajištění své perestrojkové politické hry dokázali její organisátoři využít všech možností. V tomto případě přirozené lidové averse k pražskému centralismu, povzbuzené moravským tradicionalismem. Ti, kteří tento fenomén vytvořili, jej zneužili k odvedení pozornosti.

Moravistická otázka byla využita k odvedení pozornosti od podstatných problémů, které měla politika v té době řešit. Ukázkou, o čem tento politický subjekt byl a k čemu měl posloužit, byla sestava postaviček, které „Moravu“ v parlamentu representovaly. Nebyla mezi nimi jediná osobnost, jen některé výstavní kreatury. Za celých šest let jejich parlamentního působení nebyla nikdy v médiích otevřena otázka jejich financování, což o něčem svědčí. Když splnili úlohu, byli bezbolestně staženi ze scény.

Zemědělská strana

O smyslu a účelu zemědělské strany vypovídá osoba jejího zakladatele a předsedy, slušovického profesora Trnky. Poslanci Zemědělské strany byli representanty venkovské komunistické technokracie. Lidé, kterým v družstvech a podnicích vládli, jim dali ve volbách hlasy. Zvolení zástupci vynaložili největší úsilí na to, aby je okradli o majetek předků. Poslanci Zemědělské strany byli ukázkou, co komunismus udělal s charakterem a morálkou společenské vrstvy, která na konci komunismu spravovala družstva a podniky. Když jsme v zemědělském výboru projednávali zákon, který měl zabránit daňovým podvodům s lehkými topnými oleji, řekl mi jeden z nich: „Čestmíre, což jsi blbej, kdyby to nešlo švindlovat, tak zkrachujeme.“ Nezapomenutelný byl předseda družstva z Hané. Jeho otec hospodařil soukromě ještě v sedmdesátých letech. Pepa byl v devadesátých letech předsedou družstva, zároveň měl soukromou firmu. Tvrdě nadával na komunisty, byl horolezec a jezdil na Himaláje. K tomu všemu se ještě hlásil k buddhismu. Myslím, že to všechno se mohlo vejít do jednoho člověka jen díky průpravě, kterou dal venkovskému drnovi komunismus. Financování Zemědělské strany nikdy nepřišlo v médiích na přetřes.

Republikánská strana Miroslava Sládka

Sládkovi republikáni symbolisují, jak jednoduché bylo a je dělat v Čechách špinavou politiku. Miroslavem Sládkem, pracovníkem cenzorského úřadu, obsadili tvůrci české perestrojkové politiky nebezpečnou politickou značku Republikánské strany. Talentovaný pouliční demagog splnil zadání dokonale. Diskreditoval politickou značku Republikánské strany v naší zemi na desítky let. Mirín Sládek se svou smečkou odváděl pozornost od skutečných problémů, od toho, co se v realitě odehrávalo. Na náměstích a ve sněmovně pokřikovali proti komunistům. Sládek vytahoval na veřejnost špinavé prádlo prominentů – vždy jen aby mátl a vytvářel mlhu. Při důležitých hlasováních ve sněmovně hlasovali jeho chlapci vždy s komunisty a podle připraveného scénáře. Postkomunistická média spoluhrála a pomáhala spoluvytvářet obraz. Když splnili úlohu, zmizeli sládkovci z médií a byla sehrána závěrečná scénka se stranickým dluhem. Celé roky „svobodná média a investigativní novináře“ funkce sládkových virválistů na politické scéně, ani způsob financování cenzorovy strany, nezajímal. „Svobodné“ noviny nenapsaly, jak proběhlo okázalé hlasování o zbavení imunity ministra financí Ivana Kočárníka na jaře 1998. Hlasování vyvolané opozicí za podivný převod státních peněz České pojišťovně ministrem financí, který se následně stal činovníkem její dozorčí rady. Celé zbavování imunity byla předem dohodnutá virtuální hra.

V okamžiku konečného hlasování jsem se šel postavit ke stěně sněmovny, abych měl přehled po celé sněmovně. Součet hlasů byl proti zbavení imunity Ivana Kočárníka. Rozhodující byly hlasy republikánských poslanců, kteří se zdrželi hlasování, aby počty vyšly. Sládek po hlasování vstal, otočil se ke Kočárníkovi, který seděl ve vedlejší řadě a s rozzářeným úsměvem řekl: „Je to výborné, Ivane.“

Role, která byla Sládkovi svěřena, svědčí, jak dobře architekti „perestrojky“ znali „lidský materiál“, ve kterém stavěli komunistický kapitalismus. Věděli, kolik ochotných pobudů najdou a kolik lidí v tak zřejmé podrazy uvěří.

Sociální demokracie

ČSSD v prvoplánované verzi „pluralitní“ postkomunistické scény nebyla. Její čas přišel v roce 1993, když neuspěly opakované pokusy o resuscitaci Občanského hnutí. V té době, době největšího rozletu konsolidované Klausovy ODS, proběhla ve sněmovně vnitřní krize klubů „opozičních“ postkomunistických stran. O komunistech jsem již psal. Ke stejným vnitřním sporům došlo i v ostatních klubech a k odchodům některých poslanců do jiných klubů. Problém byl, podle mého skromného mínění, vyvolán omezením zdrojů financování těchto stran. Jediný „opoziční“ klub, který tato krize nepostihla, byl klub Sociální demokracie. V té době měl klub asi dvacet poslanců. Domnívám se, že hlavním důvodem soudržnosti klubu byla historická značka. Representanti sociální demokracie ve sněmovně se ničím nelišili od průměru klubů, které v ten čas procházely krizí. Obecně svými kvalitami to byla třetiřadá ODS. Byli to lidé, kteří přišli k dělení kořisti pozdě a neměli na výběr. S idejemi nemělo jejich členství v sociální demokracii nic společného. Zajímavými osobnostmi v tehdejší sestavě byl mladičký Stanislav Gross a sociální pracovnice dřívějšího hotelu SSM na Žižkově Petra Buzková. Jak jsem viděl vývoj a růst této dvojice, jejich politická kariéra byla od počátku vedena.

O tom, že tvůrci sametové postkomunistické politiky nebyli nevzdělanci, svědčí jejich znalost české prvorepublikové politiky. Dědečkem budoucí sociálně demokratické politické hvězdy Petry Buzkové byl prvorepublikový sociální demokrat Modráček. Sociální demokrat osvícený; který byl také proto z jejích řad vyloučen. To jméno se dalo dobře mediálně využít, zvláště, když budoucí kariéra a využitelnost nastávající političky byla podpořena šarmantním zjevem a jištěna úvazkem u „projekční kanceláře“.

V průběhu roku 1993 si vůdcové české sametové perestrojky uvědomili, že nemají na scéně „voličsky“ věrohodný, politicky levicový subjekt. V tomto stádiu perestrojky neměli na výběr; „udělali“ sociální demokracii. Do sociální demokracie „přestoupili“ klíčoví představitelé bývalého Občankého hnutí Miloš Zeman, Pavel Rychetský, Zdeněk Jičínský a další. Všichni bývalí komunisté. Na sjezdu sociální demokracie došlo k výměně vedení. Miloš Zeman nahradil exilového předsedu Horáka a ze strany byl se svou menšinovou frakcí vytlačen Rudolf Battěk. Volba Zemanova vedení znamenala začátek další etapy vývoje sametové perestrojky.

Pokračování příště

V Třeštici, dne 7. listopadu 2005