Sudetoněmecko-česká konference lepší než sjezd sudeťáků v Česku

Sudetoněmecký sněm by se měl podle nápadu Horsta Seehofera, ministra vnitra SRN, konat v budoucnosti v Česku. Podle novinek.cz by takovou akci přivítali lidovci a Piráti.

Sudetenland – jakkoliv může jít o název oficiální či „polooficiální“ nebo vyhláškou Ministerstva vnitra po osvobození Československa z roku 1945 výraz v úředním styku zakázaný, skrývá se pod ním soužití s německy mluvícím obyvatelstvem po vyhlášení samostatné Československé republiky v roce 1918.

Ihned po rozpadu Rakousko-Uherska požádali reprezentanti čtyř německých provincií v Sudetech o to, aby jejich území bylo přičleněno k Rakousku nebo k Německu. Se svým požadavkem neuspěli, vždyť Německo i Rakousko prohrály světovou válku a neměly v mezinárodní politice žádnou váhu. Až s nástupem Adolfa Hitlera v Německu získali německy mluvící politici reprezentující Sudetendeutsche Partei velkého spojence a s jeho pomocí se dožadovali více práv pro německy mluvící obyvatelstvo a nakonec s přispěním Velké Británie, Francie a Itálie, dosáhli v roce 1938 připojení tohoto území k Německu – ke „třetí říši“.

Z vyprávění mé matky, která dětství prožívala v severních Čechách, vím moc dobře, jak se chování německy mluvícího obyvatelstva k česky mluvícímu obyvatelstvu během let 1933 až 1938 změnilo. Rodina mé matky se tak po obsazení pohraničí německou armádou vystěhovala do vnitrozemí a vrátila se až po skončení války. Tamní německy mluvící sousedé je vítali s „upřímnou radostí“ a unisono tvrdili, že „si to tak nepředstavovali“. Pak již nastal odsun a dějiny Československa nabraly prosovětský kurs.

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji byla podepsána v roce 1997 premiérem Václavem Klausem. Smlouvu vyjednával a spolupodepsal ministr zahraničí Josef Zieleniec. Německá strana odmítla přistoupit na český požadavek a neprohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku (jako to již dříve učinila Francie a Itálie), nicméně přiznává České republice právo dohodu za neplatnou od počátku považovat. Mezi sudetoněmeckými organizacemi, usilujícími o další odškodnění za odsun, naopak vyvolala ostrý nesouhlas věta, že křivdy patří minulosti. V deklaraci se předpokládá vznik česko-německého diskusního fóra, v němž se bude pěstovat dialog mezi oběma státy.

Nápad ministra vnitra Německa, aby se nějaký budoucí sudetoněmecký sněm konal v Česku, je nápad z „progresivní politiky“, která má „lámat tabuizovaná témata“. Nepřekvapuje, když reprezentanti českých politických stran se k tomuto nápadu staví různě. Zástupci Pirátů a lidovců považují tuto ideu za prospěšnou. Podle piráta Lipavského jde o dobrou myšlenku. „Přivítat bývalé obyvatele a jejich potomky v jejich původním domově je krásné gesto. Dá se očekávat, že jak čertíci z krabičky vyskočí různí pseudonárodovci. Jejich nenávistí a poštváváním by se ale organizátoři ani český stát neměli nechat zastrašit,“ napsal Právu Jan Lipavský.

Lipavský, který hovoří o „vyskakování pseudonárodovců z krabičky“, patří právě k oněm „progresivním evropským silám“, které se nebojí dělat „krásná gesta“. Mně osobně však přijde taková idea minimálně zvláštní. Nejde jenom o to, že Německo stále nechce uznat Mnichovskou dohodu nulitní od samého počátku. Německy mluvící obyvatelstvo Československa se fakticky postavilo proti státu, ve kterém žilo. I když již tento stát neexistuje, Česká republika jako jeden z nástupnických států Československa, obsahuje všechna území, kdysi osídlená německy mluvícími obyvateli a zabrání Sudet Hitlerem v roce 1938 se jí bytostně týká.

Potomkům vysídlených z československého pohraničí nikdo neupírá právo navštěvovat vlast jejich předků. Rokování jejich politických reprezentantů na českém území je ale poněkud „jiná káva“. S tím nemohu souhlasit a domnívám se, že takové jednání není vhodné dokonce ani v daleké budoucnosti. Nápad STAN na uspořádání „konference“ speciálně se sudetoněmeckým sdružením se mi rovněž nezamlouvá. I když česko-německá deklarace předpokládá vznik česko-německého diskusního fóra, speciální konference s potomky vysídlených z československého pohraničí za dobrý nápad nepovažuji. Opět by se z problému sudetských Němců dělal jakýsi zvláštní problém. Umím si představit česko-německé fórum, kde by na německé straně mohl být jedním z účastníků zástupce sudetoněmeckého svazu.

Sudetští Němci si za svou vlast Německo vybrali v roce 1938 rádi a s nadšením. Musí proto vzít na vědomí, že bydlí v Německu v jeho poválečných hranicích. Jako turisty je u nás zcela jistě rádi uvidíme.

Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz