Zatímco Helena Válková odpočívala na nemocničním lůžku od nechutností, jež provázely její resignaci, během 10. února 2015 postupně přicházely různé zprávy, které dokreslovaly obraz události, a také první komentáře k ustanovení Roberta Pelikána jejím nástupcem. Ve svém celku vytvořily obraz chmurně pitoreskní frašky, v které si někteří účastníci zahráli trapné role.

Určující ráz obrazu nedůstojné poslední léče na Helenu Válkovou dodala zpráva, že před odjezdem na Hrad odmítla podepsat resignační listinu, ale neúprosní honci ji za ní přinesli až do nemocnice, kde konečně kapitulovala. Doplňkem byla televizní promluva Andreje Babiše, jenž bez rozpaků odříkal tvrzení, že Helena Válková se rozhodla k resignaci pod vlivem únavy, o své vůli, bez nátlaku ze strany ANO, a tvářil se, že věří, že mu to lidé uvěří. Na rozdíl od legendy o ukřižování Krista vystoupili ve frašce hned dva Piláti: předseda vlády Bohumil Sobotka a prezident republiky Miloš Zeman. Oba si umyli ruce s tím, že přece do věcí Andreje Babiše nebudou strkat prsty. Buď jim nevhodné nakládání s resortem spravedlnosti a neslušné chování k paní ministryni nevadí, nebo se na případný střet s „Gaiem Iuliem“ Babišem necítí dost silní. Ale trapné byly i komentáře opozičních politiků. Mezi nimi mě zvlášť zaujalo zpochybnění způsobilosti Heleny Válkové řídit resort z úst předsedy ODS Petra Fialy. Jako současný předseda strany, jež kdysi vyslala na ministerstvo Jiřího Pospíšila, by měl mlčet.

Potěšilo mě zjištění, že jediný, kdo do nedělního večera netušil, že by na uvolněné ministerské křeslo měl usednout Robert Pelikán, byl on sám. Ale jeho naivní výraz a chlapecký úsměv, s kterým to sdělil moderátorovi pořadu Události, komentáře, nasvědčují tomu, že skutečně netušil… Zábavná ovšem je i naivita moderátora, který přece musel vědět, že tázanému nezbude než nějak vyklouznout z jím nastražené pasti (nebo snad očekával, že mu Robert Pelikán řekne, že přece s tímto posláním jej Andrej Babiš na ministerstvo poslal?), a přesto se zeptal.

Ale neodsuzuji Roberta Pelikána pro drobné trapnosti, jimiž se vyhýbal záludným otázkám: sotva měl jiné východisko. Spíše mi ho je líto, protože nástupnictvím dostal od Andreje Babiše danajský dar: nezaviněně se dostal do postavení nahého v trní. Ze všech stran do něj bodají různí dotěrové, před nimiž není úniku. Je to nemilé: jistě neočekával, že mu radost z pověření významnou úlohou zhořkne sprškou žluči.

Od „dona Pabla“ Blažka jsme se mimo jiné dověděli, že je Robert Pelikán nevhodným kandidátem, protože je synem své matky, významné soudkyně nadnárodního formátu, která patří k jinému soudcovskému klanu než předsedové obou nejvyšších soudů (tohoto sdělení by si měl všimnout Eric Best a posoudit, zda je analogie mezi vládou šesti rodin ve státě s působením rodových a přátelských klanů v justici). Paradoxně se ale Robert Pelikán mohl nepřímo bránit právě názorem Pavla Šámala a Josefa Baxy proti nájezdníkům, kteří prosazovali nutnost jeho resignace společně s ministryní, neboť dle nich byl jako její první náměstek za různé nedostatky v činnosti ministerstva spoluodpovědný. Přišel mu vhod zejména výrok Josefa Baxy, že v činnosti Heleny Válkové nenašel fatální pochybení, kvůli nimž by musela odejít. Nebyla-li zde zásadní pochybení ministryně, nelze za ně volat k odpovědnosti náměstka.

Až do tragikomična vyhrotila situaci režie pořadu Události, komentáře nápadem svěřit komplexní hodnocení éry Heleny Válkové a způsobilosti Jiřího Pelikána k převzetí jejího úřadu politizujícímu advokátnímu koncipientovi Jiřímu Pospíšilovi, bývalému ministrovi nespravedlnosti, jenž sice za sebou zanechal v resortu spoušť, ale je stále miláčkem médií a přestože byl z úřadu potupně „na hodinu“ vyhozen, získal nakonec skvělou sinekuru europoslance. Promluvil na dané téma přímo ze Štrasburku. Soudě podle zakulacené tváře se mu tam dobře daří. Při jeho vystoupení jsem musel myslet na přísloví „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“. Zkritizoval na úřadování Heleny Válkové, co se dalo, a nástupnictví Roberta Pelikána označil za špatné řešení hlavně proto, že jako první náměstek sdílí její odpovědnost.

Právě ze srovnání s Jiřím Pospíšilem je ale patrné, že jmenování Roberta Pelikána na uvolněné místo je chytrý tah. Když nastupoval Jiří Pospíšil do úřadu ve věku 31 let, byl naprostá nula bez významných životních a pracovních zkušeností, a přesto se nakonec stal nejdéle působícím polistopadovým šéfem resortu spravedlnosti. Robert Pelikán v 35 letech má za sebou bohatou a úspěšnou advokátní praxi a několikaměsíční zkušenost výkonu funkce 1. náměstka. Nikdo není úplně bezchybný, což platí i o panu náměstkovi, nicméně značná část problémů, jež mu Jiří Pospíšil přičítá k tíži, jsou následky působení Hany „z Arku“ Marvanové, o jejichž zahlazení se snaží usilovnou prací workoholika. Jeho osobnostní startovní podmínky jsou podstatně lepší než kdysi Pospíšilovy.

Protože pracoval několik měsíců společně s Helenou Válkovou a zná její záměry a cíle, jeho jmenování je šetrné vůči resortu z hlediska zachování kontinuity. Nejsem si ale jist, zda vyhoví názoru, že by měl být v jednání dovnitř ministerstva důraznější než kultivovaná Helena Válková. Je to laskavý člověk, který má rád lidi a chce, aby je měli rádi i jeho podřízení. Stejně jako jeho dosavadní představená si nenosí do práce bičík. Když už se nedá odchodu paní Heleny Válkové zabránit, je jmenování Roberta Pelikána nejmenším možným zlem. Dopřejme mu obvyklých 100 dní hájení. Má na ně nárok jako každý jiný a zbytečnými útoky na něj se beztak ničemu neprospěje.