Oranžová extáze zvaná sjezd ČSSD se přesunula svým tempem k závěru. Pochopitelná škodolibost prvních komentářů nepřesvědčivého vítězství Jiřího Paroubka nad prázdnými lístky musí v tuto chvíli jednoznačně ustoupit konstatování – zdravé jádro strany opanovalo vedení podle Paroubkových představ a prošly také pro Paroubka nejdůležitější změny stanov, přímá volba předsedy a možnost suspendovat „podezřelé“ spolustraníky z členství, tedy i z členských práv a funkcí. Nedejme se mýlit, 34. sjezd ČSSD pozici svého předsedy posílil.

Relativně mizerný volební výsledek páně předsedův a jemu velmi podobné výsledky hlasování o osudech jeho milců skýtají pro odpůrce jeho politického stylu naději, že paroubkizace strany bude mít pro socialisty stejné důsledky, jako podobný proces v lůně jejich mladší sestry po 9. sjezdu KSČ. Pro praktičtější hodnotitele to znamená, že dvojka Pohanka-Melčák má nejspíše šanci zvýšit počet svých kamarádů, pokud olbřímí bota největšího z předsedů šlápne vedle. I na tuto možnost je ovšem Jiří Paroubek dokonale připraven. Podobný způsob zakrývání evidentní neschopnosti režimu přinesl lidové shrnutí pěti smrtelných nepřátel výstavby komunismu (imperialismus, jaro, léto, podzim a zima).

Chování Jiřího Paroubka vykazuje stále stejnou logiku. Jejím základem je trvalé prosazování a připomínání vlastní osoby kdykoli a za jakoukoli cenu spojené s nevybíravým nadáváním všem oponentům. Osobně v jeho metodě shledávám chybu. Předchozí miláčkové národa (nebo alespoň jeho části), Klaus, Havel a Zeman, svoji popularitu postavili na tom, že každý svým způsobem byl negací komunistického naboba, nikoli jeho karikaturou. Jejich způsob hledání popularity nikdy neobsahoval přímé vnucování. Nicméně, čas ukáže, jak moc a kolika lidem se stýská po kultu osobnosti typu Klementa Gottwalda. Nakonec, na Vítkově už začali uklízet.

Personifikace nepřítele a čtvrthodinky nenávisti dosáhly v podání Jiřího Paroubka rozměrů na oficiální politické scéně doposud nevídaných. Snad jen bitva o kontrolu televizního rozpočtu a vlivu z přelomu tisíciletí v kýblech špíny a pomluv vrhaných duchy zákonů na veřejného nepřítele největšího sociálního demokrata dokázala překonat. Jak známo, on nedokáže být druhým, máme se ještě na co těšit.

Zaklínadlem Jiřího Paroubka je modernizace ČSSD. Představa, že je možno vtisknout této straně šmrnc Blairových labouristů bolševickými metodami, by byla úsměvnou, kdyby při ní nemrazilo v zádech. Pro pořádek připomínám, že program labouristů je někde napravo od ODS. Za deklarovanou modernizací se dost neúspěšně skrývá představa, že se na základě nejmenšího možného průniku, kterým je skutečná nebo alespoň deklarovaná nenávist k ODS, sjednotí pod praporem oranžové revoluce zbytek společnosti. Alternativou krotké svobody člověka a la ODS bude korporativní stát, ve kterém každý z vítězů obdrží tučný pašalík zasichrovaný příslušným zákonem o užitečnosti právě tohoto sloupu občanské společnosti nebo strategické pozice rodinně stříbrného monopolu. Zda dokáže nákupem moderních levicových témat ČSSD nakonec eliminovat zelené, kteří s tím začali dřív a řada jejich celebrit pochází právě z prostředí těchto zájmových skupin, je otázka. Pro levicové estéty je mnohem přijatelnější persónou uhlazený Bursík než nabubřelý Paroubek. Možná se mu však podaří, aby byl arbitry nejlepších zítřků coby buldozer revoluce tolerován a omlouván, jako al-Kajda.

Tak odlišní lidé, jako B. Pečinka na straně jedné a oranžoví odboráři Škromach se Štěchem na straně druhé, varují před obtížnou slučitelností „staré“ a „nové“ levice. Tradiční levicový volič nechápe, proč by měla na cestě k poslaneckému korýtku mít přednost s ohledem na pohlaví žena, neodvážím se vyslovit formulaci používanou při politické debatě nad šestým rumem, moderní zastánce regulací ve jménu deště a větru shlíží na odboráře nebo profesionální pobírače sociálních dávek s opovržením savce nad dinosaurem. Pro pevně zorientovaného komunistu je intelektuál téměř nadávkou, zatímco společenská rehabilitace komunistů znamená pro dnešní intelektuálské elity zostření konkurence o ty schopné, kteří se za minulého režimu prokázali býti všehoschopnými a jsou dnes za to alespoň formálně kaceřováni.

Zda se Jiřímu Paroubkovi neúnavným metáním ohně a síry na zlotřilou ODS podaří vytvořit společenskou atmosféru, ve které budou přijatelnější komunisté než občanští demokraté a lstivý Paroubek bude vládnout přebíháním od rudých k zeleným, je více než pochybné. Po dlouhých letech podobné snahy iniciované Václavem Havlem sedí Klaus na Hradě a ODS má nejvyšší počet poslanců a senátorů v historii.

Předseda socialistů nezklamal ani na závěr sjezdu. V duchu socialistických tradic si vytkl za cíl dohnat a předehnat. Nepochopil jsem, zda se inspiroval strategií pětiletek nebo Lisabonu.