Volba válečného veterána Lidinského do čela Úsvitu ukazuje zkratkovitost politiky

Změna „postokamurovského“ Úsvitu spočívající v novém názvu Úsvit – Národní koalice, novém logu s hlavou lva v národních barvách i novém předsedovi, válečném veteránovi z Afghánistánu Miroslavu Lidinském, je nesporně reakcí na nálady, které v české společnosti vyvolává uprchlická vlna. Vedení „Národního úsvitu“ vycítilo, že elektorát z voleb 2013, jenž tehdy slyšel na kritiku stávajícího mocenského establishmentu, a tudíž i na (zástupná) hesla o přímé demokracii a odvolatelnosti politiků, má nyní uši nastražené na něco trochu jiného.

V tomto směřování nejsou „Okamurovi sirotci“ zdaleka osamoceni. Na stejnou kartu sází i Tomio Okamura a jeho SPD, lidé z krajní pravice a rovněž prezident Miloš Zeman. Zavedené politické strany zatím spíše opatrně přihlížely a ze svého slovníku postupně gumovaly jakékoliv výrazy vstřícné vůči uprchlíkům (pokud je tam vůbec měly), ale dosud je zpravidla nenahrazovaly ostrou protiimigrační rétorikou. Všichni však cítí, že se mění doba, možná i epocha a že slova i opatření, za které by se ještě nedávno ocitli v politické klatbě, budou brzy patřit do mainstreamu. Příčinu této transformace lze definovat fyzikálně jako „nezvladatelný objem“.

Tragikomická debata

Česká veřejná debata o uprchlících a migraci donedávna vykazovala „kocourkovské“ rysy. Nesla se veskrze v morální rovině a na úrovni školní slohové práce, zda máme či nemáme povinnost uprchlíky přijímat, přičemž vládou v červenci stanovená kvóta, že Česká republika přijme v průběhu dvou let 1500 uprchlíků, se už v srpnu jeví jako směšně nízká. A přímo tragikomicky pak vyznívají zimní a jarní debaty, zda máme přijímat třeba jen křesťany nebo pouze politické a nikoliv ekonomické uprchlíky (jak je chtěl kdo rozlišovat?), doplněné rozhodnými větami, jak si Česká republika každopádně prověří, aby k nám z Blízkého východu či Afriky nepřicházeli žádní potenciální teroristé.

Nyní ale začínáme naplno čelit bezprecedentní humanitární katastrofě, uprchlické vlně, jejíž rozsah může brzy překonat i zdejší „záchytné kapacity“. My si nevybíráme, migranti nás vlastně také ne, směřovali jinam, u nás se prostě ocitli (byli zde polapeni). Většina uprchlíků nechce v České republice zůstat natrvalo, za cílové vysněné země mají Německo nebo Velkou Británii. Systémy Evropské unie se hroutí hlavně z toho důvodu, že některé hraniční státy, konkrétně Itálie a Řecko, selhávají při plnění svých povinností. Avizované vracení uprchlíků do Maďarska, kam dle platných předpisů hodně z nich patří, často probíhá jen na papíře, neboť maďarské absorpční kapacity začínají „přetékat“.

Tato krizová situace se logicky odrazí i na politické scéně, zvláště v zemi, jež dle Eurobarometru vykázala největší míru obav z přistěhovalců, přičemž v době sběru dat u nás bylo uprchlíků méně než nyní.

Hlavní díl zodpovědnosti ponesou vládní strany. Vláda se zatím snaží mít situaci pod kontrolou, kapacita stávajících i obnovovaných zařízení pro uprchlíky na začátku srpna ještě postačovala. Vláda tudíž mohla zvolit politiku „nulového kontaktu“ mezi uprchlíky a českou veřejností: sběrné tábory jsou obehnány plotem a střeženy. (Ponechme v této souvislosti stranou, nakolik je například odebírání mobilů migrantům etické či zákonné – jde o téma na samostatný rozbor.)

Poptávka po radikálních řešeních

Jedna z klíčových otázek dneška ale zní: co se stane, pokud vlna nezeslábne, a kapacity tak přestanou postačovat. U provizorního stanového tábora někde na čerstvě sklizených polích již „nulový kontakt“ zabezpečit nelze. Vláda se pak, i s ohledem na voličské preference, ocitne před tíživým dilematem, zda nadále držet společnou evropskou politiku nebo zda se nějak zařídit samostatně. Tedy zda třeba nepřistoupit k výstavbě hraničního plotu.

Popsaná situace pochopitelně požene vodu na mlýn opozici, zejména té, která se na ní rozhodne profilovat, přičemž čím větších rozměrů problém dosáhne, tím větší bude i sklon veřejnosti požadovat zásah „tvrdé ruky“. Tím se dostáváme zpátky k Úsvitu. Instalace válečného veterána Miroslava Lidinského do jeho čela vyhlíží jako chytrý marketingový tah, byť v tuto chvíli těžko odhadovat, zda Úsvitu přinese úspěch, neboť o tom rozhodne celá řada faktorů.

Na Lidinském lze však pěkně ilustrovat emoční zkratkovitost politiky. Od muže s bojovou zkušeností z Afghánistánu, navíc s vyhraněně protiislámským postojem, bude veřejnost patrně očekávat rázná řešení, čemuž on sám ve svých vyjádřeních vědomě nadbíhá. Ale většinu toho, co mohlo být účinné v boji s Talibanem, nelze pro řešení migrační krize použít. Vždyť migranti přece prchají především před důsledky působení různých radikálních skupin v jejich domovských zemích, jde nikoliv o extremisty, ale často o jejich oběti.

Poptávka veřejnosti po radikálních řešeních typu uzavření hranic však bude s rostoucím přílivem migrantů každopádně stoupat. A nelze moc očekávat, že by jí i zavedené strany dokázaly dlouhodobě odolat.

LN, 11.8.2015