24.7.2016 | Svátek má Kristýna






POLITIKA: Most špionů v Praze

9.2.2016

Stát má na krku velký průšvih. Je ale dost velký na to, aby vedl k důkladné reflexi?

Nedávno vyšla kniha o českém špionu Karlu Köcherovi, jenž pronikl do CIA. Američané ho odhalili a v únoru 1986 na Glienickém mostě vyměnili za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského. V kinech běží film Most špionů, který ten citlivý bod na pomezí východního a západního Berlína tematizuje. A našinec si říká: nepatří do žánru „výměna špionů“ i čtvrteční událost v Praze?

Jakkoliv to česká vláda zpochybňuje či relativizuje, tak v zásadě patří. Když do Prahy přiletí pět českých občanů (včetně jednoho zpravodajce) zadržovaných v Libanonu a naopak odletí pracovník libanonské tajné služby zadržovaný u nás, nevidět to jako dohodnutou výměnu špionů je příznak slepoty.

Někdo namítne, že skutečné výměny rukojmích probíhají na pohraničních mostech (Glienický zažil celkem tři) či na neutrální půdě (sovětský disident Vladimir Bukovskij za šéfa chilských komunistů Corvalána vězněného Pinochetem na letišti v Curychu v roce 1976). A že toto není případ akce v Praze. Buďme rádi, že se ta výměna neodehrála na neutrální půdě (například v Moskvě), ale na jejím průšvihovém charakteru to nic nemění.

Průšvihový charakter spočívá v tom, že české tajné služby neutrpěly jen šrám na vlastní prestiži, ale svým kiksem – znemožnily již dohodnuté dodání Alího Fajáda Američanům k vyšetřování – zatížily vztah k USA, jednomu z pilířů našeho bezpečnostního ukotvení. Kdo o tom pochybuje, ať si přečte oficiální americké prohlášení na ČTK. Je až nečekaně tvrdé. Formálně se nic nemění. V amerických očích se Česko nestalo zrádcem, nýbrž „jen“ nespolehlivým partnerem. Což je ovšem něco, čím se žádný západní stát hodný toho jména nechce chlubit.

Průšvih jako šance k provětrání

Po každém průšvihu se hledají viny a viníci. Bývá to nepřehledná a nepěkná doba slovních výměn, vytáček i spekulací, kdy je těžké rozklíčovat, co je zavinění osobní a co systémové, co je realita a co demagogie. Ale něco obecnějšího už poměřovat lze.

I ty nejlepší tajné služby se občas dopustí kiksu, někdy i velkého průšvihu. Velkým průšvihem byla v 80. letech americká aféra Írán-Contras (dodávka zbraní Íránu výměnou za propuštění rukojmích). Velkým kiksem byla zpackaná operace Mosadu v roce 1997. Agenti měli jedem zabít lídra Hamasu Mašála, jenž pobýval v Ammánu, ale nechali se chytit jordánskou policií – Izrael pak musel dodat protijed, propustit lídra Hamasu Jasína i desítky dalších vězněných teroristů, a utrpěl mezinárodní ostudu.

Stane-li se tajné službě tak velký průšvih, že se řeší politicky a do značné míry veřejně, bývá to důvod k provětrání celého systému velení, odpovědnosti i kontroly. I u nás se zatím jen rýsuje otázka: je „libanonský případ“ tak velký průšvih, aby byl řešen politicky a do značné míry veřejně? To teprve uvidíme. Z úzce českého pohledu vlastně všechno dopadlo dobře. Nikdo nebyl ohrožen na zdraví, ba na životě, takže někdo by to mohl vykládat jako průšvih zvládnutý. Ale to bychom si lhali do kapsy. Z pohledu země, která chce být aktivním článkem spojeneckého svazku, je to průšvih otevřený – a sice průšvih na důvěře spojenců v její schopnosti.

Zákonné mravy nestačí

K jádru věci mířil ministr obrany Stropnický, když řekl, že rukojmí se vrátí z Libanonu jen tehdy, nebude-li Fajád vydán do USA. Stropnický to schytává, že jako člen vlády tak mluvit neměl. Ale myslí si někdo, že kdyby to neřekl, Amerika by nad propuštěním Fajáda mávla rukou? Ani náhodou, vždyť jakási výměna špionů se v Praze odehrála, ať už to kdokoliv nazývá jakkoliv.

Podstatu věci spíše zakrývá premiér Sobotka, když říká, že český postup byl v souladu se zákony a Američané by to měli respektovat. Leckdo teď může s politiky soucítit. S jejich nevděčnou rolí, kdy právě oni jako veřejné osoby musí žehlit průšvihy někoho, kdo stál u jejich zrodu, ale teď se z nich veřejně zodpovídat nemůže. To ale vůbec nemusí znamenat, že politici mají pravdu.

Říká-li Sobotka, že český postup byl podle zákona, ať si připomene, jak se kdysi ve škole hodnotilo chování. „Zákonné mravy“ byla de facto čtyřka z chování – prostě něco, co je sice podle zákona, ale je to jen stupínek nad nezákonností a daleko pod slušností.

Chce-li už někdo do něčeho rýpat, tak může třeba tady. Proč je šéfem příslušné kontrolní komise sněmovny Bohuslav Chalupa, poslanec vládního ANO? Byl věrohodný, když říkal, že Vojenské zpravodajství má události v Libanonu pod kontrolou? V civilizovaných zemích bývá zvykem, že parlamentní kontrolu tajných služeb řídí opozice – ta průšvihy spíše odhaluje než žehlí.

Když tohle porušila první velká koalice Angely Merkelové, německá média si toho hned všimla. U nás jako by to až tak nevadilo. Ale mělo by.

LN, 6.2.2016



Nekynutý koláč s ovocem
Nekynutý koláč s ovocem

Potěšte rodinu mňamkou.

Diskuse


Ś. Svobodová
13:58
9.2.2016

počet příspěvků: 2, poslední 9.2.2016 03:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.