V Nezvalově Edisonovi je verš: Už je po slavnosti, už tu není hostí. A tak je vhodná příležitost zamyslet se nad průběhem oslavných akcí k 25. výročí 17. listopadu 1989. Během nich se výrazně projevily některé rysy našeho malého politického i mediálního světa.

Vrcholem této kampaně bylo jistě slavnostní odhalení busty Václava Havla v americkém Kongresu. Havel byl vůdčí osobností sametové revoluce a jako představitel zápasu za demokracii a lidská práva se stal jeho mezinárodně uznávaným symbolem. Jeho posmrtné ocenění je významné i pro ČR, které se Havlovým prostřednictvím zvyšuje renomé ve světě.

Tento slavnostní ceremoniál byl podle známého rčení pověstnou třešničkou na dortu. Dort -bohužel - nebyl dobrý; byla s ním spojena zvláštní pachuť. Jejím projevem - a rubem slavnostní události v USA - bylo ostudné shromáždění na Albertově až nenávistně zaměřené proti prezidentu republiky.

Žádné projevy spontánní vůle lidí

To znevážilo důstojný průběh vzpomínkové akce za účasti čtyř prezidentů. Tato skandální akce a její poměrně normální obdoba na Národní třídě, to nebyly žádné projevy spontánní vůle občanů, ale předem připravená akce. Veřejnost by jistě zajímalo, jaké bylo její pozadí, kdo ji organizoval a financoval.

Havel jako symbol boje za svobodu a demokracii a mýtus s tím spojený stále žije. Mýtus je ovšem zvláštní fenomén. Je obsahově značně vyprázdněný, a proto v každodenní domácí politice, když se to z nějakých důvodů hodí, může být různě interpretován i zneužíván.

A právě toho jsme svědky, když ODS a TOP 09 kritizují vládu a prezidenta, že v zahraniční politice opustili její ideové základy. Přitom to byla právě ODS, jež se po rozpadu OF stala hlavním politickým odpůrcem a kritikem Václava Havla. Jeho heslo o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí bylo až donedávna pro ODS předmětem posměchu. Ke snaze určitých kruhů o ikonizaci Václava Havla dodávám, že si nezaslouží, aby byl předmětem laciných politických hrátek. Havel byl velkou postavou soudobé české historie a tou i zůstane. Vždy jsem uznával jeho vůdčí úlohu v disentu i v sametové revoluci a na tomto mém hodnocení nic neměnily různé naše spory o ta či ona politická řešení.

Důležité je dbát na konkrétní posouzení jeho proměnlivého působení v polistopadovém vývoji. Když skončila sváteční doba sametové revoluce plná nadějí a také iluzí a prosadila se tvrdá zájmová politika ODS, Havlova úloha a možnost jeho ovlivňování každodenní politiky výrazně zeslábly.

Vůbec celá mediální kampaň k výročí 17. listopadu, i prostřednictvím veřejnoprávní České televize, byla jednostranná. Vážné otázky, co znamená polistopadový vývoj pro českou společnost, jaká jsou jeho pozitiva i negativa i jejich proměnlivý poměr pro různé společenské vrstvy, zůstaly na okraji.

V mnoha pořadech ČT vystupovali různí lidé z různých sfér života společnosti, ale lidé smýšlející levicově v nich chyběli. Proč nebyl slyšet hlas např. Petra Uhla, Václava Bělohradského a Jana Kellera? Odpověď na tuto řečnickou otázku je nasnadě: do této kampaně se nehodili.

Zeman rozladil i své stoupence

V posledních dnech mediální prostor ovládly negativní reakce na Miloše Zemana vyvolané zvlášť jeho dvěma vystoupeními. Bylo to rozhlasové vysílání, v němž užíval vulgárních výrazů, a jeho provokativní výrok o demonstraci na Národní třídě 17. 11. 1989.

Zbytečně tak vytvořil příležitost politické pravici a médiím k rozsáhlé ofenzívě. Svými výroky ovšem rozladil i nemálo svých stoupenců. Nebylo třeba, aby se prezident republiky kriticky zabýval skupinou Pussy Riot. Bylo to pod úrovní prezidentského úřadu a dodalo této skupině publicitu, která je v ČR malá.

Je namístě se zamyslet nad rolí hlavy státu v zahraniční politice. Se samostatnými názory lišícími se od politiky vlády začal vystupovat Václav Havel. Připomeňme si jeho tvrdou kritiku Zemanovy vlády, že nepodporuje dost rozhodně vojenskou intervenci NATO v Kosovu v roce 1999. Havel podepsal také těsně před skončením svého prezidentství dopis osmi šéfům států na podporu vojenské intervence USA v Iráku, jež neměla mezinárodněprávní základ.

V této tradici pokračoval ještě ve větší míře druhý prezident Václav Klaus. Jeho spor s vládou a parlamentem o ratifikaci Lisabonské smlouvy musel řešit dokonce Ústavní soud. Klaus i v tomto případě dával najevo svůj záporný vztah k EU, přestože Topolánkova i Nečasova vláda, i když ani ty nebyly příliš proevropské, zachovávaly vůči EU přece jen elementární loajalitu. Ani Havel, ani Klaus se nestali pro tyto své postoje a stanoviska nikdy předmětem tak tvrdé, až nepřátelské kritiky ze strany politiků a médií jako nyní Zeman.

Miloš Zeman posílen přímou volbou se cítí oprávněn vyjadřovat své vlastní názory v zahraničněpolitické oblasti. Sám jsem přesvědčen o tom, že prezident u vědomí toho, že odpovědnost za zahraniční politiku nese vláda, má zájem, aby mezi nimi byl elementární soulad, aby nedocházelo ke zbytečným disonancím, jež by mohly poškozovat ČR.

I při kritickém postoji k některým Zemanovým výrokům je třeba říci, že rozdíly mezi jeho stanovisky a stanovisky vlády nedosahují takové intenzity jako u jeho předchůdců. Uznávám však, že mezinárodní situace je nyní složitější a různá její rizika větší než dřív. Proto jsou společné postoje vlády a prezidenta, aby byla jasná pozice ČR v mezinárodní politice, důležitější než dřív.

Na závěr poznámka lehce ironická. Pro českou politiku je možná dobře, že Babišovo ANO zatím není programově vyhraněné. Příznivě se to projevilo na odmítavém postoji Babiše a jeho stoupenců k protizemanovské hysterii vyvolané TOP 09 a ODS, aby posílila jejich slábnoucí pozici v české politice.

Právo, 28.11.2014

Autor byl poslanec ČSSD