Zemanův trůn je docela pevný, čehož prezident chladnokrevně využívá

Podle tweetu (stále ještě) ministra kultury Antonína Staňka „zrady podobně jako nevěry přicházejí většinou ze strachu a slabosti nežli racionálního záměru“. Staněk adresně mínil stranického předsedu Jana Hamáčka, leč jeho výrok lze pojmout obecněji. Je současná politická, vládní i ústavní krize výsledkem nějakého racionálního politického záměru, nebo pouhé prezidentovy záliby v mocenských hrátkách a v prosazování vlastní důležitosti? Zemanova dosavadní urputnost a neústupnost spíše svědčí o tom prvním.

Je vedlejší, zda prezident začal pouze reagovat na situaci, která nastala shodou okolností, či zda si ji aktivně, ve spolupráci se Staňkem, (před)připravil. Každopádně se mu podařilo postavit Jana Hamáčka i Andreje Babiše do velmi nepříjemné situace. Ponížení ČSSD je příliš velké, než aby mohla ve vládě setrvat s neodvolaným Antonínem Staňkem. A její případný odchod pak nutí premiéra, aby sociální demokracii někým nahradil, přičemž tím někým je nyní reálně pouze Tomio Okamura a jeho SPD.

Ruské zájmy

Což by samozřejmě dodalo další impulz protestní vlně, jež krátce před prázdninami zatím vyvrcholila čtvrtmilionovou demonstrací na Letné. A ještě více poškodilo již tak narušenou reputaci Andreje Babiše v zahraničí, zvláště když se v očích západních státníků spolupráce s „hnědými“ na rozdíl od „rudých“ vnímá jako smrtelný hřích. Nicméně proměna vládní konstelace by patrně přinesla též posun v postoji kabinetu k některým ekonomickým (ekonomicko-strategickým) zakázkám, zejména k tendru na dostavbu Dukovan a Temelína. SPD je totiž, podobně jako KSČM i sám prezident, hodně nakloněna ruským zájmům.

Vládní spolupráci s SPD, ať už přímé, či jen nepřímé, se Andrej Babiš dosud bránil. Avšak na prezidenta, svého úhlavního spojence, nemá žádné silné páky, respektive si to s ním pořád nechce rozházet, a použití kompetenční žaloby se tedy brání. A pokud by Zemana chtěla za jeho nyní již téměř bezesporu protiústavní jednání potrestat opozice, nabízí se jí pouze iniciace komplikovaného procesu sesazení prezidenta, pro jehož realizaci se patrně nenajde potřebná většina, asi určitě ne v Poslanecké sněmovně. Zemanův trůn je tudíž docela pevný, čehož prezident chladnokrevně využívá.

O vážnosti situace svědčí fakt, že sám Andrej Babiš veřejně připustil možnost předčasných voleb. Zatím asi jako hrozbu vůči Hradu. Paradoxně se jich totiž musí obávat i prezident, byť by se jich neúčastnil. Vždyť výsledek posledního zápasu o sněmovnu mu na zlatém podnosu přinesl unikátní kombinaci, jež už se nemusí opakovat. Mohl si vybrat premiéra s „máslem na hlavě“ v podobě trestního stíhání, s nímž kvůli tomu nehodlá spolupracovat, s výjimkou ČSSD, žádná z demokratických stran, přičemž s KSČM i SPD má Miloš Zeman mimořádně dobré vztahy. Právě díky tomu si v našem politickém ústrojí postupně nastavil poloprezidentský režim, ač ústava postuluje režim parlamentní.

Ovšem z předčasných voleb musí mít strach skoro všichni aktéři. Jejich vyvolání je obecně v zájmu hlavně těch stran, jež v průzkumech vykazují výrazně lepší podporu než při posledním volebním klání. Což se týká snad jen Pirátů, byť s odřenýma ušima, poněvadž sociologická šetření zároveň jejich elektorát diagnostikují jako nepevný a přelétavý. Některé z demokratických stran, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN, se pak potácejí na hraně nebo již pod hranou pětiprocentní klauzule.

A skoro všechny strany musejí čekat, až jim pravidelné příspěvky od státu za mandáty trochu zahojí stav bankovního konta, jemuž pustily žilou předchozí kampaně. Suma sumárum, do předčasných voleb se nikomu moc nechce. Lze je sice vyvolat seberozpuštěním sněmovny, ale minimálně 120 hlasy. Což též znamená, že k zablokování takového rozhodnutí postačuje 81 hlasů. A lhůtu, do kdy musí prezident sněmovnu poté rozpustit, ústava neuvádí…

Když se dva perou, třetí se směje

Perou-li se Zeman a Babiš, měla by se smát opozice. Leč zatím pouze pasivně přihlíží, přinejlepším kriticky komentuje. „Myslel jsem, že budu všechno jen zpovzdálí sledovat a v pravou chvíli se do věci vložím. Teď mi nezbývá, než abych všechno jen zpovzdálí sledoval,“ říká princ Drsoň v Cimrmanově pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Připomíná českou opozici, která si svým morálně neústupným vztahem k současné vládě zúžila manévrovací prostor. Chce-li však rozbít mocenský dvojblok Zeman–Babiš, možná se jí nabízí ideální příležitost.

Stačí, zhruba mechanicky vyjádřeno, aby se přidala na stranu jednoho či druhého. Nicméně podobné hry, na rozdíl od Zemana, opozice hrát moc neumí. I proto působí dost bezzubě, přičemž její voliči jsou jiní pašáci, neb dovedou alespoň impozantně zaplnit Letenskou pláň.

Kdyby ale v současném sporu opoziční strany vstoupily aktivně do zápasu, jejich příznivci by je asi definitivně zatratili. Avšak i kvůli tomu u nás nyní panuje král Miloš I.

Autor je politolog

LN, 8.7.2019