Povolební jednání se táhnou a občané právem ztrácejí trpělivost. Mnozí z nich se ptají: Když se Topolánek nedokáže dohodnout s Paroubkem, proč raději nezařídí předčasné volby. Problém je v přísudku: „zařídit“ předčasné volby je nesmírně komplikované a zdlouhavé.

Nijak nezpochybňuji názor, že nové volby by byly za nynější situace čistým řešením patu. Jenomže to by za prvé chtělo takovou změnu volebního systému, která by vyloučila opakování remízy, za druhé většinovou vůli vůbec k předčasným volbám dojít.

Už změna volebního zákona naráží na fakt, že každá strana o ní má jinou představu. Nicméně jsem si jist, že v případě nutnosti by politici našli nějaký kompromis. Horší už to je s možností vůbec vyvolat nové hlasování. Cesty k němu jsou v zásadě tři, žádná z nich není schůdnější než ostatní a všechny dohromady skrývají pro občany nemalá rizika. První možností jsou tři neúspěšné pokusy o sestavení takové vlády, jež by získala důvěru ve sněmovně.

Na první pohled se to zdá prosté, ve skutečnosti je toto řešení stejně obtížné jako sama dohoda o nějakém kabinetu. Vyžaduje totiž rovněž shodu nadpoloviční většiny poslanců. Pokud existuje sto levicových poslanců, kteří blokují ustavení trojkoaliční, případně menšinové vlády ODS, pak stejná stovka bude bránit dohodě o předčasných volbách za situace, kdy bychom je s obrovským náskokem vyhráli.

Vsadit na tuto kartu a tvrdohlavě jít do jednání o vládě se snahou „vyčerpat“ tři marné pokusy, by tak bylo obrovským hazardem s touto zemí. Nepodceňujme také touhu jednotlivých poslanců udržet si své postavení, navzdory vůli a zájmům jejich vlastní strany. Nakonec by o příštím vývoji mohli rozhodovat jeden dva přeběhlíci, kteří ve třetím pokusu místo nových voleb raději podpoří vládu opřenou o ČSSD a KSČM.

Druhou zmiňovanou možností je poslat do sněmovny návrh zákona, s nímž by vláda spojila žádost o vyslovení důvěry. Kdyby poslanci do tří měsíců o takovém zákonu nerozhodli, mohl by prezident dolní komoru rozpustit. Jenomže to je naivní představa. Sněmovna je usnášeníschopná, když v ní sedí alespoň třetina poslanců, což je méně, než má ČSSD křesel, takže k hlasování o takovém zákonu by do tří měsíců nepochybně došlo, a z hlediska možných nových voleb není podstatné, s jakým výsledkem. Tato šance je tedy pouhou vykonstruovanou iluzí.

Konečně je tu také možnost senátního zákona o samorozpuštění sněmovny. Jenomže nejprve by bylo nutné najít dvoutřetinovou většinu poslanců, která by tento ústavní zákon přijala a poté ještě nadpoloviční většinu, která by na jeho základě rozhodla o zkrácení funkčního období dolní komory. I k tomuto řešení je tedy nutná politická dohoda, dokonce širší než v případě prvních dvou.

Situace tedy nestojí tak, že před sebou máme dvě schůdné cesty k budoucnosti. Buď dohodu o vládě, nebo v případě nedohody jaksi automaticky nové volby. Dohoda je nutná v obou případech a v obou případech se musí dohodnout ti samí politici. A aby to opravdu nebylo jednoduché, tak předčasné volby jsou v zájmu ČSSD stejně málo jako plnohodnotná, reformní a protikorupční vláda ODS. To není výtka, ale konstatování faktu. Jediný způsob, jak dosáhnout předčasných voleb, by tak byla dohoda všech stran proti sociální demokracii. Je nutné, aby ti, kdo po nich volají, brali tuto skutečnost v úvahu.

Mým cílem je dosáhnout dohody, která umožní fungování ústavních institucí. Splnit tento úkol prostřednictvím předčasných voleb je sice teoreticky možné, avšak prakticky nesmírně obtížné. To je důvod, proč se vytrvale snažím najít nějakou cestu ke kompromisu, byť ten se mnohým příznivcům ODS jeví (nikoli neprávem) jako velice vzdálený.

LN, 23. 8. 2006

předseda vlády České republiky